Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJak číst Jinovatu? - Od začátku dál..
Autor
Fouckault
Zamýšlím –li se nad autorovou poetikou, a snažím-li se nalézt její východiska, její „základ“, vůli či důvod, nemohu mé čtení zachytit jinak než subjektivní metaforou.
Podstatné na básni je to , co nejde říci jinak než básní, v každé „objektivně“ pojaté kritice či interpretaci nalezneme jen to nepodstatné.
Proto se snažím v této reflexi postupovat při hledání skrytých nevyhnutelností Jinovatovy poezie obdobně poeticky, pomocí metafor, podobenství a technických figur, které užívá sám autor. Dost dobře možná, že skutečné téma mojí úvahy je právě mýtus objektivity.
Konečně subjektivitu v literární kritice neberu jako cosi degradujícího. Vědomí možnosti čistě subjektivních postojů do ní vnáší určitou „opravdovost“, a zbavuje ji všudypřítomného nebezpečí uvěřit v obecnou platnost vlastních tvrzení.
Jsem si vědom, že čtenářský postoj, který v této kritice aplikuji, hovoří jen o jedné stopě v autorových textech. Autor je ve skutečnosti mnohostrannější, používá výrazně víc poetických poloh než popisuji.
Dále je dlužno na tomto místě poznamenat a přiznat se k drobné formě jistého nefér přístupu k autorovi v tom smyslu, že více než jeho konkrétním výběrem „od začátku dál“, jsem ovlivněn coby čtenář a kritik jeho dlouhodobým působením na tomto serveru a obraz jeho poetiky se mi rodí v mysli na základě čtení již řadu let, a jak jsem zjistil, přesahuje značně ladění autorem autorizovaného výběru.
Autorovy texty mi bezprostředně evokují jazyk vědy a filozofie. Estetická střídmost, obrazná askeze, samoúčel přesnosti, zaujetí pro vyváženost, démonizace logiky, vnitřní věrnost čemusi „za textem“.
Jakoby tvůrčí strategie rozechvívala a adorovala uvnitř diskurzu společenskou prestiž vědy.
Co vlastně myslím tímto „jazykem vědy“ ?
Pro nezasvěcence nepochopitelný, nesrozumitelný, hermetický, zároveň však široce obdivovaný. Imitace takového jazyka tedy může být pokusem hrát si s jeho (laiky tak obdivovanou) prestižní výlučností.
Tento typ jazyka spolu s „neviditelností“ vypravěče, vyloučení výraznějšího rukopisu, stafáže a psychologizující interpretace, činí pro mne z Jinovaty poezie reprezentanta umění „bílých límečků“. Umění vytvářené přesným algoritmem, inženýrsko - manažersky, v protikladu k umění „modrých límečků“ – umění rukodělnému, emocionálnímu, (beat), či mysticko imaginativním polohám směřujícím k radikální kritice jazyka a jeho možnostem.
Ale explicitní přesnost a technicistně-perfektní vzhled jsou paradoxně právě tak málo neutrální a objektivně korektní jako tento jazyk autora, protože nutně reprezentují přístupy řídící se určitými kritérii. V pozadí textu jakoby vyrůstal výše zmíněný mýtus „objektivity“ jakožto velmi sofistikovaná forma nadinterpretace a latentní manipulace.
V pozadí textového pole, často laděného snahou o zdánlivě neosobní pohled, je tušit jakési „zamlčování“, utajování. Z čtenářských řad je textům často vyčítána intelektuální chladnost, ano - málokdy lze v nich nahmatat osobu básníka, jeho bolesti a touhy. Texty ovládá motiv hlavolamu, přenosu sdělení, které autor šifruje, skrývá před čtenářem do poeticky vázané symbolické figury.
Sdělení je v něm kódováno v podobě jakési interpretační „mapy“, která je zároveň maskou, význam zakrývající a strhávající na sebe pozornost. Na tématech banálního, deziluzivního a svou povahou abstrahujícího popisu je vyostřována specifická a svébytná skutečnost básně jakožto literárního útvaru. Můžeme-li koneckonců citovat autoritu nejzasvěcenější, autora samotného, používá v jednom ze svých vyjádření pod svým dílem velmi přiléhavý termín - „mřížky“.
Toto velmi silné gesto „skrytého, či přislíbeného významu“, zakrytého mřížkou – do struktury vtělený autorův pokyn silovému poli v textu, nabádá k čtenáře nikoli k svobodnému rozplynutí se v textu, ale k často doslova namáhavé interpretaci. V tomto „pokynu“ čtenáři vidím základní energii i její největší slabinu autorovy tvorby.
V základech autorovy poetiky tedy nacházím jakýsi slib. Slib existence významu pro čtenáře, strukturální iluzi „odpovědi“. Jde o jistou vůli básní po sdělitelnosti v přesně vymezeném významovém poli. Tato vůle textu je generována oním zaujetím pro přesnost. Přesnost, která signalizuje obavu o srozumitelnost a jasnost, a vnášející do textů vnitřní napětí, dusno či neuvolněnost.
Pravděpodobně je to tím, že každé slovo či obraz má své místo ve struktuře jako mozaika šifry, a teprve průhled onou abstraktní tušenou mřížkou po vyluštění a čtenářově osvícení, dodá rozrůzněným fragmentům tkáně básně legitimitu.
Ač je to paradoxní, texty formálně zrozené na abstraktním břehu poetiky jsou skrze tento základ, vnitřní vůli od otázky k odpovědi, blíže fundamentálně významové poetické tradicionalitě.
Utopie
Tak černý kůň tak pozdě v noci?
Nebyl téměř vidět, měsíc nesvítil,
kdyby mohl krást, tak mohl, snil
o jezdci, který nebodal by v bocích,
jen šeptal potmě stůj v mých krocích,
zaržál a hryzl do hlíny.
Šifrovaná strategie autora se však v některých případech svou komplikovaností vymyká z ruky a vůle textu směrem k interpretačnímu driftu otupuje . a směřuje vlastnímu, svobodněji chápanému životu, bez problematické a neobjektivní iluze „objektivity“.
Přespříliš pil až přišel podzim
Zamžilo, déšť, navlhla hlína,
sesedlo pole, usnul kůň,
jako daleká svítilna
vlaštovky shořely na jihu…
-
Probuďte ho.
Zde je odkaz na autorův výběr textů: http://sweb.cz/ladalada.jj/Jinovata.doc