Sraz s nesmrtelnou dívkou ze Slunce

Duše je lepkavá jak
chodník po dešti a
neonová světla se bolestně
zařezávají do
očí ve kterých se zračí křehká
křídla bělásků a ještěrčí
ocásky myšlenek, když se
jich dotkneš: upadnou a
kroky někam, tam pod
rozkvetlou korunu umělohmotného
stromu, která se
točí v tom svištícím řetízkovým
kolotoči u kterého si
růžolící chlapeček hraje s
houpacím koněm, vždyť poslední
vlak odjíždí právě teď a
přejíždí pošlapané
tělo anděla kterému někdo utrhl
křídla od
těla.
Promnul jsem si horečnaté
oči a
poslal všechny své
zhnisané a
mrtvé vzpomínky nesmrtelné
dívce ze
slunce se kterou
jsem si dal sraz v jedné
pražské hospodě za
třista let. Však se chci
zeptat na tolik
věcí.