Jak jsem zabil prase

Je jaro, ale slunce už leží na ulicích a domech jako vyhřáté plátno, a před místním sídlištním barem hospodský instaluje na chodník dřevěné lavice a stoly, letos poprvé. Míjím ho, a protože je jaro a všechno vypadá nadějně, usmívám se (ale hospodský mě ani nevidí, zrovna běžel s kýblem vody, a z jeho odhalených zad a z kýble se paří).

Jen o pár metrů dál mě zastavují dva kluci. Respektive jeden. Druhému stud dovoluje situaci kontrolovat jen zpovzdálí. Může jim být tak patnáct. Oba děsivě prohrávají v souboji s akné. Nosí roztrhané džíny. Tomu, co stojí u mě, se nejistě dere nahoru náznak číra. Ten druhý má zase dlouhé nemyté vlasy, bundu Punks not dead a strašně ostrý pohled, ale možná si jen doma zapomněl brýle. Tuším, co bude následovat, a už mám připravenou odpověď: "Nemám". Ale překvapují mě.

"Vidíte tadyten bar?"

Oba jako na povel zvedají ruce a ukazují na bar, který jsem právě minul.

"Dneska se tam připravuje zabíječka," pokračuje ten u mě, "se vším všudy zabíječka. Ten hospodský bude sám zabíjet prase, přímo tady, před zraky lidí, na ulici. Nejspíš to ani pořádně neumí! Určitě se netrefí, chudák prase bude trpět! Chápete?"

Kývu, jako že chápu. Dlouhovlasý pankáč se konečně taky odvažuje.

"Vždyť je nehumánní!" vykřikne, až mu hlas přeskočí.

"Ani hygienické podmínky nejsou dodrženy," říká ten u mě, o poznání tišeji a opatrněji, snad aby mě nevystrašil.

Ptám se jich, co chtějí dělat, i když už tuším odpověď. Připravují stávku. Stávku na záchranu prasete. A potřebují do akce zapojit co nejvíc lidí. Desítky! Stovky! Tisíce! Zatím jsou dva.

Otočím se, snad proto, aby mi neviděli do tváře. Hospodský domyl stoly a přechází k přistavenému pickupu a otvírá zadní dveře, a možná se mi to jen zdá, ale jako na potvrzení pankáčových slov se najednou ulicí ozve krátké zakvičení.

"Je to nehumánní!" opakuje stydlivý pankáč za mými zády.

A mně je třiadvacet a:

1. jsem vegetarián a

2. chci bojovat za práva zvířat a

vím, co ve mně tyhle dva vidí. Dospělého, kterého by mohlo jít přesvědčit, a který by zároveň dodal váhu jejich akci. Naději, že nebudou vypadat až tolik směšně. Ale už taky vím, co odpovím.

"Kluci, strašně moc s váma sympatizuju... ale nemám čas. Fakt. Hodně štěstí."

Pak běžím do krámu, kupuju rohlíky a vegetariánský salát. A... chvíli váhám, je mi trochu hloupě, ale zpátky se radši vracím tramvají.

Tramvaj jede kolem baru, a mně to nedá nepodívat se. Za poslední půlhodinu se věci posunuly. Zabíjačka je užuž na spadnutí. Hospodský stojí na chodníku a vedle něho v kleci prase. Zatím ještě oba na někoho čekají, ale necky na krev už jsou připravené.

A o pár desítek metrů dál oba kluci. Ani po mně jim štěstí nepřálo, a tak zůstali sami dva. Ale vzdát se nechtějí. Nad hlavami roztáhli transparent NEZABÍJEJTE PRASE. Bohužel nikdo jim neporadil, a tak jsou od hospody strašně daleko, a trochu to vypadá, jako by jejich demonstrace se zabíjačkou ani nesouvisela. Jako by jen chtěli protestovat proti životním perspektivám prasat v České republice a tohle místo si vybrali náhodou. Hospodský si jich nevšímá, prase taky ne. Jestli je hospodský krátkozraký, napadá mě, zatímco tramvaj zajíždí za roh a já je ztrácím z dohledu, nejspíš jejich transparent ani nepřečte. Co nepřečte! Možná tu demonstraci ani nevidí!

V románě Benjamina Kunkela Nerozhodnost vypráví Belgičanka Bridgit pohádku o světě, ve kterém lidé dokáží poznat při doteku, odkud která věc pochází. Dotknete se například jablka a víte, že bylo vypěstované v České republice, navoskované v Jihoafrické republice, a zabalené v Austrálii. Dotknete se dveří a víte, že dřevo pochází z amazonského pralesa. Jistě, bylo by krásné, kdybychom každým dotekem mohli poznat, jaké činy, jaká jednání svým nákupem posvěcujeme. Ale od doby, co jsem potkal dvoučlennou demonstraci za záchranu prasete, vím, že pro lidi, jako jsem já, by to nestačilo. I kdybych tehdy mohl položit ruku na hlavu nešťastného čtyřnohého odsouzence a ucítit, že přesně já jsem ten, kdo ho má šanci zachránit... zkrátka, i kdybych byl takhle bohatě informačně vybavený, nepřidal bych se. I kdybych měl dopředu jistotu, že mojí přítomností získá demonstrace na důležitosti, že díky mně se pankáči přestanou bát a společně postoupíme blíž k hospodskému, který se zastydí, chytne prase a odveze ho do útulku pro přestárlá zvířata... i kdybych tohle všechno věděl, nepřidal bych se. Ne proto, že bych nechtěl, aby prase bylo zachráněno. Pamatujete? Byl jsem vegetarián a chtěl jsem bojovat za práva zvířat.

Vadilo mi něco jiného. Proč, proboha, když už se naskytne nějaká příležitost k boji, by to mělo být zrovna s demonstranty, kterým není víc jak patnáct? Proč bych měl stát pod transparentem s dvěma uhrovitými pankáči? Nevadila by mi únava, patetičnost, zoufalost boje. To bylo v pořádku. Mnohem strašnější byla směšnost. Kdyby záleželo na mě, než abych se zesměšnil, to ať radši všechna prasata umřou. Klidně i nehumánně.

Je jaro, ale slunce už leží na ulicích a domech jako vyhřáté plátno, a já bych to rád zakončil nějak nadějně. Od zabíjačky uplynulo pět let. Demonstrantům je teď tak dvacet, a já pochybuju, že by do podobné akce znovu šli. Dospěli a pravděpodobně už plně reflektují svoje postavení ve společnosti, před holkami, a tak podobně. Je něco nadějné? Vyrůstá nová generace patnáctiletých, nejistých, zmatených. Kteří se zatím ještě pořád nebojí zesměšnit při pokusu o záchranu prasete.