MIM

Mim je hodne pekna basen. Perla tve sbirky neosvitly. Jedna z nejlepsich co jsem od tebe kdy cetl a je pravda ze ty mas kvalitnich veci hodne.

taky, hmatatelná samota sice nesedla, ale můj problém...

razítka stop svlečkách cepenět s listím muřími nožkami - tyhle výrazy mě natolik vyrušily a musela jsem o nich tolik přemýšlet, že celkový dojem z básně nemám pozitivní, sorry ale chvílema mě báseň příjemně pošimrala, za to Ď

moc hezké *

Po krátkém dni jsou na cestách razítka stop; a lidé vesměs doručeni do všech svých adres…

tahle vyšlehuje kdo může říci, že plamen není podstatný a co pak teprv jeho okraje :) a ráno - přijde-li - se odevzdáš jako pozdní dar ?

určitě, a každý má tu svobodu, že si může odnést z textu "to své" (neboť báseň není rébus).. pro čtenáře NENÍ důležité, co a jak pravil K.Š. (nechtěl jsem ani naznačit, že je, neboť kdyby bylo, citoval bych v prologu → jen mě zaskočil tvůj vdoucí tón), podstatné je, ZDA dojde k tomu zázraku, že báseň promluví a něco (běžná úroveň prožívání) se začne prolamovat - a "cosi" proniká a vyšlehává za ni. ___ tahle báseň má (/bude mít) volné pokračování - je to vize jednosměrných zrcadel ve výslechové místnosti Jsi mim a s mrtvými čekáš na průhledné straně jsi tělo a ráno se odevzdáš jako dar

"můstek v podobě něčeho podstatného, co mi řekl někdy loni přímo K.Š. " no ano, jenže ono nikdy není nic schované vzadu vlastně se nikdy nedá říci něco, co by jiný už předem nevěděl (až na nepodstatné informace) pokud píšeme poezii, doufáme, že řekneme něco nového a zároveň, že už to někdo v nějaké podobě zná a že nám tedy hotově porozumí tj. více či méně hledáme podobně laděnou mentálně psychickou strukturu v jiném člověku - vně sebe dojem, že se k ní obracíme a že skutečně existuje pak způsobuje, že se necítíme tak sami novou formulací pak se snažíme způsobit, že stare se trochu ochvěje a znovuzrodí - se mnou - s mojí účastí a to už jsem u smyslu básní a kontaktu mezi lidmi u té příliš "hmatatelné samoty" kvůli které ti vlastně píšu

cit velí ho dotvořit třeba hudbou.. díky díky – JSI skutečně vnímavý čtenář! _____ a já JSEM sem tam vztahovačnej :)

skutečné vědění je vždycky jisté může si to dovolit ví o sobě, že není a že svět, tak jak ví je vždycky/docela jinak vědění je jen inspirace "bílé roviny" třeba co já o nich vím? a mohu o nich přednášet a přesto mě přitahují jako cizí život, který nikdy nepoznám

vždyť vím, že to nehrozí "svlečky" jsou místo ohraného "vločky" a cítěné tím, že po sobě zanechali "razítka stop" rozpouštějí se ale stejně jako "vločky" vlastně nejsou, a mim čaruje rovnou ze vzducha cit velí ho dotvořit hmotou pudrem a listím aby nebyl lacinej, a cepeněním a on není lacinej "vločky" jsou tvůrčím způsobem opsány "o poznání méně" je přifouknutá floskule "hmatatelná samota" je známost přefouknutá nehledě na to, báseň je skvělá ale je to jen báseň lepší je vidět tě v krajině ještě před básní kdo jsi? ty-já? mim? jiný sem tam někdo? jenž zanechává raítka? nebo nezanechává? díky

jsem vděčný za každé zúčastněné a pozorné přečtení (díky) ___ mezi mimem a prologem je můstek v podobě něčeho podstatného, co mi řekl někdy loni přímo K.Š. proto mě tak zarazilo tvé sebejisté VÍM!

mimochodem "o poznání méně" i když rozvinuté o nové "o poznání déle" by bylo snesitelnější při menší významové zátěži (musím přece něco kritického objektivně napsat abych nebyl za dalšího vyznavače :)

jo, jo, jo! mim je OK! ale ten hrozný okamžik, "ničí" vím hrozně sebejistě dyk taky píšu šiktancovi nesmíš! bejt vztahovačnej mim je skvělej

Er, jak můžeš s takovou sebejistotou konstatovat "...ale mechaniku nepochopils"?? Je pěkné, že v tom máš tak jasno..: "zdání" ("májá"?), "virtuální akt dání sebe".... s tím na mě, proboha, nechoď — tvůj "někdo" mým mimem není.

Šiktanc: dobře procítěno... ale mechaniku nepochopils Vysvětlím: Právě, když nějak s něčím ve své obraznosti manipulujeme, získáváme pocit, že něco máme. A když ten pocit přijde, musí tu také být někdo, kdo to dělá. Není liž pravda? Tak se ubezpečujeme o tom, že jsme. Většinu toho, co děláme, neděláme proto, že jsme, ale proto, abychom byli, resp. abychom měli pocit, že jsme. Virtuálním aktem "dání sebe" jen potvrzujeme svoje :) zdání. Přesto, výchozí bod prologu jest emočně dobře zachycen. V okamžiku, kdy to dojde... To jsme ale teprve na začátku, protože vědomí "ničí" může být každochvilným průvodcem ... to už by ale bylo jiné ... domov je zajímavá věc ... domov v básni ...

moc***

Egile, okolo tebe jen potichu a téměř posvátně...

*

*

wow.. tak tohle nemá chybu. TIP

celá krásná- T

Celé pěkné, poslední část mi vyrazila dech.*

šiktanc, skvělý

na mne nejvíc zapůsobila asi ta prostřední část - a úplně nejvíc mě dostalo tohle: když světlu selhává paměť – a v nastalé mlze vzpomíná na tvary lidí i dveří o poznání déle

výborné! (včetně prologu)

Tady mlčím a dávám TV - včetně výborně zvoleného prologu

ještě bych ty konce u 2ky a 3ky zakalil víc v obraznosti, moc pěkné jsou.. ****