Jedna malá láska

S věkem přichází moudrost a uklidnění, kdesi v pozadí mysli plují vzdálené obrazy vážených předků, starců a stařen, omletých časem života, starců s vyschlou kůží, ale průzračně ostrýma očima, pohledem zkušeností. 

Milan sedí na osamocené lavičce podzimního parku, v zimou modrých prstech mu svítí zbytek zapálené cigarety a on kouká na posledních pár listů ve větvích stromů…posledních pár listů. Znavených, ale přesto bojujících o poslední chvilky života, než i je čas vezme do náručí a snese do závějí jejich bratrů…společně vytvoří pokrývku zemi a budou tlít a hnít. Bez fanfár, bez zbytečných slz.

Potáhl z cigarety a do mlhy začínajícího večera vyfoukl šedomodrý dým.

S věkem přichází moudrost…ale věk? Co je věk?

Když mu bylo třináct, svět byl naprosto jasný a srozumitelný. O rok později kdosi na ten jasně namalovaný obraz rozlil několik kyblů barev a z jasně načrtnutých linií zbyl pouhý chaos.

Bez pravidel.

Bez cíle.

Bez hloubky.

Jen narychlo nakydaná barva na zprzněné plátno.

Milan prošel zprzněným plátnem s obrazem ulice o dva bloky dál, kde na rohu svítil vývěsní štít „domova“, putyky kam by střízlivý, moudrý člověk nikdy nevkročil.

Pár náhodných známých kývlo na pozdrav, znuděně, beze spěchu.

Starci ošlehaní časem…ale bez vrásek, bez šedin, jen se slepotou v očích.

První pivo, Hanka v náručí, líbá ho do vlasů, na čelo, na rty, láska až za hrob.

„Jasně Hani, miluju Tě, navždycky spolu.“ Kecy jen pro to, že to snad slyšeli v televizi.

Dnes tam nevydrží dlouho.

Koupil láhev vína a s jejím psím pohledem v zádech odešel.

Venku prší. Vtíravá zima si prozpěvuje a leze mu až do morku kostí.

Hradby tlumí zvuky zezdola, pod nohama vnímá město, svoje rodné město, žijící svým nezaměnitelným, stereotypním životem…moudrost…staletí nic neubrala na lidské blbosti, ale i tak město žije…i přes tu blbost. A on? Součást té blbosti, jen na chvilku vyvrhnutá nad celé to panoptikum života.

Víno dává křídla a svět zase na chvilku získává tvar.

„Ahoj…“ byla drobná a promoklá, choulila se do kabátu, zlehka se usmívala.

„Ahoj,“ nabídl víno a z krabičky povytáhl cigaretu.

Pár bezvýznamných frází, úsměvů, za chvíli seděla těsně u něj a opírala se mu o hruď.

Když odcházeli, na hradbách zůstalo na dně trochu vína, dnes se pravdu nikdo nedozví…

A z lidské blbosti a slabosti se začala rodit jedna malá láska...