Podvečer vleže

 Zvrátila jsem hlavu zad a upřela pohled na lesklé ozdoby lehce zaprášené lampy, která dávala podvečeru matně žlutý nádech. Přivřela oči a snažila se nevnímat rytmické pohyby celého těla, ubíjející tam a zpátky celého jeho ve mně. Po pokoji se rozléhalo jen slastné vzdychání. Seshora se snášel obraz jeho zad posetých dlouhými chlupy které ještě víc zdůrazňovaly jeho zvířecí pudy. Pán tvorstva. Byl moc ošklivý. Hrubá, uhry posetá tvář, nos divně tvarován ukazoval vlevo, mastné, ulíznuté vlasy a nepříjemný zápach jeho úst. Brýle předtím váhavě odložil na noční stolek. Z očí mu koukala pýcha. Jsem jeho, ale musel sis mě koupit.

 

Vždycky přemýšlím, proč asi přišel. Někdy se i zeptám, ale baví mě hádat. Není to těžké. Ty ošklivější protože jinak dívku nedostanou, jiným zas manželky upírají jejich přání.

 

Doteky Davida hřejí. Rozplývám se, teplo se mi rozlívá po těle až k malíčkům. Jsem hrozně citlivá, ale tady na to zapomínám. Jen se nesmí nic dozvědět!

 

Už to trvá několik minut. Ten neznámý, ze kterého znám důvěrně jen jeho přirození zatím pokročil, rudne v obličeji. Už bude konec. Bylo by to stejný i kdybych tu nebyla. S přivřenýma očima a pokyvujícím ukazováčkem se pozoruji ze dveří. Máš se čím chlubit Ivano! Ležíš s nohama dokořán a jen tenká latexová gumička ti brání zplodit něco strašlivého s tím chroptícím stvořením zmítajícím se na tobě.

 

Několikrát sebou škubl, sledovala jsem křeč v jeho obličeji. Tělo má horké a těžce oddychuje. Shrnuje běloucí prezervativ, hází ho do košíku vedle postele. Letmým pohledem kontroluji, že je dnes třetí. Oči se střetávají, žádná slova, už z něj zas cítím bázlivost. Obléká se. Vím toho oněm vlastně dost a přece, ráda bych se zeptala. Třeba proč nosí trenky s červenýma kolečky a proč má na řetízku křížek. Ale bojím se, že by v tom viděl můj zájem. Sbohem.

 

Stojím pod sprchou a kapkami smývám každý coul jeho těla. Kolik by jich muselo být abych zapomněla a kolik jich ještě bude? Začalo to před rokem. Davida jsem už znala. Jsme spolu dlouho. Je to můj anděl. Dokážu sedět a dlouze ho poslouchat a přitom pozorovat a zapomenout. Zuřil, když jsem mu vyprávěla o narážkách ředitele a jeho pohledech a náhodných dotycích. Vyhrožoval, že si to s ním vyřídí. Raději nevěděl o důvodech dlouhých čtvrtků. Mladá hloupá jsem si myslela, že to tak v životě chodí a tolerovala zamykání v zasedačce. Tuhle práci mi ukázala Jana. Říkala, že neví, proč bych si  to měla nechat líbit zadarmo, když se tím může taková hezká holka slušně živit. Zařídila mě tenhle byteček a poslala prvního zákazníka.

 

Zvoní zvonek. Pokaždé si říkám, že je to naposled, chci neotevřít a nevidět tu stále stejnou podobu v tisíce tvářích, ty peníze na stole, ten chtíč, ty lačné prsty. Za dveřmi stojí stejně nevěřící David jako já.

 

---