Jako píseň

Těšila se na něj celý víkend. Přijel o hodinu později a když parkoval, porazil popelnici. Dívala se škvírou mezi žaluziemi, jak sbírá odpadky, - pak zazvonil. Ještě neměl klíče. „Tati,“ zavolala, aniž by odvrátila hlavu od okna. Slyšela hlasy z chodby. Štěkání psa. Kde je kočka? Dívala se na prázdnou pohovku. Na hromádku oblečení. V kuchyni byl také nepořádek. Nalila vodu do rychlovarné konvice, protože ji napadlo, že si dají kávu. Dveře. Vstoupil a v náručí držel černou kočku. Vrněla a zatínala drápky do jeho rukou. Má rád kočky, napadlo ji, když viděla, že si nevšímá jejich psa. Když se posadil ke stolu, otec řekl, že na jeho místě sedává doktor. Pak zatočil klikou u starodávného mlýnku. „Může mít tak sto let,“ řekl a dodal, že má rád vůni čerstvé kávy. Mlýnek podal dceři. „Mléko?“ zeptala se trochu příliš nesměle a mlýnek držela oběma rukama. „Ano - - prosím,“ řekl chlapec a jeho hlas byl jako píseň. Usmála se a přála si, aby se mu líbila. Zalila kávu, přinesla cukr, sušenky, mléko a odešla do svého pokoje. Poslouchala otce, jak vypráví o dovolené na Krétě, o horolezectví, o hře na piáno, - o tom, že maluje teprve dva roky, od té doby, co je na vozíčku, a čekala, kdy se ozve hladké „ano“ nebo pohotové „chápu“ - jako píseň, kdyby ji zpíval těsně u jejího ucha. Seděla na posteli, opírala se zády o zeď a cítila se žádostivě. Dívala se na hromádku oblečení nedbale odloženou na žehlícím prkně, které nikdy neskládala. Pod oblečením zahlédla roh růžového sešitu, asi český jazyk. Postavila se naproti oknu, rozpustila vlasy a svázala je do nového účesu, jeden pramen spadal kolem ucha na krk. Připnula několik barevných sponek. Sešit nadepsaný český jazyk vložila do tašky. Slyšela otce, jak podrobně vypravuje o prvním setkání s maminkou, o studiu na dřevařské škole na Slovensku, o ruční výrobě kartáčů, a doufala, že se mladší sestra opozdí. Vzpomněla si na stříbrné náušnice, které si tajně koupila. Tatínek si jich určitě nevšimne a maminka přijde až v sedm. Oblékla si těsnější podprsenku a růžové tričko. Stříbrné náušnice. V komoře našla cukroví, které maminka schovala až na Štědrý den. Táta si nevšimne, doufala. Položila misku s cukrovím na stůl. Usmál se na ni. Možná si všiml náušnic. Přála si, aby si všiml. Jsou hezké. Dobře, že si je koupila. Vypadají trochu jako rybky, lesklé hbité rybky. Možná si všiml. Vrátila se do pokoje, posadila se na postel, náušnice uklidila na tajné místo a poslouchala otcův flegmatický hlas a vzácný druhý hlas jako zpívání se zavřenýma očima, jako hlas rybáře, který oslovil lesklé hbité rybky pod hladinou dlouhé hluboké řeky.