Láska dělená dvěma

Láska dělená dvěma I. Pomalými krůčky, jen co noha nohu mine, šla po úzké nekončící chodbě. V dlouhé zelené košili jí byla zima, bosé nohy došlapávaly na ostré hroty kamenů, otřásala jí zimnice, po chvíli zase cítila celé tělo v ohni. Nepřestala ve vytrvalé chůzi, přesvědčena, že ta hrozná tma musí někde skončit. Náhle se chodba rozzářila. Tolik světla najednou ji plně oslepilo. Za chvíli si oči přivykly. Šla dál. Nohy jakoby sžíhal obrovský plamen. Podívala se na ně a… projela jí obrovská vlna bolesti- Snad tím, že spatřila své nohy rozedrané do krve. „Rychle, oživujte!“ zaslechla, ale bylo to z takové dálky… „Tak kruci, dělejte něco“ zaznělo o něco blíž. Otočila hlavu, přestože cítila ostrou bolest. Náhle k ní připlul obraz, který ji ve chvíli úplně ozdbrojil. Stála tam, hlavu otočenou, oči plné hrůzy sledovaly ten hrozný výjev. „To jsem přece já!“ došlo jí a dívala se na sebe, na bezvládně ležící, kolem níž oobíhá tolik lidí v zeleném. „Větší dávku“ uslyšela. „Všichni stranou.“ Uviděla, jak jejím tělem prochází stovky elektrických jiskřiček. Detailní obraz vystřídal pohled celý. Tělo se napnulo… a pak zase kleslo. Připadala si jako v hororovém kině. Když tu se přes obraz překrylo bíložluto. „Já se chci dívat“ s velkými obtížemi pootevřela ústa. Z bíložluta se začala utvářet postava. Formovalo se t+ělo, ruce, nohy… obličej byl obdarován zářivým úsměvem a ty krásné oči… Ruka jí kynula a uslyšela ten nejhezčí hlas svého života. „Vítám tě tu.“ Postava se vyloupla a postavila se proti ní. Otočila hlavu zpátky. Teď se na ni smály i její oči. „Pojď!“ řekla ta krásná zářivá žena a chytla ji za ruku. „Ale já nemohu. Mé nohy…“ To už se vznášela nad zemí, bolest ustoupila. Bylo jí báječně. Chodba končila. Žena ji pustila. Stála opět na zemi a cítila se hrozně. Nohy ji přestaly poslouchat. Upadla. „Už to nebude dlouho trvat“, řeklo to stvoření. „Za malý okamžik už budeš navždy šťastná,nic tě nebude bolet a nikdo tě nebude trápit…“ Pousmála se přes záchvat bolesti. Už aby to skončilo! Co to řekla?! Leskla se vlastní myšlenky. „Vždyť já se chci přece vrátit!“ vykřikla a snažila se vstát. S obtížemi se jí podařilo. „Já chci žít!“ Krásné ženě se začala měnit zlobou tvář. Napřáhla ruku a… uhodila ji… II. Pomalu začala otvírat oči. „Podařil se nám zázrak“, zaslechla, když své hnědé oči upřela na lékaře. „Je z nejhoršího venku“ „Co… se mi stalo?“ těžce ze sebe vypravila. Její pohled zabloudil k nohám. Byly obě v sádře. „Měla jste nehodu“. Srazilo vás auto, vzpomínáte?“ „Ach ano“ vše se jí vybavilo. I to předtím…Oči se jí zalily slzami. Zavřela je. „Nechejte ji odpočívat.“ „Ale buďte poblíž“, uslyšela hlas nabádající pravděpodobně zdravotní sestru. „Kdyby něco, ihned mě zavolejte!“ Zůstal v ní divný pocit. Kdo byla ta žena? Takový sen se mi nikdy nezdál… Vzpomněla si na Michala. Po tvářích jí stékaly slzy, když se začal promítat film toho pátečního dne… III. „Nesmíš se tak angažovat“, nabádala ji Nikola. „Vždyť ty mu posíláš samé dopisy, pohledy a on ti ani nezavolá Projevuješ své city a co on na to? Nenajde si ani pár minut na telefon. A už vůbec ne, aby přijel za tebou o víkendu. On se přece musí učit…!“ „Ale chápej, kdybych já měsíc vynechala ve škole, taky bych byla vystresovaná, nestíhala bych a na nějaké návštěvy… „No…?!“ upřela na ni zkoumavý pohled Nikola „… bych si čas našla“, vyklouzlo z ní. „Vidíš. Když člověk miluje, tak…“ „Prosím, už nechej toho filozofování, nebo mi nakonec ujede autobus.“ „Tak hezký víkend. A mysli na má slova!“ popřála jí Nikola a odešla. Se smutným výrazem nasedla do autobusu. Přece si nezkazím pátek! Snažila se zahnat negativní myšlenky. „Vždyť se na něho tak těším…“ Po páté odpoledne se opřela do zvonku. Sešla ze schodů. „Určitě je doma. Kdyby se někam chystal, tak by mi to přece řekl do telefonu“, ujišťovala se. Obešla dům zkusila štěstí u zadních dveří. Povolily. Položila tašku, přezula se a nedočkavě vyšla schody. Z obývacího pokoje se linula hudba a hlasy. Ze by se díval na televizi? Chytila za kliku a otevřela dveře dokořán. „Ahoj…“ usmála se na něj. Odpověděl jí. Posadila se a nechala si přinést čaj. Michal zasedl do křesla a začetl se do novin. Nevěřila svým očím. Jako by tu vůbec nebyla. Se smíšenými pocity si ho prohlížela. Zdál se tak… cizí. Sama se té myšlenky zalekla. Hodinu pozorovala nezáživnou obrazovku televizoru. Michal na chvíli zmizel. Zhluboka se nadechla, když se dveře znovu otevřely. Stál tam převlečený, ucítila vůni jeho parfému. Na malý okamžik si pomyslela, že to kvůli ní… Ani se jí nepodíval do očí: „Musím za Ondrou. Kvůli sešitům a autoškole. Tak se zatím dívej…“ „A… kdy se vrátíš?“ zeptala se se staženým hrdlem. „Nevím“, odpověděl a zavřel za sebou. „Sakra“, pronesla a vztekle praštila do polštáře. „To snad ne. Teď ne!“ Chtělo se jí brečet, ale ovládla se. Nemohla uvěřit tomu, že si klidně odešel právě teď, když mu toho chtěla tolik říci… Unavená sklesla do křesla. „To je jen špatný sen“, pomyslela si. „Chci se probudit!“ „Jediný den, který můžete být spolu a on si odejde a klidně tě nechá samotnou. To je neuvěřitelné, nepochopitelné. Možná je ve stresu.. Ale tohle…?“ jakoby slyšela Nikolin hlas. Byla to krutá a hlavně nečekaná rána. Snažila se udržet slzy na svém místě. Zatím se jí to dařilo. Stačila špatná otázka a… „Je neslušné vás tu nechat tak samotnou“ vstoupila do pokoje Michalova babička. Díky ní přežila zbylou hodinu a půl poměrně v klidu. V dané situaci.. O půl sedmé se zklamaně zvedla. „No co, nedá se nic dělat. Už musím na autobus. Ať mi zatelefonuje“, vzkázala z posledními zbytky sil po babičce. IV. „Tak jakpak se má naše pacientka?“ Vrátila se do reálného života. Rychle si otřela slzy a otevřela oči. „Ještě vás to tolik bolí?“ „No nedivím se, vždyť jste utekla hrobníkovi z lopaty“. „Ha ha ha. Spokojen?“ „Ale ale. Tak mládí se nám probralo?“ Prohlédla si ho. Byl to příjemný pán. Snažila se pousmát. Vždyť se mi snaží pomoci. „Díky…“ Lékař se na ni podíval.Překvapila ho. Jemně jí poopravil přikrývku. „Odpočívejte, přijdu se na vás zase podívat“. „A.. sestři, myslím, že ji můžeme na chviličku nechat samotnou. Potřebuje to“, mrknul na ni. Jakmile zůstala sama, ovládla ji zase nostalgie vzpomínek. Venku byl mráz. Zima už plně převzala od podzimu vládu nad počasím. Nechala svým pocitům volný průběh. Pláč ji zase zcela ovládl. Teď si to však mohla dovolit…. Aspoň chvíli. Ale co potom. Tolik ji ranil… Uštědřil jí ránu přímo do srdce… Jak se má k němu chovat? Nedokáže oplácet stejným. Vždyť ho má ráda… Nevšimnula si, že vstoupila v rozladění do vozovky. Až když v nebezpečné blízkosti uviděla dvě ostrá světla , uslyšely zvuk brzdícího auta a cítila lepkavou nekončící bolest… Otevřela oči. Uvědomila si, že tu bolest cítí doopravdy. Ovládla ji panika. A strach. Nemohla dýchat. Jedna ruka se instinktivně chytila krku, druhá se v panice vymrštila k tlačítku a snažila se ho stisknout. Zalapala po dechu, vytřeštěné oči zíraly na bílou zeď. Křečovitě držela ruku na tlačítku. Náhle ruka svůj boj dokončila. Pomalu se pustila a uvolněně klouzala dolů. Zůstala nehybně viset, prsty se dotýkaly podlahy… Zářivá žena se usmála… V. Oklepal si čerstvý sníh z bot, otevřel zadní dveře a vešel. Položil velký blok na botník a přezul se. S dobrou náladou zdolával jeden schod za druhým. „Hlavní je, že tu matiku konečně chápu“, pomyslel si, když otvíral dveře do svého pokoje. „Michale, to jsi tu tedy brzy!“ vyčítavě na něj promluv bratr. „Ester se už hodinu doma. Měla příjemný den. Po delší době sledovala televizi někde jinde.“ „Co mi to tu povídáš?“ ozval se nasupeně Michal. „Víš, že jsem potřeboval tu matiku…“ podotkl rozpačitě. „měla v očích slzy, když jsem se jí ptal, jestli nechce hodit autem na autobusák. Jak jste se domluvili? Odešla dávno, stejně se divím, že tu dokázala tak dlouho čekat. To mě kdyby přijela po týdnu láska…“ Nechal ho, ať mluví. „Asi jsem to vážně přehnal“, zůstal v něm stísněný pocit. Vyšel na chodbu. „Měl bys jí zavolat. Sama mi to říkala“ přidala se babička. „A omluv se jí…“ Počkal, až zmizí v kuchyni. V království, kde už vytvořila tolik dobrého… Posadil se před telefon a chvíli ho hypnoticky pozoroval, jak by se stále nemohl rozhodnout. Najednou ruka samovolně uchopila sluchátko… -pelan – 211198

---