Kočkodlak

Večerem nachová line se zář

Z polibků slunce až rudne mi tvář

Zbarvují čelo, zahřejí líc

Je tu však něco, co hřeje víc

Nejasná vzpomínka na noci v novu

Dnes večer – srdce, buš! – vyjdu si znovu

Do těla přijímám pružnost a sílu

Vzpomínky přichází v sílícím víru

Pod kůží svědění – roste mi srst

Jehlovým drápkem končí každý prst

Dobře to znám a není to poprvé

Tmou jsem se vracela a drápky od krve…

Nevím už, kdo to byl, muž nebo ptáče

Cestu mi zahradil, kdos po něm pláče…

Procházím temnotou, nechte mne jít

Ten, kdo mne zadrží, nebude žít

Do domů, kde mne ctí, přináším štěstí

Zlatý květ kapradí, kde bylo klestí…

O dveře otřu se měkce a táhle

Veřeje tiché jsou, vpustí mne náhle

Chráněna peřinou, nejhezčí z žen

Marně se ukrývá, vnutím jí sen

O hladkém těle a lehkých krocích

krouživém pohybu v širokých bocích

O vlasech dlouhých, pevných jak lana

O tom, že znovu může být panna

Ta, která každou noc, často do rána

své tělo dráždí – nedomilována

Sen plný touhy – sníme ho spolu

Skočí mi na hřbet z postele dolu

Nahými stehny stlačí mi srst

Až zítra procitne, najde jí hrst

Teď mne však svírá, tiskne se ke mně

Ona i já – jedno jsme plémě

Společně sníme o naplnění

niterných tužeb, co ve znamení

kočičí něhy, blesků a bouře

prožívá tajně, oči slastí mhouře

V tom – úder světla – do roztoužení

Snů nit přervána při rozednění

V nejlepším přestat, je to vždy tak!

Proč jen za novu jsem kočkodlak?

Znovu se probouzím, jako ta panna

Po noci dráždivé nedomilována

Ten, kdo byl kočkodlak, ten už ví svoje

Zkuste mne přilákat k vám do pokoje…