Čarodějka...

ČARODĚJKA

           ( Naira)

Za svitu luny smutná čarodějka,

          tiše se toulala po nocích

             a v skrytu duše doufajíc,

že nalezne spřízněnou duši,

sic bůhví kde…zatím netušíc,

    ale kouzly a čáry chce ji přimět…

   …smět se tak v jejích vášních utopit…

Brouzdajíc neznámou temnou přírodou,

 kde nespočetné duše cizinců jsou,

    za použití těch kouzel a čar,

  sic dostala je tam, kam chtěla,

    své schopnosti brala jako dar,

  radost z toho však pramalou měla,

    přišly většinou na zmar…

Pomohla jí nenadálá péče,

    do čeho se to jen pustila,

myšlenky jen v skrytu duše pluly,

    než na démona narazila…

…a na démona narazíc,

    jež myšlenek jí vnukl víc,

už opět kouzla čáry jdou jí

    a různé vynalézajíc…

Strávili spolu už pár chvil,

    rozumíc si pod pláštěm noci,

    toužila ho mít více v moci,

začali psát několik kapitol…

Krůpěje potu

       mi po šíji stékají,

               musím se podělit…

                     …myšlenky uhání

             na co jsi se mi to ptal,

jestli napíšu to někdy dál…?

,,Tak já jsem otevřená rozepsaná kapitola,

    ještě  teď mi to v mých uších zní,

ale s tebou bych to ráda někdy dokončila,

    jestli se to teda ocení…

Až se tu zas sejdem spolu,

    jestli teda budeš chtít,

zkusíme dopsat kapitolu,

    můžem to i víc rozproudit…

Čarodějnice a démoni prý lítaj v noci,

    tak doufám, že zas něco předvedem,

těším se, až budeš mít mne v moci

    a užijeme si to, jak dovedem…

Vzrušil jsi mne už vícekrát,

    tak doufám, že nás nevyruší,

nemám potřebu ti lhát

    a dokončíme co jen tuším…

Po té co okusila bych tvou lávu,

    vychutnala si tvé běsnění

a sama orosila se v tom žáru,

    ukojila bych se k zemdlení…

A ostatní jen na nás čeká,

    jak to tu moc rozjedem,

jestli jako rozběsněná řeka,

    nebo jen z lehkým příběhem…“

Řeka, která se valí,

  různými údolí i přes skály,

    probíjí se divokou přírodou

a míří tam, kam jen až může

               a takové i čarodějky jsou

                          a po čem touží, chtějí blíže…

Za rozbřesku, tam v lese u řeky,

    leží tam dvě nahá těla,

      propletena v jedno jsou,

        znavena po dlouhém milování,

        časný úsvit z lesa je vyhání,

nalézají si je slunce paprsky,

    hýbat jako by se nechtěla,

      užívají si tu s přírodou…

Snad se jen lehce naklonit a ústa k ústům dát,

    jen padající vlasů pramen z čela odhrnout,

    v probouzejícím se lese tak na chvíli spočinout,

a v slunečním svitu si trochu více hrát…

Ale není jim to dáno,

  další prokleté to ráno!

         Nezbývá …než se rozloučit,

                                            naposled…lehce pohladit…..