Vítr

(1995)

Stál na kraji mýtiny. A jak se postupně šeřilo a tma zahalovala všechny smrky, co kolem dokola stály, zůstal proti bledému měsíčnímu světlu na pasece jen jeho ohnutý stín.

Muž hleděl na zbytky podezdívky. Dlouho tady nebyl, několik měsíců uplynulo od chvíle, co k němu do malé dřevorubecké osady Maple Creek v Britské Kolumbii dorazila ta zpráva. Odložil tenkrát motorovou pilu a sedřenýma zjizvenýma rukama roztrhl malou obálku z dalekého Československa.
Ještě mu nedocházelo, že je úplně sám, jen to tušil.
Emigroval dávno, v době, kdy to mělo ještě smysl. A zůstal tam, byl přesvědčen, že právě tam mu bude dobře. Uvěřil, že tvrdá každodenní práce mu přinese bohatství a štěstí. Byl to blázen, snílek a dobrodruh a takové nečeká klidné a pokojné stáří. Byl to rovný chlap, nikdy nikoho nepodrazil, a takové nečeká štěstí.
Teď stál v tichých beskydských horách, pod ním v údolí blikala světýlka Velkých Karlovic. Tady byl vždy doma.
„Jakube, pojď domů, večeře,“ volala na něj vždy máma támhle z chalupy před pětatřiceti lety. A malý Jakub položil vyřezávaného koníka nebo píšťalu nebo co měl zrovna v ruce a utíkal v ušpiněných kalhotách domů.
Pak se ochomýtal po chalupě, protože ven se už potmě bál, kdoví - co když se tam potuluje čarodějnice nebo bludičky; doma je v bezpečí.
A všem se pletl pod nohy, poněvadž chtěl už odmala všechno umět.
Později chodil každé ráno hodinu cesty dolů do údolí  - v malé jednotřídce se učil číst, psát, počítat, pouštět draky, střílet z praku, vyřezávat lodičky z kůry a házet šišky po děvčatech
Jakubovi se nejvíce líbila Terezka - odmalička se mu líbila, byla taková trochu jako kluk, všude jí bylo plno, její dva spletené copánky poletovaly sem a tam, když utíkala před Jakubovými šiškami. V zimě spolu stavěli sněhuláka. Jakub vždycky doma vzal nejhezčí hrnec a Terezka přinesla pěknou velkou mrkev.
Na dětství Jakub vždy vzpomínal jako na sluncem prozářenou krajinu plnou smíchu a poklidu.  Jako na sen, který se zdá těsně před probuzením.
Později, když začaly Jakubovi rašit pod nosem první vousy, kterým on důležitě říkal knír a cítil se jako chlap, sedával vždycky před chalupou na lavičce pod jabloní a vyhlížel, kdy půjde Tereza kolem. Ani za nic by si nepřiznal, že tady na ni čeká. Pak se škádlili jako kdysi, jenže Jakub se najednou cítil trochu divně, chtěl by ji uchopit jinak, než byli oba zvyklí, lehnout si s ní do trávy a ...
Zbožňoval tyhle chvilky s Terezou. Na chvilku, na docela malou chvilku se mu vracely obrazy sluncem prozářené krajiny jeho dětství.
Miloval Terezu, aniž by si to připustil, aniž by naznačil. Aniž by se usmál tím správným způsobem a dotkl se Terezy ve správnou chvíli.
Jakub už byl takový.
A tak se Tereza zamilovala do Tondy, vysokého tmavovlasého syna karlovického starosty, který studoval práva v Praze a hrál v dixielandové kapele na saxofon.
Tak odešla z hor Tereza, jeho Tereza, se kterou mu bylo vždy dobře, jeho nejlepší kamarádka, jeho jediná láska. Odešla do Prahy, žila se svým mužem, a jen občas si vzpomněla na malého Jakuba se stéblem trávy v puse, na jediného Jakuba jejích dětských her.
Později se Jakub vyučil sklářem a pracoval v blízké sklárně, jenže to mu nestačilo.
Tak jednou prostě nepřišel domů z práce, nikomu nic neřekl a za dva roky poslal pohlednici z Austrálie.
Dřu jako mezek v továrně na pomerančový džus nedaleko Darlington Pointu, ale je mi dobře. Mám hodnou ženu, psal rodičům, posledním lidem, co mu doma zbyli.
A na oplátku se dozvěděl, že zemřel otec - utrápil se, vyčítala mu matka v dopise, nemohl stačit na všechnu práci v chalupě, věděls to, když jsi odjížděl, Jakube? Pomyslels na to?
Jakub si představil matku, jak sedí u stolu - sama v chalupě, na všechno sama.
A moc se mu zachtělo praštit se vším, odjet a nenechat v tom mámu. Vidět domov, vidět lavičku pod jabloní, cestičku dolů do údolí, kde by určitě narazil na Terezu spěchající domů, copánky by jí poletovaly kolem hlavy ...
Jenže domů nesměl. Zavřeli by ho. Tak mu zbyl jen stesk a jedna česká knížka.
Pak se rozvedl. Nemohlo to dopadnout jinak. Nikdo mu nemohl rozumět - a nejméně jeho žena. Neměl nikde stání, desítky farem, barů a benzínových pump, kde pracoval, se mu slily v jeden vířivý panoptikální film.
Jednou uprostřed noci Jakub zastavil svůj pronajatý volkswagen uprostřed pouště. Vystoupil a zhluboka dýchal voňavý vzduch. Napadlo ho: proč to všechno dělám? Proč všechny ty dálky, za čím se pořád ženu? Opřel se o nárazník, najednou na něj padla velká únava. Tohle jsem přece nechtěl, myslel si Jakub. Chci něco najít. Potíž je v tom, že nevím co. Jak dlouho budu ještě hledat?
Pár dní nato se Jakub seznámil v baru na okraji Alice Springs s veselým chlapíkem. Dave byl jeden z těch amerických backpackerů, které Jakub často potkával v australských pustinách.
Když se příští den ráno loučili a Jakub viděl, jak Daveův landrover mizí za prašným horizontem, věděl už co udělá. Věděl, kde najde svou sluncem prozářenou krajinu.
(Drž se svého snu, řekl mu Dave někdy uprostřed noci jazykem ztěžklým pivem. A dosáhneš všeho, čeho budeš chtít. Jen nesmíš trčet v téhle zapomenuté poušti.)
Jakub chtěl do Ameriky. Do země obrovských bílých vil na pacifickém pobřeží. Do země plné příslibů. Do země Sochy svobody.

Do Spojených států Jakuba nepustili.
Roky putoval po malých dřevorubeckých osadách v nejopuštěnějších částech Kanady. Jediná slova, která slýchal, pocházela od několika mlčenlivých dřevorubců, jedinou hudbou mu celé ty roky bylo komáří bzučení a praskot poražených stromů. A vítr. Ten vítr, který se dostane kamkoliv, přes moře i přes pustiny. Dostane se i tam, kde se Jakub narodil. Kde je Jakub doma.

A pak přišel ten lístek. Dnes už ho za návrat nezavřou. Ono taky není o co stát. Chalupa spadla a zarůstá kopřivami. Lavička pod jabloní se rozpadla a tam, kde byla pěšinka dolů do údolí, vede teď rozbitá asfaltka.
Největší cenu mají nesplněné sny, poslední matčina slova, otcovo odpuštění.
Dole ve vesnici, když se na rodinu ptal (kam za nimi může jít postát na hřbitov), dostal
dopis, co psal mámě, která si ho už nestačila nikdy přečíst.

... mámo, já už tady mám všeho plné zuby. Jen co skončím práci v Maple Creek, chytím první letadlo domů. A přivezu spoustu peněz, do smrti už se budeme mít dobře. Vím, že mi nikdy neodpustíš, co jsem provedl, ale pokusím se Ti to aspoň trochu vynahradit. Tak se, prosím Tě, opatruj. Za pár měsíců jsem doma.
Líbá Jakub

A Jakub teď opravdu přijel se všemi těmi dolary v kapse, sedřený boháč, co nemá kam jít.
Přišels pozdě, Jakube, posmíval se vítr ve větvích stařičké jabloně, co už nenese plody.
Prožils divoký život, Jakube, žalují ty větve, proč jsi neměl chvilku stání, co tě hnalo pryč, Jakube?
Co vy víte, rozkřikl se Jakub mlčky. Co vy víte o snech, co víte o touhách ty sny uskutečňovat. Alespoň jsem se pokusil, dostal jsem šanci.
Ale šance se dává jen jednou, Jakube. A tu jsi promarnil tady, na lavičce pode mnou, s Terezou.
Však co! Aspoň mám peníze. Moc peněz, myslí si pyšně Jakub. Vlastníma rukama jsem je vydřel z kanadských lesů.
To ti toho zbylo, posmívá se mu horský vítr. Peníze ... a co volnost?
Té mám taky dost! Můžu si koupit všechno, i volnost, i lásku!
Tak si kup lásku, blázne! Kup si dva poletující copánky, hlupáku. Kup si dvě hladící Terezčiny ruce, kup si její ústa, kup si její štěstí!
Kup si chalupu, kde žili rodiče, než kvůli tobě oba umřeli. Kup si matčino volání: Jakube, pojď domů, večeře! - vzpomínáš?
A když ses jako dítě nejvíc bál, byli oba u tebe.
Kup si vykoupení za jejich utrpení!

Jakub už nikdy nepoznal tu divokou nespoutanou touhu žít.
Zemřela s tím večerem, který prostál nad rodnou chalupou. Žil pak spořádaným životem, sám, obklopen bohatstvím. Peněz měl pořád dost, to ano. Jakub uměl šetřit. Byl by dobrým manželem, dobrým otcem. Jenže on už nikdy nechtěl dát volnost své divoké duši, protože věděl, jak by to skončilo.

---