Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMy (a můj špatný pocit) - VI
Autor
pozorovatel
Myslíš, že nejsem normální.
Bylo něco kolem dvanácté. Štěpán byl otrávený nebo filosoficky zamyšlený. Nikdy jsem to nerozpoznal. Jan byl chlap, co si přisedl. Bál jsem se, že je teplý, ale nakonec jsem se jeho řečem smál, tak je možná jen vtipný. Po pár pivech nám navrhl, ať s ním jedem do jedné norské hospody. Nikdo nebyl pro, ale zároveň ani proti. Jeli jsme. Tři kluci ve škodovce.
"Ty Jene, můžu se na něco zeptat?"
"Prosím, říkej mi Honzo."
"Jasně Honzo. Čteš knížky?" načež mi začal vykládat o svých oblíbených, o kterých jsem nikdy neslyšel. Jen jsem se tvářil uznale.
Ve výčtu pokračoval ještě v hospodě. Sedli jsme si k muži s absinthem. Nejspíš Nor.
"Bla," řekl norsky a já taky pozdravil. Dlouze se na mě díval a pak zas něco žblebtl norsky. Do toho Honza vyprávěl o skandinávské próze. Nor mi nakonec šáhl na stehno a pokusil se šeptat. Jako bych mu rozuměl. Odstrčil jsem ho a řekl něco jako Stockholm. Nereagoval a dál mi něco vyprávěl. "Četls Norský dřevo?". Žádná odezva. "Trojitý Lutz?" Nic. Naopak ještě sugestivněji mi norsky vyprávěl.
Mezitím si Jan, tedy Honza se Štěpánem o něčem povídali a já měl zkažený večer. Nechápu, že právě já musím přitahovat ty největší magory. Nakonec mi nabídl i pití. Když jsem odmítl, rozplakal se. Tím jsem bral věc za uzavřenou a mohl si konečně promluvit s kluky o budoucím průběhu našeho večera. „Pryč, proboha, ať už odtud vypadneme! Do Francie, Itálie, bože ! jenom ne do Norska.“
K mému překvapení se Štěpán s Honzou nepodivili nebo alespoň nezasmáli. Zkrátka se zvedli a šli. Divné.
Volný překlad z norštiny:
Ahoj.
Udělal jsem něco hroznýho. A. Můžu ti to říct? Jen tu seď a dělej, že posloucháš. Ne, nejsem ze Stockholmu. Jen ti potřebuju něco říct. A…
Rád bych to řekl. Tobě můžu. Můžu? Promiň, nechci tě osahávat a. Vlastně o tom chci mluvit. Tak jo, tak odzáčátku.
Když jsem byl malej, všichni kluci měli holku. U nás ve třídě bylo víc holek než kluků a. A já neměl žádnou. Nevěděl jsem, co jim říct, tak jsem se zeptal táty. Řekl mi, že si musím nejdřív získat jejich důvěru a pak je vzít do stodoly a. Druhý den mě vzal do stodoly. Radil mi, ať je hladím a hladil mě. A já poslouchal, chtěl jsem holku. Ale pak mě svlékl. Je to těžký, ale ty posloucháš. A. Díky. A svlékl mě a řekl, ať to zkusím také. Dělal jsem to po něm a. A líbilo se mi to. A líbilo se mi, když jsem to dělal svýmu synovi. Mám i dceru, ale té to nedělám, nevim proč. Může za to otec a. Pak už se mi to nelíbilo, tak jsem šel za matkou, aby se zeptala táty, jestli by nepřestal. A matka nic neřekla, ale bylo dobrý to nikomu říct. Tak jsem jí to říkal pokaždé, co jsem byl s tátou ve stodole. Ale dala mi facku a řekla, že to táta myslí dobře. A. Radši už jezdím mimo Norsko a nedělám to vlastnímu synovi. Chtěl jsem jít na psychiatrii, ale zavřeli by mě a já nedělám nic špatnýho. Omlouvám se, že jsem přijel k vám. A. Ale. Myslím to dobře, rozumíš mi? Není za tím nic špatného. Jen nechci, aby byl syn stejný. Dáš si absinth a?