Vlak do Ostravy

Ten vlak mohl jet do úplně jiného města ...

„Rychlík číslo pět set tři do Ostravy je připraven na druhé koleji třetí nástupiště. Pravidelný odjezd v….“, zbytek hlášení nádražního rozhlasu zaniká v hluku právě přijíždějící soupravy. Z vlaku, který určitě přijel z daleka, vystupují cestující. Hlouček dětí s kyticemi najednou začne skandovat a jásat. Ve dveřích vagónu se objeví žena v šedém vycházkovém kostýmu. Děti se na ni vrhají. Objímají ji a líbají. Jeden druhého překřikují a snaží se jí kytky nacpat do náruče. Žena se usmívá. Je šťastná. Kousek dál se vítá mladá dvojice. Dívka se snaží cosi vysvětlit snědému mladíkovi s černým knírkem pod nosem. Asi jí nestačí slova, tak si pomáhá rukama. Mladík se směje a bere dívku okolo ramen. Odcházejí spolu k východu. Po nástupišti běží tělnatý pán ve středních letech. Mocně oddychuje a přidržuje si dvě nadité aktovky. Brání mu v běhu. Vráží do lidí a jak spěchá, málem porazí stařenku s několika velkými taškami. Zavazadla jsou na zemi, stará paní lomí rukama. Pán rychle pohlédne na vlak a pak na tu spoušť. Přece ho nenechá odjet! Ale slušnost mu velí pomoci. Rychle posbírá tašky a vrazí je stařence do rukou. Vletí do vagónu. Z posledních sil se vpotácí do kupé a svalí se na sedadlo. Chvíli sedí se zavřenýma očima a snaží se popadnout dech. Vlak je stále v klidu. Nic se neděje. Otevírá oči. Zjistí, že je v kupé sám. To je divné. Vlak do Ostravy přece bývá nacpaný k prasknutí. Vykloní se z okna. Vlak na protější koleji je již prázdný. Nástupiště se vylidnilo, jen občas kolem přejde nějaký zaměstnanec dráhy. A do ostravského vlaku nikdo nenastupuje! „Prosím vás, jede tenhle vlak do Ostravy?“, odhodlá se pán a zavolá z okna. „Jó, jó, ale to máte ještě plno času. Až skoro za hodinu!“ Páni, to jsem to zase zmotal. A pak tady jako blbec lítám po nástupišti a jsem lidem pro smích. Hořce si pomyslí pán a hedvábným kapesníkem si otře zpocené čelo. Aspoň si tedy něco v klidu připravím na to jednání. Sundá si elegantní tmavý vlněný plášť a z jedné tašky vyndá malý cestovní počítač. Uklidní se a dá se do díla. Pracuje a ani nevnímá, že se vlak pomalu zaplňuje. Zvenku se ozývají hlasy, často s typickým ostravským dialektem. I v kupé už není úplně prázdno. „Rychlík číslo pět set tři do Ostravy je připraven na druhé koleji třetí nástupiště. Pravidelný odjezd v deset hodin třicet osm minut,“ tentokrát už je hlášení slyšet dobře. Pán pohlédne na hodinky. To to uteklo. Odjíždíme už za deset minut. Rozhlédne se po svých spolucestujících. U dveří sedí vytáhlý mladík s uhrovitou tváří. Na kolenou má rozložená tlustá skripta. Naproti němu sedí dvě dívky celé v černém, silně nalíčené a neustále přežvykující. Stále si cosi šeptají a chichotají se. Občas se zadívají směrem k mladíkovi. Ten je trochu nervózní a snaží se nedívat se na ně, ale na písmenka ve skriptech. Mladá dvojice, asi manželská, spolu nemluví. Každý kouká jinam a tváří se uraženě. Vtom se otevřou dveře do kupé. „Prosím vás, je tady volné místo?“ ozve se příjemný ženský hlas. „Tam u okna, paní,“ rychle odpovídá mladík a ukazuje na místo přímo naproti pánovi. Dívky se opět zachichotají. Žena poděkuje, odloží si kabát a usedá. Vlak se pomalu dává do pohybu. Chvíli je v kupé ticho. Mladík si vyndá obloženou bagetu a dá se do jídla. Dívky najednou přechází humor. Zvedají a odcházejí do uličky. Pán vypne počítač a uklízí ho zpět do tašky. Dívá se z okna na domy ujíždějící dozadu. Po chvíli jeho oči zabloudí na místo proti sobě. Prohlíží si ženu a usilovně přemýšlí, kde ji už viděl. Najednou pochopí. „Jelo, jsi to ty? Přece jsem tě poznal. Vůbec jsi se nezměnila.“ Žena zvedne tázavě oči a zadívá se na pána. „Ty nevíš? Karel přece. Karel Volný.“ Ženina tvář se rozjasňuje. „Kájo, tebe bych tedy vůbec nepoznala. Přibral jsi, viď? A chodil jsi vždycky v džínách. Takhle elegantního tě vůbec neznám.“ „No to víš, už to není jako dřív. Ale daří se mi dobře. Podnikám, nestěžuju si. Pořád cestuju, sem a tam. I do zahraničí. Je to stejně náhoda, že dneska sedím tady v tom vlaku. Svoje auto mám v servisu. Chtěl jsem si ráno vzít auto z půjčovny, ale včera večer jsem to trochu protáhl, víš, obchodní jednání. Trochu víc se pilo, to by se dneska dobře neřídilo.“ Karel vzpomíná na křehkou, útlou Jelu s tmavými vlasy dlouhými až do pasu. Slušel jí styl anglické školní uniformy. Nosila kostkovanou sukni a sněhobílý svetřík. Nikdy nenosila lodičky s vysokými podpatky, ale černé střevíčky s přezkou. Nelíčila si obličej, ani nelakovala nehty na drobných rukou s téměř klasickými štíhlými prsty. Módní vlny a starosti spolužaček s neotřelou vůní nového parfému nebo s délkou sukní ji nechávaly klidnou. Byla půvabná svým mládím a přirozenou krásou. I na univerzitě vypadala jako školačka. Přesto měla řadu ctitelů. Kluci jí nadbíhali, ale ona byla nedobytná jak středověký hrad. I odmítnout uměla tak mile, že se člověk na ni ani nemohl zlobit. A protože nikomu nedala přednost před těmi druhými, měla mezi spolužáky hodně dobrých kamarádů. A nadto byla výbornou studentkou. Učila se lehce a zkoušky zvládala bez problémů. Nikdy neodmítla nikomu pomoc s učením. Dovedla ale rychle odhalit, jestliže ji některý ctitel chtěl dostat přes kondice. „Tak ty jsi ve školství nezůstal. To je škoda. Učitel jsi byl výborný. Děti tě měly rády.“ „No když jsi odešla z Prahy, už mě ve škole nic nedrželo. Promiň, já vím, že když se to stalo s tvou maminkou, už jsi tady nechtěla zůstat a šla do Ostravy za tátou.“ Dívá se na ni. Moc se nezměnila. Opět ta anglická sukně, jen bílý svetřík vyměnila za tmavomodré sako. Jediná ozdoba, kterou si povolila, byl krásně vyřezávaný dřevěný šperk na klopě. Vlasy zkrátila na ramena a stále se tak pěkně umí červenat. A přece, je nějak sebejistější než dříve. Ale stále nenucená a přirozená. Karel na ní může oči nechat. Vracejí se mu vzpomínky a cítí, jak mu srdce buší čím dál, tím rychleji. „Ty jsi byla v Praze? Škoda, že jsem to nevěděl. Někam bychom vyrazili. Zavzpomínat na staré časy, projít se po našich místech, zajít na sklenku.“ „Byla jsem v Praze na školení. Víš, za těch pár let praxe jsem našla svou specializaci. Věnuji se teď speciální pedagogice. Víš, dyslektikům a dysgrafikům. Moc mě to baví. Vždycky mám obrovskou radost, když se něco malého podaří. Krůček dopředu je pro nás velkým úspěchem.“ V tom ji poznává. Vždycky byla vytrvalá. Věděla, co chce a jak toho dosáhnout. Trochu se před ní stydí. On nevydržel. Utekl za vidinou snadného výdělku. Najednou mu jeho úspěchy připadají nějak malicherné. „No, Kájo a co rodina?“ „Víš, o tom nechci mluvit. Je to pár měsíců, co jsem se rozvedl. Žena byla moc náročná. Vydělávám dost, ale jí to nestačilo. Pak si našla o deset let mladšího milence. Málem mě přivedla na mizinu. Bydlím teď ve vypůjčeném bytě a ona má naši vilu, která mě stála tolik peněz.“ Trochu se zarazí, Jela se na něj vyděšeně dívá. „Ještě že jsme neměli děti. Aspoň to bylo jednodušší. A co ty?“ vzpamatuje se Karel. Jela se usměje. „Mám moc hodného muže a Jelka, to je naše sluníčko. Chodí do třetí třídy, ale je velmi nadaná. Učí se anglicky a francouzsky, moc hezky zpívá a hraje na flétnu. Však jí taky vezu z Prahy dárek. Málem jsem kvůli tomu zmeškala vlak. Nějak jsem se nemohla rozhodnout, kterou jí vybrat. Podívej, no není úžasná?“ A Jela vytahuje z příruční tašky malou flétničku z tmavého naleštěného dřeva. Než se Karel stačí vzpamatovat, Jela nástroj přiloží k ústům a zahraje malou etudu. Kupé ožije. Všichni pozorně poslouchají. Když Jela skončí, ozve se potlesk a slova chvály. Jela se opět krásně začervená. Karel ztrácí hlavu. „Jelo, nechceš si zajít na kávu? Tuším, že je tu někde blízko jídelní vůz.“ Oba se zvedají. Karel suverénně bere ženu okolo pasu a jemně ji vyvede z kupé. Na chodbičce jsou sami. Karel má strach, že ji k sobě strhne a celou ji zlíbá. Jela však ví, kde je jídelní vůz. Pospíchá před ním a neví, co se mu honí v hlavě. V jídelním voze je prázdno. Když se oba usadí, neochotně přichází číšník. Moc se mu nehodí, že ještě před obědem má obsluhovat. Pak zůstanou sami. „Jelo, Jelko, já už to nevydržím. Jako kdybychom se naposled viděli včera. Nic se nezměnilo,“ slova se jako barevné korálky sypou Karlovi z úst. Chytí Jelu za ruce a prudce je tiskne. „Vzpomínáš na naši první noc? Já nezapomenu nikdy. Kdybych to tak mohl vrátit zpátky.“ „Ale, Kájo, pusť, to bolí. To už je přece dávno pryč.“ Oba se na chvíli odmlčí. Vzpomínají na jejich první milování. Na zoufalství nad těžkou nemocí Jeliny matky, které se oba pokoušeli léčit něžnými vyznáními a rozpačitými dotyky. Na zklamané pohledy ctitelů, kteří brzy pochopili, že už nemají šanci. Po skončení školy oba plánovali společnou budoucnost. Nakonec všechno dopadlo jinak. „Mlč, Kájo, já vím, co chceš říci. Ale já mám rodinu a svůj život. Necháme to tak, jak to je.“ Karel se dívá s lítostí do milované tváře. „Moc ti to sluší, možná ještě víc než dřív. A ten šperk je nádherný.“ „No to dělal můj manžel. On takhle vyřezává. Šperky, sošky, svícny, dokonce dělal i vyřezávanou vazbu na nějakou vzácnou starou knihu, kterou restaurovali pro Památník národního písemnictví. Však mu vezu z Prahy novou řezbářskou soupravu,“ vypráví Jela a v očích má opět něžný výraz. Karel se vrací do reality. Probudí se v něm obchodní duch. „On tohle fakticky vyrábí? Víš, co? Právě sháním nějaký pěkný artikl, který bych mohl nabídnout německému partnerovi. Jak ho znám, to by se mu určitě líbilo. Mohli bychom spolupracovat. Vydělal by slušné peníze.“ „No, proč ne. Hele, manžel a Jelka mě mají čekat v Ostravě na nádraží. A mohl bys k nám zajít a domluvit se. Manžel bude moc rád.“ Tak plyne jejich hovor. Za okny vlaku se zatím míhají města a vesnice, pole a louky. Sem tam se zazelená lesík a ve slunci zaleskne vodní plocha rybníka. Vlak občas zastaví, aby ze sebe vypustil cestující, kteří už jsou u cíle své cesty a nabral zase ty, kteří k tomu cíli teprve míří. Když se oba vrátí do svého kupé, zjistí, že se jejich spolucestující trochu vyměnili. Mladou zakaboněnou dvojici vystřídala čilá povídavá babka s velkým proutěným košem. V něm přikrytá barevným šátkem pochrupují tři strakatá koťátka. Dívky v černém už tu nejsou a mladík má konečně možnost pilně studovat. Když však nastoupí mladá žena s dvěma dětmi předškolního věku, je po studiu. Kupé ožije živými hlásky, které všechny cestující baví všetečnými dotazy. Tady Jela ukáže svůj pedagogický talent a více trpělivosti než jejich matka. Děti se k ní přitisknou a pozorně poslouchají jejímu vyprávění o skřítkovi Dupynožce. Karel se uklidnil. Je mu krásně. V duši se mu rozhostil klid a mír. Tak přijíždějí do Ostravy. Se skřípěním brzd vlak pomalu zastavuje. Jela vykoukne z okna a zajásá. „Jé, Kájo, podívej, támhle jsou!“ Karel vykoukne za jejími zády. Najednou strne. Na nástupišti stojí drobná holčička a v ručkách drží rukojeti invalidního vozíku. Na něm sedí opálený muž s tmavými vlasy. Oba se smějí a mávají na Jelu. Ta vybíhá z vlaku a vrhá se k nim. Objímá se s nimi, jakoby je strašně dlouho neviděla. Na Karla úplně zapomněla. Ten pozoruje tu scénu jako na divadle z první galerie. Pak se vzchopí. Najednou už nemá odvahu se setkat s tou šťastnou rodinou. Plíží se vagónem, aby ho Jela neviděla. Ví, že ho bude hledat. Jela se opravdu vrací do vagónu. Když Karla nenajde v kupé, pochopí. Pomalu vystupuje na nástupiště. Láskyplně bere invalidní vozík od své dcerky a všichni pomalu odcházejí k východu. Všichni o překot mluví a sdělují si novinky. Karel opatrně vykoukne z okna a povzdechne si. Hedvábným kapesníkem si utírá zpocené čelo. Připadá si malý, nicotný. Jako poslední vystupuje z vlaku a pomalu jde po nástupišti. Naposledy se ohlíží. Na koleji stojí prázdný vlak do Ostravy.

---