pozobat a jít

O půl třetí a dvě čtvrtě

na spát,

ve rtutích topit miluju tě, já

v kuličkových opojeních těžké šedé na zemi, já

v mlčící šifře utajené touhy vrať se mi, máš

šedý stín bez obrysu, máš

kapky múz na zádech co na ně píšu, máš

svá brzká zatemnění - není „zjemnit“ v donošení

kůže jednoho života.

Nejde mít oči ve dlaních, brekot a pláč, mrkání smíru, já v pomlčkách, ty místo tečky díru do papíru máš, já

nejsem tvoje a tvá a pití s jídlem pod oboje se v zimě ani na jaro

neříká.

Jsem

rozervaná z rozcucaných špalků a v cáry se měnící bledost ve tváři s jojobovým olejem, proč

proč skomírá mi naděje, víš

víš, že přes noc se zasmějem, víš že jsem s jiným a s nadhledem, víš,

že jsem beze rtů co zezobali mi v nočním baru, víš, že neschováš se za svou

baskytaru...plyš umrlce v impregnačním stavu, naléhavost víš, víš, víš pokoktávám.

Smírem pokřtěná s přicházejícím ránem měním se v padající kolena a klečím

modlíc se o kočárek.

 

Na ústech pět zatrpklostí

ve sladkých úsměvech ještě sladších vět, ptám

se na sešlost

v ročním rozmezí, na slůvko „dost“,

dost bylo poběhlostí, upíjím

každým dnem kousek tvého zítřejšího „budu“,

nechodím daleko v životech paralelních pro ostudu, páč

mám

na rtech střípky ledu a v pouličním pološeru už tě nemůžu

líbat do ticha, nemůžu se chtít

zalykat, být

pralinka na višňovém dortu,

když už těch likérek bylo

dost i pro eskortu -

smrtoba jak vlezlý kat.