Perla negra

.

.

.

.

.

.

Mám ráda bouřky

Zakrývají si hlavu modlitební knížkou

a někdy  starým bulvárem pršení slibů nad ránem

kdy nebe

je bílé nebo šedé

 a zrovna před chvílí mělo barvu Tvých očí a všude mlha

to se však ty

ani tvá fotka pod polštářem

nikdy nesmíte dovědět

budeme o tom smíchu spolu

snít nezamhouřit se celí a snít 

nikdy se  nezamhouřit

Mám ráda bouřky

To pak tvé oči Hladí mě a já se točím dost dlouho Víš

pro život si  namlouvám neskutečně krásnejch věcí

svět je úžasný a v tobě svůj svět mám

byť andělé o tom nikdy nemluví

píší návykové pohádky k usnutí, po kterých usnout nedokážu

prší , já přísahám, cítím to

podívej se – prší  a tady, tady  je bouřka a ta bouřka je jenom

jenom pro tebe

Takhle mě nikdo nevidí, točím se

Že prý jsem blázen* a daleko mám do lidí

když skočila jsem do písku a spadla zničila jsem vyryté iniciály zamilovaných

Začala se smát smíchem, jímž jsem zvadla

Jsem blázen

At se nedívaj  bouřka je hlad láskou prokletých, bouřka je touha skrytá ve mně

Mraky se vždycky líbaly v neštěstích, bouře je ztratí

tak krásnej příběh, dojemnej

ztratí se když mlha se další ráno vrátí

s ním

Jo, to víš, Namlouvám si neskutečně něhy doteků

to abych mohla žít

I bez tebe

svých útěků

.