My (Kamarádi) - II

Seděli jsme u baru. Lukáš pil ledový čaj a když ukázal na některou z dívek, řekl jsem: „To není nic pro mě.“ Měl hrozný vkus. Byl nešťastný z toho, že s ním chce každá hned spát, ale samozřejmě to neřekl nahlas. Vymlouval se na literaturu a schválně si vybíral ty nesrozumitelnější spisovatele. Pravda byla taková, že měl strach, aby se do něj dívka nezamilovala. Pravda byla taková, že měl hrozný vkus.

Řekl jsem mu, ať jde chvíli tancovat a když se na něj nějaká dívka zahledí, uhne pohledem do strany, hlavně ne dolů a předstírá, že se dívá na její tančící kamarádku. Trénuje tím sebekontrolu. Jenže Lukáš zase myslel jen na to, jak se z úkolu vykroutit. Odešel ven.

Muzika hrála opravdu hlasitě, takže ani nemělo cenu snažit se oslovit dívku, která si sedla vedle mě. Těšil jsem se, až ráno zaliji bonsai. Z druhé strany se ke mně posadil chlapec. Říkal, že je mu zima. „Kdybys nebyl blbej,“ zařval jsem mu do ucha a pak mi selhal hlas. Fistule.

Lukáš se nevracel. Začínal mi chybět. Nejspíš jsem měl strach, aby se nestalo to, co vždycky. Dívka se ke mně naklonila. Rychle jsem se napil piva. Něco řekla, ale nerozuměl jsem jí, protože jsem zrovna lovil žvýkačky z kapsy. Poslední. „Cože?“ řekl jsem rychle jejím směrem, abych ji udržel napjatou, a nenápadně jsem se vysmrkal do kapesníčku s jahodovou příchutí. Snad to trochu přebije pach piva. Nabídl jsem jí kapesníček, a protože jsem opět neslyšel, co říkala, řekl jsem, že jí ty pihy moc sluší, ale ta košilka je hezčí. Udělal jsem na ní dojem, neboť si upravila podprsenku. Řekl jsem - Mohu-li vás slečno požádati o tanec? Načež jsem ze sebe měl takovou radost, že jsem se rozesmál a to byl konec.

Pak přišel Lukáš a úplně mi zkazil náladu.