Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBoris
29. 08. 2007
13
18
1979
Autor
marw
Boris zamračeně seděl u stolu v kuchyni. Jeho nepřítomný pohled se zastavil na kouřícím hrnku s kávou, který si před sebe právě postavil.
Na co to je? Na hovno.
Boris neměl zrovna dobrý den.
Boris neměl dobrý den posledních patnáct let.
Jak se zdálo, právě vyčerpal celý svůj dnešní program. Ze sklepa se ozývalo tlumené bubnování.
„Jestli nezavřel okna, tak ho nakopu do prdele.“
Pomalu srkal svoje kafe. Po chvilce se zvedl, to aby si k tomu ještě ukrojil kousek vánočky.
Po jídle vstal a šel do předsíně. Uklidil kocourovy hračky a zametl rozházený písek. Pak vzal mop, napustil vodu do kbelíku a začal vytírat. Když má člověk kočku, musí hodně uklízet. Boris na čistotu dal.
Bylo krátce po druhé a zazvonil zvonek. Přišla Borisova matka. Karikatura důstojné dámy. Chodila zásadně bez ohlášení, asi tím dávala najevo, jak moc důležitá je její role ve smečce. Nebo by měla být.
Matka rodu nepotřebuje pozvání.
„Ale stojí to za prd,“ odpověděla na pozdrav.
Ze začátku se ještě ovládal, ale postupně se vytáčel.
„Nechci to, nedávej mi to prosím tě.“
Zase mu cpala nějaké jídlo, co přinesla. Bůh ví, jak dlouho jí to leželo v ledničce. Nechce nic, hergot. Maximálně ten olezlej vajíčkovej salát, ten se spotřebuje. Žena má tyhle nechutnosti ráda. Ty rohlíky tu můžeš nechat.
„Co to zase vykládáš, vždyť je to čerstvý?!“.
Její hlas začínal znít trochu nalomeně.
„Je to magor,“ pomyslel si Boris.
Boris jí neměl moc rád. Vždycky to skončilo tak, že se nakonec hádali a řvali na sebe. Vlastně řval jen Boris, to když své matce vysvětloval, proč je tak strašně blbá.
„Ona už je úplně blbá“, říkal synům. „Je to magor“.
Jeho matka byla přitom na svoje chytré syny pyšná. Hlavně na Borise.
„Vystudoval školu, ani jsem nevěděla jak.“
Její syn byl někdo. Moc šikovný chlapec. Proto taky dost těžce nesla, když si vzal tu „špínu“. Při přípravě svatby udělala menší skandál a s tou „špínou“ si dodnes vyká.
Boris byl její chlouba, jenže když s ním někdy mluvila, neměla daleko k slzám.
„Co mi to říkáš?“
Nemohla pochopit, kde se to v něm bere.
Po tom co matka konečně odešla, posadil se zpět ke kuchyňskému stolu. Kroutil hlavou. Ještě v něm doznívalo rozčilení z dlouhého rozhovoru. Ať už dá konečně pokoj.
Když zaslechl útržky hlasitého hovoru vycházející ze sklepa, zbystřil. Chvíli poslouchal a přemýšlel, komu hlasy patří. Bylo to jasné - chlapci se asi trochu kočkují.
Za chvíli uslyšel kroky, to někdo šel po schodišti do horního patra domu, tam kde bydlí kluci. Rychle došel ke dveřím a otevřel je.
„Co zas provedl?“, vybafl na syna.
„Nic… odnesl si do zkušebny počítač. Tak si ho beru zase nahoru.“
„Pořád tam dole je? To je fakt kretén. Má v troubě jídlo… Snad už od oběda“. V jeho hlase byl stud, trochu jakoby se omlouval světu za to, že takové neslýchané narušení pořádku mohl vůbec dopustit. Ne, promiňte, to je asi omyl. Boris se nikdy neomlouval, protože nebylo za co. V tom hlase byla cítit spíš rezignace.
Pomalu začal přemýšlet o večeři. Chvilku stál u prázdné lednice a tupě do ní zíral. Nakonec se rozhodl dojít do krámu nakoupit. Většinou sice nakupovala žena cestou z práce, ale na tu čekat nebude. Už se totiž rozhodl, co uvaří k večeři. I pro kluky, tak jako většinu dní. Chybělo mu ale maso.
Boris už dlouho pracuje doma, takže nemá moc důvodů chodit ven. Proč taky. Když už ale někdy z domu vyleze, stejně jen zjišťuje, že on a okolní svět se bez sebe docela dobře obejdou.
„To hovado s tou dodávkou už nám zase parkuje před barákem.“
Ten hlas to říkal jasně. Pomalu se vzdával. Už na to neměl.
O něco později už hlučně rozklepával nasolené maso. K večeři bude kuřecí s ananasem, jeho nejnovější oblíbený recept. Tenhle měsíc snad podesáté.
Když měl maso hotové, připravil ho na talíř a dal do ledničky. Na večeři je ještě čas.
Když začaly večerní zprávy, hodil maso na pánev. Vařil rád, byla to jedna z mála věcí, které mu (alespoň občas) přinášely radost. A to přestože zůstával u svých pár oblíbených receptů, které dělal vždy stejně. Rozhodil těstoviny a maso na čtyři talíře a prostřel příbory. Byl čas sehnat strávníky.
Jak se ale ukázalo, jeden ze synů nebyl doma. Aniž by to Boris zaznamenal, odešel pryč. To ho trochu vytočilo – jak pryč, když má na stole udělanou večeři?
„Dělám se s tím jako kretén...“
Bylo to pořád to samé.
Dveře v předsíni se otevřely. To byla žena, které se právě vracela z práce.
„Ale, ale? Kdopak nám to přišel? Vás ještě pouštěj domů?“
Žena řekla, že ho taky ráda vidí.
Pročítal se novinami, které přinesla. Nenasadil si ale brýle na čtení, takže noviny držel směšně daleko. Moc toho stejně nepřečetl – noviny ho dokázaly leda tak nasrat.
Pomalu dopíjel večerní kávu a rozmrzele obhlížel nabídku večerních pořadů. Šla jedna z těch píčovin, na které se kouká jeho žena.
„Taková kravina,“ nadával.
Žena se odešla dívat do obývacího pokoje a zavřela za sebou dveře.
Přepnul kanál na dokument o hradech a zámcích. To se mu líbilo. Kocour se právě probudil a líně se mu třel o nohy. Boris ho pohladil. Dobře věděl kdo má převahu, kdo koukal na ten nejdebilnější z nejdebilnějších seriálů a kdo na hodnotnou věc.
„Matka, ta čumí jedině na kraviny,“ říkal často synům.
Když program skončil, Boris se pomalu zvednul. Zhasnul světlo, zavřel dveře do kuchyně a vyhodil ven kocoura. Pomalu a poctivě si vyčistil zuby, potom použil dentální nit. Nakonec odešel do svého pokoje, svlékl se, pečlivě srovnal všechno oblečení na malou hromádku, kterou položil na židli, oblékl si pyžamo a vlezl si do postele. Žena v druhém pokoji už dávno spala, ztichlým bytem se nesl jen idiotský hlas moderátora přihlouplé rádiové stanice. Když šla spát, vždycky si nechávala něco nahlas puštěného.
Druhý den po ránu nevypadal svět o nic lépe než ten včerejší. Nezdálo se, že by se nový den mohl v něčem výrazně odlišit od tisíců svých předchůdců. Boris zamračeně seděl u stolu v kuchyni.
Mládí v prdeli a do důchodu daleko.
Otevřel dveře na chodbu a zařval: „Pojďte na bábovku!“. Aniž by čekal na odpověď, vzal do ruky mop.
Předsíň by potřebovala vytřít.
Na co to je? Na hovno.
Boris neměl zrovna dobrý den.
Boris neměl dobrý den posledních patnáct let.
Jak se zdálo, právě vyčerpal celý svůj dnešní program. Ze sklepa se ozývalo tlumené bubnování.
„Jestli nezavřel okna, tak ho nakopu do prdele.“
Pomalu srkal svoje kafe. Po chvilce se zvedl, to aby si k tomu ještě ukrojil kousek vánočky.
Po jídle vstal a šel do předsíně. Uklidil kocourovy hračky a zametl rozházený písek. Pak vzal mop, napustil vodu do kbelíku a začal vytírat. Když má člověk kočku, musí hodně uklízet. Boris na čistotu dal.
Bylo krátce po druhé a zazvonil zvonek. Přišla Borisova matka. Karikatura důstojné dámy. Chodila zásadně bez ohlášení, asi tím dávala najevo, jak moc důležitá je její role ve smečce. Nebo by měla být.
Matka rodu nepotřebuje pozvání.
„Ale stojí to za prd,“ odpověděla na pozdrav.
Ze začátku se ještě ovládal, ale postupně se vytáčel.
„Nechci to, nedávej mi to prosím tě.“
Zase mu cpala nějaké jídlo, co přinesla. Bůh ví, jak dlouho jí to leželo v ledničce. Nechce nic, hergot. Maximálně ten olezlej vajíčkovej salát, ten se spotřebuje. Žena má tyhle nechutnosti ráda. Ty rohlíky tu můžeš nechat.
„Co to zase vykládáš, vždyť je to čerstvý?!“.
Její hlas začínal znít trochu nalomeně.
„Je to magor,“ pomyslel si Boris.
Boris jí neměl moc rád. Vždycky to skončilo tak, že se nakonec hádali a řvali na sebe. Vlastně řval jen Boris, to když své matce vysvětloval, proč je tak strašně blbá.
„Ona už je úplně blbá“, říkal synům. „Je to magor“.
Jeho matka byla přitom na svoje chytré syny pyšná. Hlavně na Borise.
„Vystudoval školu, ani jsem nevěděla jak.“
Její syn byl někdo. Moc šikovný chlapec. Proto taky dost těžce nesla, když si vzal tu „špínu“. Při přípravě svatby udělala menší skandál a s tou „špínou“ si dodnes vyká.
Boris byl její chlouba, jenže když s ním někdy mluvila, neměla daleko k slzám.
„Co mi to říkáš?“
Nemohla pochopit, kde se to v něm bere.
Po tom co matka konečně odešla, posadil se zpět ke kuchyňskému stolu. Kroutil hlavou. Ještě v něm doznívalo rozčilení z dlouhého rozhovoru. Ať už dá konečně pokoj.
Když zaslechl útržky hlasitého hovoru vycházející ze sklepa, zbystřil. Chvíli poslouchal a přemýšlel, komu hlasy patří. Bylo to jasné - chlapci se asi trochu kočkují.
Za chvíli uslyšel kroky, to někdo šel po schodišti do horního patra domu, tam kde bydlí kluci. Rychle došel ke dveřím a otevřel je.
„Co zas provedl?“, vybafl na syna.
„Nic… odnesl si do zkušebny počítač. Tak si ho beru zase nahoru.“
„Pořád tam dole je? To je fakt kretén. Má v troubě jídlo… Snad už od oběda“. V jeho hlase byl stud, trochu jakoby se omlouval světu za to, že takové neslýchané narušení pořádku mohl vůbec dopustit. Ne, promiňte, to je asi omyl. Boris se nikdy neomlouval, protože nebylo za co. V tom hlase byla cítit spíš rezignace.
Pomalu začal přemýšlet o večeři. Chvilku stál u prázdné lednice a tupě do ní zíral. Nakonec se rozhodl dojít do krámu nakoupit. Většinou sice nakupovala žena cestou z práce, ale na tu čekat nebude. Už se totiž rozhodl, co uvaří k večeři. I pro kluky, tak jako většinu dní. Chybělo mu ale maso.
Boris už dlouho pracuje doma, takže nemá moc důvodů chodit ven. Proč taky. Když už ale někdy z domu vyleze, stejně jen zjišťuje, že on a okolní svět se bez sebe docela dobře obejdou.
„To hovado s tou dodávkou už nám zase parkuje před barákem.“
Ten hlas to říkal jasně. Pomalu se vzdával. Už na to neměl.
O něco později už hlučně rozklepával nasolené maso. K večeři bude kuřecí s ananasem, jeho nejnovější oblíbený recept. Tenhle měsíc snad podesáté.
Když měl maso hotové, připravil ho na talíř a dal do ledničky. Na večeři je ještě čas.
Když začaly večerní zprávy, hodil maso na pánev. Vařil rád, byla to jedna z mála věcí, které mu (alespoň občas) přinášely radost. A to přestože zůstával u svých pár oblíbených receptů, které dělal vždy stejně. Rozhodil těstoviny a maso na čtyři talíře a prostřel příbory. Byl čas sehnat strávníky.
Jak se ale ukázalo, jeden ze synů nebyl doma. Aniž by to Boris zaznamenal, odešel pryč. To ho trochu vytočilo – jak pryč, když má na stole udělanou večeři?
„Dělám se s tím jako kretén...“
Bylo to pořád to samé.
Dveře v předsíni se otevřely. To byla žena, které se právě vracela z práce.
„Ale, ale? Kdopak nám to přišel? Vás ještě pouštěj domů?“
Žena řekla, že ho taky ráda vidí.
Pročítal se novinami, které přinesla. Nenasadil si ale brýle na čtení, takže noviny držel směšně daleko. Moc toho stejně nepřečetl – noviny ho dokázaly leda tak nasrat.
Pomalu dopíjel večerní kávu a rozmrzele obhlížel nabídku večerních pořadů. Šla jedna z těch píčovin, na které se kouká jeho žena.
„Taková kravina,“ nadával.
Žena se odešla dívat do obývacího pokoje a zavřela za sebou dveře.
Přepnul kanál na dokument o hradech a zámcích. To se mu líbilo. Kocour se právě probudil a líně se mu třel o nohy. Boris ho pohladil. Dobře věděl kdo má převahu, kdo koukal na ten nejdebilnější z nejdebilnějších seriálů a kdo na hodnotnou věc.
„Matka, ta čumí jedině na kraviny,“ říkal často synům.
Když program skončil, Boris se pomalu zvednul. Zhasnul světlo, zavřel dveře do kuchyně a vyhodil ven kocoura. Pomalu a poctivě si vyčistil zuby, potom použil dentální nit. Nakonec odešel do svého pokoje, svlékl se, pečlivě srovnal všechno oblečení na malou hromádku, kterou položil na židli, oblékl si pyžamo a vlezl si do postele. Žena v druhém pokoji už dávno spala, ztichlým bytem se nesl jen idiotský hlas moderátora přihlouplé rádiové stanice. Když šla spát, vždycky si nechávala něco nahlas puštěného.
Druhý den po ránu nevypadal svět o nic lépe než ten včerejší. Nezdálo se, že by se nový den mohl v něčem výrazně odlišit od tisíců svých předchůdců. Boris zamračeně seděl u stolu v kuchyni.
Mládí v prdeli a do důchodu daleko.
Otevřel dveře na chodbu a zařval: „Pojďte na bábovku!“. Aniž by čekal na odpověď, vzal do ruky mop.
Předsíň by potřebovala vytřít.
18 názorů
jo, kvůli něčemu takovýmu stojí za to vrátit se z dovolený k počítači. určitě tip; mimochodem mi právě hraje od schodiště "mam v tomhle roce 356.blbej den":)
zajímavý, něco takovýdleho jsem na písmáku asi nečetla, ale styl se mi líbí dost, protože mám pocit, že je náročnější napsat povídku stakovoutou nudou v hlase než psát akčňáky s výraznou pointou
takže tipec
Marcela.K.
31. 08. 2007
Dvě věty po sobě ti začínaj "kdyžem": "Když měl maso hotové, připravil ho na talíř a dal do ledničky. Na večeři je ještě čas. Když začaly večerní zprávy..."
Jinak hlavního hrdinu shledávám jako maximálního sympaťáka, který by si možná zasloužil vyhnat své působené do ještě většího absurdna, kdy se tragédie láme v komedii. Ale i tak mi text přišel nadmíru vtipný po bernhardovském způsobu, byť chyběly nějaké úvahy, které by "hrdinu" ospravedlnily z jeho chování a zlákaly čtenáře na jeho stranu, aby to nebylo tak jedoduché.
Ale přes to všechno tipnu a asi zvolím i klub, nebude-li Ti to vadit.
HNUS! HNUS! HNUS! Ne ta povídka, ale ta neutěšená životní realita!
Celkově se mi to líbí, i když jsem se těšil na rozuzlení, které nepřišlo. Pro maximální autenticitu bych se možná ještě trochu zamyslel nad vyjádřováním pocitů/názorů/pohledů v přímé řeči a chvíli na to v zastoupní třetí osobou. Trošku mi to tam skřípe. Mám na mysli například:
"Vystudoval školu, ani jsem nevěděla jak.“
Její syn byl někdo. Moc šikovný chlapec.
Lakrov: Vy nás ale zásobujete pane Karfík!
TIP
Obyčejný_chlap1
31. 08. 2007
je to podaný docela příjemně autenticky
dočetl jsem se, že je to pro tebe dost osobní téma, ale zřejmě jsi musel použít přiměřenou dávku fabulace, abys to dostal do současných kulis
a jestli depresivní? - bohužel, jak už tak realita, která se neodehrává za sklem obrazovky, bývá ..
z hlediska tématu je to pro mě trošku otřepaný
z hlediska slohu je to výborně zvolený k tématu
z hlediska nálady je pro mě maximálně pesimistická
z hlediska mýho pohledu doufám že tak nedopadnu -
z hlediska souč. života jsem se tomu naučil vyhnout
z hlediska celkovýho dojmu to je jasnej tip
z hlediska Lakrovovýho avíza mu opět děkuju
avůbec.
lakrov: děkuju, jsem rád, že se líbí... já sám moc nevím co si o tom myslel, je to pro mě dost osobní téma, takže ani nemám ten správný nadhled. ale mělo by to být depresivní ;)
Ačkoli shledávám i téměř komické pasáže, působí to na mě nakonec docela depresivně. Taková syrová reportáž z průběhu jednoho dne. Kolik už takových dnů bylo a kolik ještě bude? V tahle položené otázce, která ve mně zůstane po dočtení asi shledávám ten nádech depresivnosti.
Slohově by se snad tu a tam dalo něco upravit, ale možná to vůbec není nutné, protože tak, jak je to napsané teď to zase zdůrazňuje tu syrovost.
Jo, je to dobré, myslím že na tuhle povídku hned tak nezapomenu.
Za náběh k depresi neděkuji, ale TiP a Tlačenku přidávám.
mam rada tvy povidky
tajkhel je taky moc dobra, pusobi jednoduse a clovek muze mit doje, ze je to v podstate o nicem, jenze to ne.. dokazes to rict tak, ze ted sedim, koukam na to a musim si dat hlavu do poradku..
povedena vec.