Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNesmělost
02. 06. 2008
13
31
3271
Autor
amputace
„Nesměj se už!“ stydlivá dívka protáhne svůj usměvavý škleb až k závratným výšinám; chce mu dokázat, že také nesmělost je jedním z projevů smělosti, „Přestaň! Nebo ho zabiju!“ chlapec ukáže na malou krabici mezi skříní a psacím stolem.
Dívka se však nenechá zastrašit. Směje se. Směje a směje. Rty se od sebe vzdálí a nechají vyniknout zářivě bílé zuby.
„Takže tohle je tvoje pomsta? Nejsi tak nesmělá jak vypadáš,“ pokračuje, snaže se alespoň částečně koordinovat své křečovité pohyby rukou, „Proč zrovna teď? Do hlavy mi vnikla znavená krysa, zrovna teď, když se nemůžu bránit a to ty moc dobře víš!“ má pravdu, dnes nad ním skutečně psychicky vládne a míní si tuto chvíli moci vychutnat do poslední slzy. Do posledního střípku jeho rozbité samolibosti.
Neuběhne ani pět minut a situace se zcela vymkne původním předpokladům.
„Ty si ho fakt zabil!“ dívka začne honit vystrašeného chlapce po bytě, přičemž kolem sebe trousí zdánlivě plané výhružky, „Já tě zabiju! Tys ho fakt zabil!...Zabiju tě!“ vezme do ruky nůž a pohotově k němu přiskočí, „Dostaň Filípka zpět k životu!...Dělej!“ rozmáchne se s jasným cílem zasáhnout část chlapcova těla, ten však její ruku včas zachytí.
„Vypadni!“ vpálí dívce přímo do obličeje a dotlačí ji ke vchodovým dveřím. Jeho zmatený pohled se během jediného okamžiku změní v agresivní grimasu. Zabouchne dveře a nahlédne do kukátka. Dívka sedí na schodech. Brečí.
„Ať vypadne! Oni se brzy vrátí, nestihnu to! Ať už proboha vypadne!“ podlehne hluboké depresi, která ale netrvá příliš dlouho.
Jakmile schody osiří, chlapec vyběhne před dům, kde spatří létajícího křečka. Nejprve se ho pokusí chytit, ale posléze si uvědomí míru svého provinění a boj vzdá. Vtrhne zpět do bytu a přinutí jít překvapenou dívku, která se mezitím uvelebila v čerstvě zakoupeném křesle, na balkón - doprostřed ledového podzimu.
„Za všechno si můžeš sama,“ prohlásí, „Přestaň po něm truchlit a nic se nestane. Byl to snad jen blbej křeček, nebo ne?“
„To neudělám. Chci, abys měl problémy!“
Další odpor snést nedokáže. Silně škubne jejím tělem a bez větších problémů se mu podaří jej převrhnout přes zábradlí. Neotálí a seběhne dolů. Na malém trávníku pod okny leží mrtvý křeček a vedle něj jeho mrtvá majitelka.
„Skvěle!“ vykřikne nahlas.
Chce přistoupit k mrtvolám a dopřát jim zaslouženou nenápadnost, ale do domu vejde cizí člověk a za ním se objeví další. Ustoupí a znovu si změří trávník s mrtvolami pohledem.
„To neuvidí, neměli by...tráva je příliš vysoká,“ intuitivně pohne hlavou k mechanicky se pohybujícímu davu a takřka okamžitě v něm rozpozná své rodiče. Přivře oči, zhluboka se nadechne a vyjde přímo k nim.
„Tak co, postaral ses o sestru?“ zeptá se otec - vysoký, zarostlý, tak trochu neupravený a s životem nespokojený pán.
„No...přišel nějaký kluk a odvedl si ji,“ konstatuje výmluvně.
„Cože? Tys jí dovolil odejít s cizím klukem?“
„Pro ni nejspíš cizí nebyl, navíc byl urostlejší než já, nemohl jsem nic dělat,“ pokrčí rameny.
„No dobře. Až se vrátí, vyřídím si to s ní sám.“
Chlapec se šibalsky pousměje a dodá: „Já také, já také, zase mi totiž ukradla peníze, aby si mohla od sousedky koupit nové křeslo.“
Dívka se však nenechá zastrašit. Směje se. Směje a směje. Rty se od sebe vzdálí a nechají vyniknout zářivě bílé zuby.
„Takže tohle je tvoje pomsta? Nejsi tak nesmělá jak vypadáš,“ pokračuje, snaže se alespoň částečně koordinovat své křečovité pohyby rukou, „Proč zrovna teď? Do hlavy mi vnikla znavená krysa, zrovna teď, když se nemůžu bránit a to ty moc dobře víš!“ má pravdu, dnes nad ním skutečně psychicky vládne a míní si tuto chvíli moci vychutnat do poslední slzy. Do posledního střípku jeho rozbité samolibosti.
Neuběhne ani pět minut a situace se zcela vymkne původním předpokladům.
„Ty si ho fakt zabil!“ dívka začne honit vystrašeného chlapce po bytě, přičemž kolem sebe trousí zdánlivě plané výhružky, „Já tě zabiju! Tys ho fakt zabil!...Zabiju tě!“ vezme do ruky nůž a pohotově k němu přiskočí, „Dostaň Filípka zpět k životu!...Dělej!“ rozmáchne se s jasným cílem zasáhnout část chlapcova těla, ten však její ruku včas zachytí.
„Vypadni!“ vpálí dívce přímo do obličeje a dotlačí ji ke vchodovým dveřím. Jeho zmatený pohled se během jediného okamžiku změní v agresivní grimasu. Zabouchne dveře a nahlédne do kukátka. Dívka sedí na schodech. Brečí.
„Ať vypadne! Oni se brzy vrátí, nestihnu to! Ať už proboha vypadne!“ podlehne hluboké depresi, která ale netrvá příliš dlouho.
Jakmile schody osiří, chlapec vyběhne před dům, kde spatří létajícího křečka. Nejprve se ho pokusí chytit, ale posléze si uvědomí míru svého provinění a boj vzdá. Vtrhne zpět do bytu a přinutí jít překvapenou dívku, která se mezitím uvelebila v čerstvě zakoupeném křesle, na balkón - doprostřed ledového podzimu.
„Za všechno si můžeš sama,“ prohlásí, „Přestaň po něm truchlit a nic se nestane. Byl to snad jen blbej křeček, nebo ne?“
„To neudělám. Chci, abys měl problémy!“
Další odpor snést nedokáže. Silně škubne jejím tělem a bez větších problémů se mu podaří jej převrhnout přes zábradlí. Neotálí a seběhne dolů. Na malém trávníku pod okny leží mrtvý křeček a vedle něj jeho mrtvá majitelka.
„Skvěle!“ vykřikne nahlas.
Chce přistoupit k mrtvolám a dopřát jim zaslouženou nenápadnost, ale do domu vejde cizí člověk a za ním se objeví další. Ustoupí a znovu si změří trávník s mrtvolami pohledem.
„To neuvidí, neměli by...tráva je příliš vysoká,“ intuitivně pohne hlavou k mechanicky se pohybujícímu davu a takřka okamžitě v něm rozpozná své rodiče. Přivře oči, zhluboka se nadechne a vyjde přímo k nim.
„Tak co, postaral ses o sestru?“ zeptá se otec - vysoký, zarostlý, tak trochu neupravený a s životem nespokojený pán.
„No...přišel nějaký kluk a odvedl si ji,“ konstatuje výmluvně.
„Cože? Tys jí dovolil odejít s cizím klukem?“
„Pro ni nejspíš cizí nebyl, navíc byl urostlejší než já, nemohl jsem nic dělat,“ pokrčí rameny.
„No dobře. Až se vrátí, vyřídím si to s ní sám.“
Chlapec se šibalsky pousměje a dodá: „Já také, já také, zase mi totiž ukradla peníze, aby si mohla od sousedky koupit nové křeslo.“
31 názorů
vindal drámo
31. 07. 2008
Absurdita, přesně tak... Ale mě se to líbí, moc:D i ta pointa... Má to dobrou dýlku a jak se tu propírá už dlouho, je to na začátku trochu zmatený, ale to vůbec nevadí, naopak je to dobře:) jen si nejsem jistá tím létajícím křečkem. Nemá, když už, být letící? Přece jen, na to že je ta povídka "reálná", (teď nemluvím o vraždě sestry, ale o tom, že jiné fyzikální zákony tam porušovány nejsou:) ) létající křeček tam jaksi nezapadá... ale tak, možná je to záměr. Jinak tip*
Absurdita, přesně tak... Ale mě se to líbí, moc:D i ta pointa... Má to dobrou dýlku a jak se tu propírá už dlouho, je to na začátku trochu zmatený, ale to vůbec nevadí, naopak je to dobře:) jen si nejsem jistá tím létajícím křečkem. Nemá, když už, být letící? Přece jen, na to že je ta povídka "reálná", (teď nemluvím o vraždě sestry, ale o tom, že jiné fyzikální zákony tam porušovány nejsou:) ) létající křeček tam jaksi nezapadá... ale tak, možná je to záměr. Jinak tip*
Aurora Těšínská
12. 06. 2008nonamebeast
05. 06. 2008animovaný medvídek Pú
03. 06. 2008animovaný medvídek Pú
03. 06. 2008
Kdo je ten záhadný muž?
Je je jím:
a) Octopus sám?
b) Teta Jozef?
c) Ironic Syd?
d) někdo úplně jiný?
Setrvejte u obrazovek a dozvíte se již za několik málo chvílí.
Nyní reklama:
Vidíš, tu depresi jem ti zapomněl vyčíst .)
brek.: no vidíš to, deprese, to je fakt :) K pointě; to křeslo nemá být pointou, to je spíš takový absurdní dodatek na závěr...pointou je, že se ke konci dozvídáme kdo vlastně byl ten chlapec a kdo ta dívka a také za jakým účelem chtěl chlapec ukrýt těla.
Winter: Velice děkuji, s těmi větami máš asi pravdu, pořád to nedokážu tak nějak vyvážit :)
Btw: Beztak jsi ten odborník ty, že jo?:)
Furt ta samá otázka, jak se rozjet, řekl bych: začátek skutečně působí zmateně, ale není to přítomným časem, spíš bych řekl, že neucelenou formou, v níž vedle sebe koexistují krátké úsečné věty:
"Dívka se však nenechá zastrašit. Směje se. Směje a směje. Rty se od sebe vzdálí a nechají vyniknout zářivě bílé zuby."
a poměrně květnaté výrazy:
"protáhne svůj usměvavý škleb až k závratným výšinám; chce mu dokázat, že také nesmělost je jedním z projevů smělosti"
případně jedno v druhém - což tak něšjak souvisí s tou "črtovostí".
Pak se ovšem text stmelí (pro mě cca od poloviny druhého odstavce) a působí skutečně dost živě, energicky, rozhodně ne nepřehledně - to je nesmysl. Takže bych to viděl na tip .)
Honzyk: Děkuji, to mě těší :))
Lakrov: Také děkuji. Ano, přítomný čas byl skutečně záměr, stejně jako taková ta zmatenost, ale samozřejmě je logické, že to někomu může připadat přímo nepřehledné.
Je to takové nepřehledné. A rozhodnutí (?) psát vše výhradně v přítomném čase tomu na přehlednosti nepřidá.
Myslím, že by se z toho dala udělat povídka. Tohle jsou zatím takové předrealizační poznámky.
...neverim svejm vocim: uzasna schiza..: todle si musim precist jeste jednou sjetej!!:))))**********