Druhý život

Mám čerstvě po matuře. Po pravdě řečeno ve mně to všechno k dnešku prožité nezanechalo žádných zjevných STOP - konkrétně těch co v mysli ustavičně šrotují jako dlouhá řada krátkometrážních filmů způsobem perpetuum mobile. Teda s výjimkou tří: IGORA, LUKÁŠE a ST. HUGA, benjamínka. DŮKAZY, že jsem všem daným předmětům a zkouškám neunikla. Jak jsem ale obstála? Kdo mi vystaví glejt s objektivním hodnocením? Už na základce jsem byla šprt. Ááále co!? Čert vezmi dokument! Důležité pro mě je, že už jsem DOSPĚLÁ, mám k dispozici ještě fůru času, který patří jen mně, mým rozhodnutím, jak s ním naložím. Někdo (dělám, jako bych nevěděla) mi odňal vzpomínky, důkladně postíral půl století "starou" tabuli, do obou rukou mi vložil po jedné barevné křídě a s přirozenou rozvahou a očekáváním mi řekl: PIŠ! Žlutá a modrá. Sluneční teplo a naděje. Smrti jsem se vždycky strašně moc bála. Nakonec to ani nebylo zas tak hrozné. Snad jen ta příšerná cesta temným tunelem - tlačilo se v něm tolik lidí, kteří to se mnou mysleli dobře. Hlučně překřikovali jeden druhého, abych právě jejich pravdu přijala za svoji. Ale kterou, když každá z těch menších či větších lží, co se jako pravda spíše jen navenek nepřesvědčivě tvářily, byla jiná? Poznávala jsem své přátele i nepřátele, mýlili se však všichni do jednoho. A přitom ve své ponížené bezradnosti jedni jako druzí plakali nad mojí svéhlavou neústupností. Plakala jsem s nimi. Nebylo však vyhnutí: byly to moje nohy, které mě nesly po neznámé cestě ozářené mým vlastním světlem. Tím stejným světlem, kterým mě jako magickým šémem oživil OTEC BŮH. ŽÍT je doopravdy krásné. A nebýt ZMRTVÝCHVSTÁNÍ, nikdy to nepoznám. Probouzím se spící, usínám bdící a hořící svící se denně přikrývám. Roztápějící se vosk mě pálí na kůži a je to tak dobře. Nedovolí duchu na chvíli ustrnout. Přitom je všechno tak pomalé a klidné, jako bych stála na jednom místě a stovkami párů vlastních očí všude po těle pozorovala, jak mě láskyplně míjejí lidé a naše společné kulisy přesně podle mých PŘÁNÍ. Už dost dlouho jsem nebyla v kině. Alžběta Bathoryová se právě dnes koupe v panensky čisté dívčí krvi, u toho být nechci. Myslím na jinou krev, krev v těle, mém a tvém, když vaří jako láva v živém kráteru, sotva se jí bříšky svých vyhládlých prstů přes citlivou membránu pleti dotkneme... Nazí - jako embrya v plodové vodě, jednovaječná dvojčata. Netřeba slov, kde prostředníka k dorozumívání zastoupí RADOST. Ticho katedrálních stěn odráží zvonkohru dvojhlasného ANO a svět se otáčí o další generaci. Být u toho. Nechat srdce, ať si roste, ať přeroste objem těla a zkapalněnou LÁSKOU požehná naší nesmrtelnosti. OTEC a SYN. MUŽ a ŽENA. Život bez vytáček. Dnes nepůjdu spát sama. Jsi se mnou. Pravda si najde způsoby, jak se dát prožít. Žlutou křídou namaluji slunci vlasy, tou druhou letní oblohu, v jejíž modravé lázni se s dětskou rozkoší prohánějí orlí křídla... MILUJI svůj DRUHÝ ŽIVOT.

---