Pohřbená zamrtva

"Ale takhle to přeci nevypadá! Tak sakra, slyšíte mě?! Zvedněte ten poklop!!"
Vážně to tak nemělo vypadat, neměla jsem být natažená v divné krabici a mít kolem sebe spoustu sametu.
....SAMETU????!
Úplně nahoře, nahoře na nebi mraky a kolem spoustu tváří.
Ty tváře mě ale očividně nevnímaly, smutně mě provázely a mým směrem - radši - ani nepohlédly.
Nechápala jsem to.
"Pustťe  mě ven! Tohle není fér! Koukejte! Vždyť  já se hýbu! Žiju!!!"
Viděla jsem své rodiče, sestřičku, přítele, kamarády...všechny ty milované.....
Ale oni už byli smíření.
Ale proč? Proč???
Křičela jsem, snažila se pohnout, ale bylo to přesně jako v těch strašných snech kdy vynakládáte veškěré úsilí , abyste mohli běžet a křičet, ale ani jedno vůbec nejde.
"Sakra pusťte mě! Vždyť mám být s vámi! Ne tady zavřená v krabici, v rakvi!"

Ale nic se nezměnilo, jen se všichni zastavili a náhle se začli změnšovat.
Divná hnědá šachta tak akorát pro mojí bednu.
Jak jsem se začala vzdalovat těm tolik zbožňovaným obličejům, propukla jsem v pláč, který byl k ničemu.
Stejně mi netekly slzy.
Oni taky brečeli.
Viděla jsem je, dokud mi nehodili na krabici první várku hlíny.
"Tak a je to, za chvíli si na mě nikdo nevzpomene, půjdou se opít..."
Jakmile mě obklopila naprostá, dokonalá tma vzpomněla jsem si na ty strašné rudé šrámy na mých zápěstích.
No ano, vždyť tohle jsem přeci chtěla, nemám právo být tam nahoře.
Ale tady.
Navždy potmě.

---