Tak osobní

Byl taková sešlá troska

kdysi tak silný

dnes zranitelný

tma ho tlačila

v půlnočních botách

chtěl věřit na znamení

a tak se bál

že si ho nevšimne

jednou seděl na židli

a poslouchal ticho

v přihrádce

zapomenuté

kdy naposled ho takhle vnímal?

Přemýšlel-nepřemýšlel

vstal

oblékl se a všude zhasnul

noc si pustil těsně k tělu

laskala ho

nadýchl se a vyšel z bytu

Narovnal se

přišlo další

nadýchnutí…zadržení dechu…výdech – Tak osobní. 

Zamykal dveře a přistihl se,

že si to vychutnává.

„Jak se klíč obrací v zámku

a všechno do sebe zapadá…“

Líbilo se mu to.

Vyšel.

Nevěděl kam

a tu mu zase něco svitlo v hlavě.

pousmál se…

Nikdo ho už nikdy neviděl…

...odešel jsem si…