STŘÍPKY - STRACH

STRACH

Seděla jsem někomu na klíně a otáčela se. Ta kaple se mi zdála být nádherná. Byly tam na modré zdi namalované zlaté hvězdičky.
,,Ta paní krásně zpívá…“ řekla jsem nahlas. A ti lidi okolo…smrkali a brečeli ještě víc.
Voněly tam kytky.
A tatínek spinkal v rakvi.
Viděla jsem ho. Opravdu jen spinkal. Vypadal klidně. Jen jsem se zeptala, jestli si se mnou už nebude hrát. Zase všichni začali smrkat a brečeli. Vrtěla jsem se . Rozhlížela. Vůbec jsem tomu nerozuměla.
Nevěděla jsem, jestli mám plakat. Myslela jsem si, že tatínka ještě uvidím…

Oknem do obývacího pokoje nám nakukovali cizí lidi.
Mračila jsem se a držela maminky za ruku.
Neměli jsme plot, ale stejně! Proč nám lezou do zahrady! Proč se ptají maminky kdy se odstěhujeme. Vždyť jedeme jen k babičce na Moravu! Vlakem! Jupí! Jsou tam tunely. Budou lítat hvězdy. Au. Musím dávat pozor, aby mi jiskřičky nenalítaly do očí…

Sestřička způsobně sedí na sedadle ve vlaku. Ona musí. Je už školačka! Začala chodit do první třídy. Máme doma fotku. Zuzka s aktovkou na zádech! Škoda, že tam není tatínek
Viděl ještě její aktovku. Krásnou, čevenou. Jenže ho bolelo srdíčko a musel do nemocnice. A měl kašel, protože kouřil! A pak tam umřel! Zuzka proto nešla do školy, protože jsme musely jít do té kaple. Jenže ona by asi radši šla do školy.

Já pobíhám po vagonu…dyndy, dyndy…dyndy, dyndy…přeskakují kola po kolejnicích. Zkouším v uličce udělat stojku .Bílé punčocháče, sukýnka se mi obrací a bác! Uválená se zvedám ze země. Nějaký pán mi pomáhá a promiňte…. Jak mě vsedě zvedal, opřel si mě o svá kolena, vlak nadskočil, asi na výhybce, a já mu pozvracela kalhoty. To už ale u mne byla maminka. Omlouvá se, utírá mě vlhkou žínkou a nabízí pánovi utěrku.
Maminka pláče. Proč pořád pláče? Protože zlobím!
Sedím v koutku lavice. Bílé punčocháče už dávno nejsou bílé.,, Tunééél!“ Maminka vstává a drží mě abych nevypadla z okýnka. ,,Pozor na oči, ať ti tam nenapadají saze.“ To je nádhera!
Ohnivé hvězdičky letí tmou…když natáhnu ručku : ,,Au, pálí to!“ směju se. Chytím maminku kolem krku a ještě ve tmě ji vlepím pusu. Vyjíždíme z tunelu. ,,Že nevíš, kdo ti dal pusu?!“ směju se. ,,Asi Zuzanka,“ odpoví maminka a já křičím: ,,Nééé, já to byla! Já! Už budu hodná!“
Dívám se na maminku. Usmívá se. Usmívá se tak smutně. Proč má pořád v očích ty slzy?!

Poslouchám za dveřmi.
,,Máš to těžký holka…a budeš mít ještě víc. Rodinu máš tady. Co tam, v Čechách…sama.“
,,Jenže tady budu jezdit do práce denně 12 km vlakem. Holky uvidím až večer. Není tu škola, jen jednotřídka. Budou pak muset jezdit i do školy.“
,,No já nevím,“ slyším strejdu, maminčina bratra :,,…když je tam takový hlad po bytech a máte tam ten domek. Plot ti postavíme s Frantou. Jestli tam chceš zůstat, pomůžeme ti. Je nás na to dost.“
Najednou se mi sevřelo něco v krku. Slyším tetu Božu:,, Tak mi dej Marcelku, je malá. Budeš mít o starost míň. Moje holky už jsou dost velké. Bude ji s nimi dobře.“
Teta Boža! Nééé! K tetě Bože ne! Ať mě maminka nedá ! Já už nebudu zlobit. Budu hodná.
Rozbrečela jsem se. Maminka vyšla z pokoje. Vzala mě do náruče a ptá se proč pláču.
,,Nedávej mě tetě, prosím. Já už nebudu zlobit, nebudu běhat po vlaku a zvracet na cizí pány.
Doma si budu uklízet. Nebudu zlobit Zuzku, když musí psát úkoly. Maminko, já chci být naše!“
,,Nemáš poslouchat za dveřmi, to není slušné,“ říká maminka a usmívá se a šeptá mi do ucha: ,,…neboj, nikdy tě nikomu nedám!“

Jsme doma.
Maminka odemyká dveře.
Vcházíme do pokoje a já vytřeštím oči :,, Byli tu zloději! Ukradli nám všechen nábytek!“

Maminka nás uklidňuje:,, Nábytek nám přivezou zpátky. Jel s námi na Moravu. Myslela jsem, že budeme bydlet u babičky, ale bylo to tam špatný s prací pro mě i pro vás by to tam bylo těžký. Tady jste doma.“

V rohu pokoje stála zapomenutá šlapací tříkolka. Sedla jsem na ni a drandila po prkenné podlaze: ,,Tydýýýýt! To je príma! Žádnej nábytek nepotřebujeme!“

Přišli sousedi. Jedni přinesli stůl a tři židle. Druzí elektrický vařič. Pak tam najednou byly i dvě postele. A deky.
A usmívali se a povídali mamince, že kdykoliv, cokoliv…
Přiběhly holky Alena a Jana, kamarádky. Tak jsem jim půjčila tříkolku a říkaly, že to je skvělý, moci jezdit doma. Jenže pak jsem nevybrala zatáčku u kuchyně a řidítkama odřela stěnu obýváku a maminka řekla, že tříkolka patří na ulici. Ach jo.