Všechno stojí na druhém břehu řeky

Koupe se ve vlastním svědomí s bublinkama a nechává tančit vlasy pod proudem vody z kohoutku. Svědomí. Nenávidí to slovo. Jako by už naznačovalo, že ví o tom, že vinná je. Ale ona...nic neudělala. Jenže to není důležité. Důležité je jen to, co si myslí ostatní. V tomhle případě oni. Protože ji nakonec donutí, aby si myslela totéž. Jasně, že za nic nemůže. Ale zamysli se nad sebou. Jestli na tom taky nemáš svůj díl viny...

Pláče. A možná taky ne. Pálí ji oči, jenže tak se to nepozná. Musela by cítit tu horkou smyčku kolem krku.

Nohy jí kloužou po mokrém dně vany. Tentokrát jí křivdí celej tendle alobalovej svět. Tohle už někdo řekl. Nemůže si vzpomenout kdo vlastně. Napadá ji, že to řekla asi ona sama. Před dvěma roky. Alobalovej svět. Napsala to do básničky, ještě když jí nepřipadalo všechno tak zvrácený... Chce se jí spát.

Možná na chvíli usnula. Neví. Vyděšeně vstane, ale z toho horka se jí zamotá hlava, a tak dopadne zády na kachlíky. Klouže zpátky do vany a nohy se jí nakonec smeknou. Další příval té divné emoce, kterou slovy nedokáže pojmenovat.

Teď už skutečně brečí. A dostavuje se i ona smyčka kolem krku. A z vody stoupá pára. Něco křičí...ale už jí nerozumí ani její vlastní já. Nehty zarývá do stehen a voda se zbarvuje dorůžova. Je jí ze sebe špatně. Skutečně špatně.

Choulí se do osušky a cítí se strašně  zranitelná. A zraněná. Nedokáže se zvednout, a tak raději sedí a kouká na ty červený skvrny, které se na ručníku čím dál tím víc zvětšují. Ničemu nerozumí.

Bouchly domovní dveře. Vůbec si nebyla jistá, jestli je po svém příchodu zavřela. Ale na tom teď nesejde. Na ničem teď nesejde. Protože všechno stojí na druhém břehu řeky a ona neumí plavat. A neví, jestli se to vůbec někdy naučí... Je to strašně zvláštní. Během jediného dne se jí svět shroutil.

Na zemi je mokro. Vzhlédne od rudejch fleků a vidí, jak voda přetéká přes okraj vany. Směje se. Vždyť je to taková legrace. Voda teče a teče a vytváří takové soukromé vodopády. Vodopády u nás v bytě. Haha... A pod nimi jezero. Nebo rybník? Takže rybník. Rybník s vodopádem.

Slyší kroky. Někdo jde po bytě a chodidla mu pleskají o podlahu. Někdo... Ona sama. Nepřekonatelně cizí. Došla do pokoje a otevřela okno dokořán. Chlad vrazil do pokoje se samozřejmým úsměvem. Taky se na něj usmála. Protože dneska to je povolený. Protože dneska je všechno povolený. I zrada. A nenávist. Cítí, jak ji rozum bere kolem ramen. Z toho se vyspíš. Tak jo.

Když vycházela z budovy soudu, měla pocit, jako by jí někdo dal do břicha tunu kamení. Rodiče šli před ní a oba se vydali na opačnou stranu; jeden vpravo, druhý vlevo. Takže ona musela jít rovně. Aby to vypadalo přesně jako v nějakém filmu. Potrpěla si na určitý druh klišé. Když došla k okraji vozovky a zkontrolovala, že nic nejede, napadlo ji, že by teď měl začít někdo tleskat. A ona by se měla tvářit bezstarostně a v očích by se jí měla zračit úleva. Jenže na to opravdu neměla náladu. Protože právě teď všechno stojí na druhém břehu řeky...