Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSto roků překážek
Autor
Lakrov
"Vy tu asi budete nejstarší!"
Vzhlédl překvapeně, ale pak se na mě usmál.
"Možná máš pravdu. Teď určitě; tady," změřil si nás pohledem oba.
Dvě děti. I když jsme si tak v tu chvíli nejspíš nepřipadali.
"Mohl byste mi říct, jak se jmenujete?" vybafla jsem na něj. "Musím si to totiž napsat."
"To bych moh`. A řekneš mi jak se jmenuješ ty? Neboj, psát nikam nic nebudu."
"Promiňte," stoupla jsem si do pozoru. "Já jsem...," představila jsem se nejdřív příjmením a pak jménem.
"Opravdu?" podíval se na mě zkoumavě. "Je to možné, že se jmenujem skoro stejně? Jenom ty máš pár písmenek navíc."
"Můžu vám ukázat žákovskou... vlastně ne, `dyť jsou prázdniny."
"Takoví malí jako ty říkají většinou pravdu, ne?"
"A taky bych potřebovala vědět, kolik je vám let," vyhrkla jsem místo odpovědi. "Mně je skoro osm," přišlo mi spravedlivé dodat něco na oplátku.
"A mně skoro sedmašedesát. Kolik ti chybí? Umíš už to spočítat?"
Tím mi vyrazil dech. Počítat jsme se ve škole učili až do sta a před prázdninami už mi šlo i odečítání, když to nebylo přes desítku. Že by ale mohl být někdo takhle starý, jsem do té doby slyšela jen v rádiu. Mému dědovi, a to je nějaký staroch, bylo nedávno teprve šedesát dva. Jů! Tohle bude určitě nejstarší domorodec, a my tu dnešní hru vyhrajeme. Pamatuju se, jak jsem si v tu chvíli přála, abych mohla brzy být taky nejstarší. Děda totiž říkal, že ten nejstarší má vždycky pravdu.
"Už se s tím nepočítej," vyrušil mě domorodec ze zamyšlení. "Až přijedeš příště, půjde ti to líp."
Otočila jsem se na svého parťáka. Stál zamyšleně, jako by z toho štěstí, které nás právě potkalo, neměl ani trochu radost. Koukal někam do větví, ale tam dole už přece byly třešně otrhané. Setkání s jeho pohledem mě vrátilo do reality. Jsme tu teprve pár dnů. Já opuštěná, daleko od všech blízkých, a musím to ještě víc než dva týdny vydržet. Už aby to bylo za mnou. Až mi jednou bude sto, bude líp a určitě si vzpomenu na tuhle chvíli; jak mi bylo smutno. Asi jsem něco z toho řekla nahlas.
"Vidíš tu duhu?" zeptal se můj parťák zcela bez souvislosti.
Žádnou duhu jsem neviděla.
"Tam, v té pavučině!" ukázal, a já o krok couvla.
Dnes už se pavouků tolik neštítím.
Ten kluk byl strašný blbec. Přesněji řečeno - ale to jsem byla ochotná přiznat až dlouho potom - blbci jsme byli oba. Místo abychom se na jméno a věk nejstaršího občana šli zeptat na Národní výbor, jak nám poradili vedoucí, zastavili jsme se u prvního, koho jsme potkali. A ten, jak se ukázalo, vůbec nebyl nejstarší. V táboře se nám pak všichni smáli a ptali se, jestli už víme, kde takový Národní výbor hledat; že na poli ne! Snad proto jsem další den viděla duhu na každém kroku. Přes slzy. A pak i v noci. Ale ráno za mnou ten kluk přišel a povídá:
"Pojď se podívat, co jsem našel v potoce!"
A tak jsem s ním šla a čekala že zlato, perly nebo tak něco, ale zase jsem nic neviděla. Jen sebe. Ani když jsem se sehnula až k hladině. Možná taky proto, že jsem pořád trochu brečela. On se pak taky sehnul, plácnul rukou do vody až mě celou polil a povídá: "Tak už nebul, ty káčo!"
Chtěla jsem mu říct, že nejsem žádná káča, jenže mi přitom ujelo nějaké to vole a ještě jiné a najednou se mi vůbec nechtělo brečet. Snad proto, že se nesmál, jak jsem se nechala napálit, a taky proto, že nikdo jiný, kdo by se mi smát mohl, to neviděl. A vtom mi došlo, že to všechno udělal jen kvůli mně. Řekla jsem mu, že jsem ráda, že mě s sebou k tomu potoku vzal. On pak řekl ať zavřu oči a dal mi do vlasů žížalu. Strašně jsem pištěla... ale vlastně jen trochu. Večer jsem pak našla kopřivu ve spacáku, tak jsem si přetáhla rukávy až přes prsty a objímala ji celou noc. A od rána mi začalo připadat, že všechno vím a všemu rozumím; jako bych byla o hodně starší.
Když jsem pak vyhrála ten závod na překážkové dráze, přinesl mi lízátko. A druhý den už z toho byla táborová láska. Smáli se nám ještě víc, ale my už viděli duhu zase jen když pršelo a to bylo málokdy. Posílali nám podvržená psaníčka a pro změnu se ptali, kdy spolu půjdeme na Národní výbor. Nakonec nám chtěli vystrojit táborovou svatbu, ale my jsme šli radši na třešně. A pak se přiblížil poslední večer a já zase brečela, protože mi bylo jasné, že kdybych si ten táborový čas takhle užívala hned od začátku, trval by o hodně déle a mohli bychom teď mít třeba ještě polovinu před sebou. Už jsme se pak nikdy nepotkali.
Táborové roky skončily. Tvar překážek se měnil a mě začalo bavit je přelézat, přeskakovat, převracet, prorážet. Spoustu let jsem byla všude nejmladší, a to mě mrzelo. Až jednoho jara se něco změnilo - mám dojem, že skoro ze dne na den - a náhle mi lidi začali vykat. Úplně všichni. Ne jen ti v obchodu a na úřadech. Občas jsem o sobě zaslechla: "Jakožto služebně nejstarší..." a nevěděla jsem, mám-li z toho mít radost nebo být smutná, protože i když to znělo podobně jako to moje dávné dětské přání, nějak mi nepřipadalo, že tohle už by mohlo být ono. K pocitu, jaký jsem si pamatovala z rána po kopřivové noci, to mělo čím dál tím dál. Chvátala jsem překotně k cíli a v duchu se přitom ptala co dělat jinak, abych mohla navždy zůstat v první polovině cesty.
Procházím místy, kde jsem aspoň třicet let nebyla, a mrzí mě, že už si pamatuju jen křestní jméno. Listí z naší třešně od té doby mnohokrát opadalo a jak se tak dívám, na většině větví už ani nové nevyrazí. Národní výbor jsem dnes našla. Stojí pořád tam, kde býval. Jen vyrostl v Obecní úřad. Já ve finanční kontrolu.
"Tys to věděla?" slyším za sebou.
Ohlédnu se. Nedokážu ho zařadit. Zdá se být starší než já.
"Taky jsem někdy závodil," pokračuje. Překážkový běh. Ale pak mě začali všichni předbíhat. Tak jsem vsadil na vytrvalost. Tady už mě v životě nikdo nepředhoní.
"Asi jste si mě s někým spletl."
"Tys to věděla."
Teď se neptá. Konstatuje.
"Tys to věděla už tuhle," vzdychne, jako by chtěl něco přiznat.
"Kdy, tuhle? Já jsem tu dnes poprvé," bráním se.
"Jen nelži. Já si to dobře pamatuju."
"Vy budete možná -- opilý?" odhaduji.
"Možná... možná příští týden, možná včera? Za tu předpověď děkuju, ale umíš taky spočítat, jak dlouho ještě?"
Jaká předpověď? Vypadá to, že nemá v hlavě srovnáno. Co že to mám počítat?
"Přál jsem si potkat tě, až se... kdyby se vyplnila."
Procházím účty, počítám a vzpomnínám; na dětská přání, na táborovou svatbu a taky na to, že jednu další, s několika dodatečnými následky včetně zahlazení, mám úspěšně za sebou. Vzrostly tím moje šance se jednou stát nejstarší? Jsou větší, nebo menší, než když jsem tu byla minule? Z pohledu měřitelného času k tomu mám dnes o hodně blíž. Jenže překážek na dráze přibylo. Je jich víc než jenom jiné příjmení. Už jsem si vzpoměla, o jaké předpovědi byla řeč. Vy tu asi budete nejstarší; to jsem kdysi řekla. Stála bych o to vůbec ještě? V bytě, který obýváte sami, je snadné být nejstarší.
Jsem na odchodu. Za brankou dřevěného plotu se naposled ohlížím. Nástěnka. Černě orámovaný list. Včerejší datum. A až na pár písmen mé staré jméno.
Žandov, srpen 1969 a prosinec 2002