Hvězdný prach

Ležela sem na koberci a dívala se do stropu. Začal na mě padat hvězdný prach. Byl příjemný, třpytil se a poletoval kolem, padal mi na obličej a já sem najednou ucítila, že mě vtahuje někam jinam, že mě nadnáší a nese někam pryč. Později sem pochopila, že mířím do obrazu, do toho samýho obrazu, kterýho sem se tolik bála. Byly na něm tři domy, cesta a most a v noci z těch domů vylízali hadi, kousali mě do krku a omotávali se mi kolem rukou, abych se nemohla bránit, omotávali mi nohy, abych nemohla utíkat, plazili se mi po hlavě, abych nemohla křičet. Zneklidněla sem, protože sem věděla, že do toho obrazu nechci, protože v těch domech sídlí zlo. Hvězdný prach mě tam nemilosrdně unesl a mně nezbývalo než otevřít dveře a do jednoho z těch smutných domů vstoupit. Jenomže tam nebyla žádná podlaha a když sem si to uvědomila, propadala sem se do tmy. Nikam sem nedopadla, ale zůstala sem viset v jakési prázdnotě, která byla všude kolem mě a nebylo kam utýct, nebyl tam žádný bod, tkerýho bych se mohla chytit, byla tam jenom tma a nic. A to nic bylo snad horší než samotná tma, protože ta tam aspoň byla, zatímco nic tam bylo a nebylo. Nejhorší na takových chvílích je čekání, co se stane. Dlouho se nedělo nic, měla sem dost času na to, abych přemýšlela o tom, jak se vzbudit, jak se vrátit zpátky na koberec. Nic mě nenapadalo a za chvíli přiletěli netopýři a uhryzali ty neviditelný provazy, který mě držely v tom prostoru, takže sem spadla do ohně, kde sem se stala uhlíkem a tak sem hořela a věděla, že jednou ten oheň musí vyhasnout, že to všechno přece jednou musí skončit.

Ležím na prosluněné posteli, kroutím se a je mi fakt hodně špatně, protože to syrový maso sme neměli jíst, to sme asi neměli, ale tobě svítí oči a všímám si, že máš kočičí zorničky, ale nikde ňák nevidím svou kočku a je mi to jedno, je mi zle a venku je válka. Je mi hrozná zima, klepu se a ty to vidíš, bereš deku a přikrýváš tu holku, která leží na zemi a doteď tady nebyla. Vypadá divně a nevidím jí do očí, možná, že žádný nemá, nebo sou bezbarvý, možná že je mrtvá a možná že tady vůbec není. Venku je rachot, křik, je slyšet střelba a já se ze své prosluněné postele podívám ven, ale vidím jenom mlhu a ty říkáš to nic, je přece noc, nedělej, že si tu poprvé. A já říkám máš pravdu, je přece noc, a lehám si zpátky, ale na postel pořád svítí slunce a někdo klepe na dveře. Ty nejdeš otevřít a já taky nejdu nikam, někdo vyrazil dveře a najednou je pokoj plný vojáků a já říkám tady to máš, říkala sem přece, že není noc a ty se směješ, protože víš, že je konec. Svazují nám ruce a vedou nás dolů do sklepa, ve dveřích se snažím zachytit, zapírám se o futra, protože tam nechci. Vím že tam čekají ty krysy, který sou jako kočky, jako kočky velký a hbitý a možná že to nejsou krysy, třeba to sou kočky, nebo taky vydry, nevím. Výtah tady není, asi sme nikdy neměli výtah, táhnou nás po těch schodech a venku je válka, možná...Ohlížím se kolem sebe a ty obrovský berušky, který už nejsou vojáci, mě pořád táhnou někam dolů, háčky na jejich nohách mi trhají oblečení a ty nikde nejsi, protože už na tebe nemyslím, nechci aby ses vracel, když už jsi jednou umřel, venku je pořád válka, ale už tu nejsou schody, není nahoře a dole, už mě nikdo nikam netáhne, visím ve vzduchoprázdnu, je mi špatně, všude je tma a já čekám, co zase přijde...