Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Krátký příběh o andělovi

16. 09. 2008
13
35
5674

Ve chvíli, kdy jsem vkročil do předposledního kupé, už bylo příliš pozdě, abych se otočil a odešel jinam. Cítil jsem se ošizený o vlastní důstojnost; zůstal jsem stát na místě naprosto dovládnutý křečí a pocitem trapnosti. Kdyby se následně z protějšího sedadla neozvalo podlouhlé: „Dobrý den,“ nejspíše bych pro svou bezvýznamnost ve vteřině zemřel. Odpověděl jsem a takticky se posadil na nejvzdálenější sedadlo. Jelikož jsem na sebe nechtěl příliš upozorňovat, mlčky jsem kontroloval naprostou pohybovou pasivitu svého těla.

„Jedete také do Prahy?“ z uličky zdaleka nevypadala tak krásně, což byl hlavní důvod, proč jsem si vybral již obsazené kupé. Lákala mě vidina nezávazného rozhovoru se vzhledově průměrnou a nepříliš sebevědomou dívkou, kterou bych mohl snadno ochromit. Ve skutečnosti seděl kousek ode mě pravý anděl a já měl strach s ním mluvit.

„Ne, vlastně ano. Ano jedu do Prahy,“ koktal jsem a navíc jsem začínal cítit zápach vlastního potu.

„Bydlíte tam?“ pokračovala. Tolik se mi líbila, nemohl jsem dýchat. Nezvykle jemný hlas vycházející z drobných úst, hnědé vlasy až po ramena, mámivě průzračné modré oči - třásl jsem se.

„Cože? Aha, ano, ano bydlím,“ nechápal jsem její evidentní zájem. Tvář zasypaná uhry, silná robustní postava, oči schované za dioptrickými brýlemi - ano, nechápal jsem jej. Chvíli jsme oba hleděli z okna a bez výraznějších pohnutek očekávali reakci toho druhého.

„A…a Vy také v Praze bydlíte?“ sebral jsem veškerý zbytek odvahy a pohlédl jí znovu do tváře, která se tentokrát snad s vlivem špatného stínu nezdála již natolik dokonalá jako v minulých okamžicích, přesto byla stále tou nejkrásnější, jakou jsem kdy viděl.

Přikývla.

Nepromluvila, pouze přikývla, jako bych jí za těch pár slov nestál. Nerozuměl jsem tomu; nyní mě ignorovala?

„Cestování,“ vyslovil jsem bez přípravy.

„Prosím?“ svraštila čelo a zaraženě na mě pohlédla. Najednou vypadala snad o deset let starší.

„Cestování je tak bolestivé, avšak pozoruhodné zároveň,“ nedokázal jsem se smířit s tím, že z původních sympatií se zcela nepochopitelně přiklonila ke striktnímu přehlížení, „Cestování je návrat k našemu nitru, víře a svědectví z budoucnosti,“ citoval jsem svého přítele, který je náruživým cestovatelem, jen abych na ni slovy zapůsobil tak, jako se mi to na začátku podařilo bez nich.

„Kde jste to četl?“ vybafla takřka okamžitě.

Co jsem proboha udělal, že se tak chová?

Připadám jí tak odporný?

Připadá jí tak odporný fakt, že se mnou zahodila dvě minuty svého času?

„Nečetl jsem to, přemýšlel jsem nad tím,“ oplatil jsem nekompromisně její cílený útok.

Pousmála se a řekla: „Čtete rád?“ následně z kabelky vytáhla knihu, na jejímž obalu bylo tučným písmem napsáno George Orwell - Farma zvířat, „Znáte to?“

„Nějak moc otázek najednou,“ pokusil jsem se zavtipkovat, přestože jsem byl jejím chováním značně rozčarován.

„A Vám jistě nebude činit problém na ně odpovědět,“ řekla za mírného smíchu, což jen přidalo na mé neschopnosti celou situaci chápat.

„Autora znám, knihu ne,“ reagoval jsem stroze se záměrem převzat otěže ignorace.

„Doufám, že se neurazíte, ale nechtěl byste přejít na tykání?“ zeptala se jakoby mimo řeč - byla suverénní a decentní zároveň.

„Jistě, jistě,“ nedokázal jsem skrýt údiv, „Já jsem Tom.“

„A já Marika,“ ochotně mi podala ruku a poprvé se usmála tak, že vynikly její ne zcela bílé zuby, naprosto neúměrné jinak pěknému obličeji.

Nasadila si brýle a začala předčítat z knihy známou část vykreslující Bitvu u kravína. Tu knihu jsem ve skutečnosti přečetl několikrát, předtím mi šlo jen o to zabránit nalezení společného tématu. Jak vidno opět jsem se přepočítal.

Brýle Mariku snižovaly k šedému průměru, ve kterém ostatně mohla být už když jsem přišel. Možná bylo pravým důvodem nedorozumění - kdy se stal z anděla vetřelec předčítající notoricky známé pasáže oblíbené klasiky - to, že jsem se bál pořádně podívat, zaměřit se na nezanedbatelné detaily.

„…Ani poslední zvíře na statku si nenechalo ujít pomstu a každé ji provádělo podle svého…,“ zatímco předčítala Orwella, aniž bych chápal proč, začínala působit jako nadmíru otravná bytost. Navíc mi s každou další větou připadala její postava oplácanější. Přál jsem si být vysvobozený.

 

Musel jsem ihned odejít. Do kupé totiž vešel intelektuálně vyhlížející mladík a okamžitě našel s Marikou společné zalíbení v četbě. Oba byli stejní. Stejně bezvýznamní. Aniž bych cokoli řekl, vyběhl jsem ven. Mým útočištěm pro následujících deset minut se stal nechutný - v porovnání s nimi však výsostný - záchod.

Jen ať si užijí, huhňal jsem si pod nos.

Ti dva se hledali, s úsměvem na tváři jsem si upravoval rozcuchané vlasy, načež jsem se posadil na sklopené prkýnko a složil hlavu do dlaní.

Kam jen se poděl můj anděl, kam zmizel jeho půvab?

Všudypřítomný zápach výměšků byl stále silnější a spolu s nekončícím drncáním vagónu mě uváděl do stavu naprosté bezmoci. Malá žárovka začala nepravidelně poblikávat, až nakonec zhasla úplně.

Musím se pro něj vrátit. Zkrátka musím!

Bez přemýšlení jsem se rozběhl zpět ke dveřím kupé, které však nyní zelo prázdnotou. Oba byli pryč; bez rozloučení, bez toho, aby mi dali jakkoli najevo svůj záměr. Zanechali jen zbytečné vzpomínky.

Nerad jezdím v noci vlakem. Nejen že mě atmosféra takového cestování nadmíru frustruje, ale především na mě působí stylem nedořečeného příběhu, ubíhající dálnice, po které mizíme do bezedné tmy - znovu jsem citoval svého přítele, který neexistoval.


35 názorů

To děkuji. Pravdou je, že texty, které sem poslední dobou dávám za moc nestojí, zdá se mi, že jsem všechny pořádné nápady již sepsal.

Tempo a rytmus neumím a řekl bych, že i v budoucnu to bude můj největší kámen úrazu. Protože když zrychlím, je to zase až moc "useknuté" :)

S popisy a závěrem souhlasím, z dnešího pohledu se mi již také tolik nelíbí. Nemohu však souhlasit s nevhodností délky vět. Nejde přeci jen o to, vyjádřit vše co nejstručněji, nejúčelněji a nejúderněji (o čem by pak literatura byla?). Nesouhlasím tedy s tím, že jde o stylistickou nevyhlazenost; pokud text ztrácí na dynamičnosti, není to problém kvality či nekvality stylistiky. Navíc se tento text ani okrajově o žádnou dynamiku nesnažil.

Díky moc za kritiku. Mohl by si mi dát jen nějaké příklady těch stylistických nevyhlazeností?

pozorovatel
02. 12. 2008
Dát tip
já sice nechápu, co tim myslíš, ale je asi dobře, že to teď vim

Lakrov
01. 12. 2008
Dát tip
Pro pozorovatel: Děkuji za avízo. Povídku znám už z dřívějška. Co si myslet o tvém rozboru, to přesně nevím. Asi se dívám na prózu jinak.

domin.go
30. 11. 2008
Dát tip
Já bych tam příběh za každou cenu nehledal.

pozorovatel
30. 11. 2008
Dát tip
o talentu to neni krátká povídka hodně poví o stylu a pečlivost autora u tebe se mi zdá, že to většinou nemáš moc promyšlené dopředu, připravené, ujasněné a že ani moc nedáš opravám (na ty je lepší dát si časový odstup) čtu zatim jen tvý krátký věci a mám svou teorii, že dokud autor nezvládne krátké povídky, tak by neměl psát nic delšího.. protože nemá ještě vlastní styl styl - to je vůbec na dlouhou debatu, kterou ale rád podstupuju podle mě bys měl nejdřív získat sebedůvěru nebo sebejistotu

Děkuji ti za rozbor. Vesměs s tebou souhlasím. Jedná se o to, že k psaní krátkých povídek, či útržků, musí mít člověk vysloveně talent, který já postrádám, já jsem spíše na delší věci. Ovšem mám problém s jejich dokončováním. V průběhu psaní se mi stává, že začínám pochybovat o způsobu, který jsem na začátku zvolil (ich forma x er forma, rozebírání x úspornost, odstup a chladný přístup...) a posléze i o samotné podstatě psaní díla (jak Kafkovské :)). V důsledku toho mám na disku několik snad dvacetistránkových textů, které zůstaly nedokončené. Až mi jednou někdo poradí, jak se s tímto autorským problémem vypořádat, konečně začnu naplno psát v souznění se svým potenciálem. Ještě jednou děkuji za kritiku, která má nepochybně tendenci posunout mě dál.

pozorovatel
30. 11. 2008
Dát tip
já bych asi začal otázkou myslíš, že lze postavit povídku na psychologickym rozboru postavy? já měl sice při čtení dojem, že o psychologii postavy ani tak nejde jako spíš o onu situaci (konfrontace a úprk, který si zbaběle zdůvodní) a zda-li existujou ony postavy (dost tomu napovídá poslední věta), ovšem to by bylo až moc skrytý poslední věta je zajímavá, dává i další rozměr, ale ve výsledku spíš mate téma dobrý, špatně zvládnutý místy nevím, co tim myslíš, kam míříš a jestli vůbec víš, kam míříš neřikám, žes neměl promyšlený příběh dopředu, ale že povídka příliš neukazuje směr a záměr ovšem to je na dlouho diskuzi, jestli by na autorově díle mělo být znát, že ví, co píše a jak moc styl není špatný, i když je přece jen rozvleklejší myslim, že bys některý věty dokázal napsat stručněji a jasněji opakování je nástroj, který se dá skvěle využívat, ale pokud nemá své pevné místo a důvod, tak to povídce spíš škodí problém většiny zdejších povídek je "diletantství" promyšlenost, pečlivost a silný příběh - to je dobrej základ pro začátek dobrý nápady tu má téměř každý

domin.go
29. 11. 2008
Dát tip
Slovo anděl by měli zakázat:) Pak mě trochu rušil okamžik, kdy jsi krátce po sobě popsal holku a sebe - používáš úplně stejné prostředky, možná to chtělo trochu odlišit, přidat slovesa nebo tak. Jinak musím v jedné věci souhlasit se StvNem: tento text budí dojem stylistického cvičení, nebo, chceš-li, maturitní slohovky za 1.

StvN
26. 09. 2008
Dát tip
Četl jsem kritiky ostatních a je mi tě líto, ale budiž. Když budeš dost rozumný, zbavíš se jich jako já. Pokud ne, stane se s tebe jeden z nich. Fuj. Styl je fajn, obsah je jen takové pozadí. Nebylo by od tebe moudré soustředit se příliš na příběh. Docela mě dostala Laura s tím myšlenkovým příběhem a pak jsi mě pobavil ty tím "text je o proměně chlapce". Bulshit, řekli by jinde. Je snad jasné, že na půl stránce nelze dostatečně popsat téměř nic. Na půl stránku můžeš napsat vtip, nebo ukázat styl, což děláš ty a je to dobře, protože přesně to na Písmák patří a to mě na tobě baví. Doufám, že se posléze dokážeš soustředit na to, co je důležité. Například napsat v jedné větě - moc se mu líbila, a o kousek dál - už se mu nelíbila, bohužel nesvědčí o proměně, to je tristní. Nebo že bonmot myšlenku nedělá. Myšlenka je složitá věc. Ono vůbec tlachat nad takovým kratičkým stylistickým cvičením je tak trochu směšné. Styl je supr, jen tak dál, docela běžnou scénu z vlaku jsi napsal tak, že jsem ji chtěl dočíst do konce. Až se budeš pouštět do něčeho delšího, tak to prostě jenom víc rozpitvej, místo toho, aby hrdina utekl na záchod:) Držim palce.

Jo a taky jsem měl původně v úsmyslu dát celé té věci poněkud absurdnější kabát, aby to působilo jako do extrému potlačená demonstrace notoricky známé skutečnosti, což se mi bohužel nepodařilo :( No co zbývá, více se snažit :)

No jo, právě proto asi nerad píši povídky, protože se vždy snažím o nějaký posun ve vnímání postav a toho lze v nějakém kratším fragmentu dosáhnout tězko a pokud ano, tak to vypadá divně. No povídky jsou prostě divný celkově :) To já buď novelu nebo půl stránkový útržek :D

Winter
18. 09. 2008
Dát tip
1) Hned ze začátku máš větu: "Lákala mě vidina nezávazného rozhovoru se vzhledově průměrnou a nepříliš sebevědomou dívkou." Pak: "Tu knihu jsem ve skutečnosti přečetl několikrát, předtím mi šlo jen o to zabránit nalezení společného tématu. Jak vidno opět jsem se přepočítal." Z čehož mi vyplývá, že hlavní hrdina je svině od začátku do konce - celou dobu - a je, řekněme svině melancholická, proč ne. Když jsem si pak přičetl skutečnost, že v povídkách se hlavní hrdina nevyvíjí (i tvůj text vypada celistvě), vyšlo mi, co mi vyšlo. Asi jsem počítal blbě, no. Nicméně, oba už jsme asi řekli, co jsme chtěli. 2) Nemusí ji posílat někam hned, ale stačí, když se zmíní, že je taková a taková - a dál hlásí už jen změny. Už mě totiž nebaví číst texty, kde hlavní hrdina řekne obecnost jako "byla jako anděl", načež jde zase rozebírat detaily, které vedou zpětně k již vyřčenému (všechny ty bílé zuby, krásné oči) - tohle má - podle mě - smysl jen před obecným konstatováním, nikoliv po něm - tedy pokud text není přísně avantgardně-Simonovsky-experimentální .) 3) viz. 1 .) V zásadě jsem se jenom doplnil, takže asi nic podnětného - ber to tak, že mi to tlachá .)

Winter: Nemohu úplně se vším, co jsi řekl souhlasit. 1) ten text je předně o proměně toho chlapce, ne dívky (chtěl jsem naznačit, jak se za určitých okolností může stát z někoho zdánlivě plachého zcela nevýdaná egocentrická svině...je to i můj případ, proto o tom píši...jde jen o to, zvyknout si na prostředí, potom už může být hajzl úplně každej) 2)Tady nešlo o to, jak je čtenář chytrý nebo ne, nešlo ani o podrhování, šlo spíš o to, že vývoj by neměl být uspěchaný a působilo by poněkud divně, kdybych zmínil svou nesmělost a následně už tu holku ve vlastních myšlenkách posílal někam 3)k tomu kontextu jsem se vyjádřil v podstatě už u jedničky v závorce...podle mě ten přerod není nešťastný...problém je spíš v tom, že když se řekne egocentrický, nebo sebestředný, každý si s tím spojí velice suverénní chování, ale co třeba takový sebestředný melancholik? Tolik mé "objasnění". Jsem rád, že si se zastavil a nad dílem jsi se zamyslel, toho si moc cením.

Winter
18. 09. 2008
Dát tip
Začnu z ostra, nevadí? Ale snad i hlouvěji. No nic: On už ti někdo psal, že podobné texty jsou docela svědomitým pranýřováním sebe sama, že? Ono bych podotkl, že každá svědomitost jednoho dne přejde v nudu (tím nemyslím daný žánr obecně) - ale když jsi mi už ze začátku třikrát zopakoval, jak se nemáš rád, a čtyřikrát, že dívka byla krásn, skřípe to. Chápu, že se dané skutečnosti snažíš potrhnout, ale čtenář není hlupák. A s tím přerodem mi přišlo, že se změní nejen dívka, ale i hlavní hrdina - což mi v danemé kontextu nepřijde nejšťastnější. A je to právě krása tvých krátkých textů, žer v nich držíš směr a myšlenku - tady se už ovoje částečně rozpijí - takže nevím - ale časem by se to mohlo srovnat. Mimochodem: jednou Aššurballit napsal, že všem, kteří píši srdcem bude odpovídat: "A já asi penisem..." .)

JvB
18. 09. 2008
Dát tip
Myslím, že výborné. Lidské a to je moc dobře

clovrdik
17. 09. 2008
Dát tip
velmi dobře a čtivě napsaný, má to dobrou myšlenku ... TIP

JanDeprivaceTuha, Alojs: Děkuji mnohokrát, to mě těší, takové komentáře, ne že ne :)

Alojs
17. 09. 2008
Dát tip
když nějaký fragment, tak takový! povídka povedená, zábavná, zeživotní... možná to má mouchy, ale... to bude mikroskopický hmyz. líbí se mi závěr. potěšil si mě.

No ono je to složitý, když napíšu něco krátkého, každý má problém s tím, že je to krátké, že je to jen takový výstřelek, který jde sice správným směrem, ale pořád to není ono. Ten styl, který jsem použil v této povídce už mi delší dobu není tak úplně vlastní, naučil jsem se psát přímočařeji, surověji, schematičtěji, což je opět pro někoho dobře, pro někoho ne, ale k tomuto tématu (jelikož šlo především o rozbor psychologie hlavního hrdiny) se mi pozdával jako vhodnější ten "zamotanější" styl, takže možná proto to ve finální podobě vypadá jako začátek mé cesty, než její konec. Protože jak sám zjišťuji, je mnohem těžší naučit se psát minimalisticky, než za každou cenu složitě.

mylenka, Lakrov: Velice vám děkuji za názory a jsem rád, že se dílo líbilo. Ještě pošlu pár avíz.

Lakrov
17. 09. 2008
Dát tip
To líčení pocitů, které zážívá kluk v průběhu rozhovoru se mi moc líbilo. Pak i ta změna, když jí 'proniká do myšlenek'; jak najednou vidí, že 'vidí víc' a to co viděl předtím zvenčí už šedne a ztrácí kouzlo. A 'nedořečený příběh, ubíhající dálnice' je pocitem, který znám. Jedeš někudy posté, připadáš si jako doma, a víš (či spíš 'ani netušíš') stále stejně málo, jako porvé. Tip.

Marcela.K.
16. 09. 2008
Dát tip
Jo, tak už to s anděly bývá. Objeví se a zmizí :-)

Budu jen rád...Ale hlavně nezapomeň :))

Lakrov
16. 09. 2008
Dát tip
Vrátím se. (Asi až zítra)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru