Siréna

   Tady na ubytovně ubíhá čas velice pomalu.

   Kapitán chodí od rohu k rohu, osahává různé předměty a něco si bručí pod vousy. Potom si stoupne k oknu, zkontroluje situaci a zakleje. „Do prdele, zas,“ řekne, načež dokončí svůj denní rituál: sedne si na židli u kávovaru a začne zpívat.

    „Bylo nás tam čtyřicet, ani jeden Žid,

    pak zabili Piráta a byl zase klid.“

    Zpívá zvučným, hlubokým hlasem; tak minutu, dvě mu to pokaždé vydrží, než se sesune z židle na podlahu a usne. Kapitán spí ve dne a říká, že je netopýr.

    Hokejista leží ve spacáku a vypráví ostatním, co se mu předešlé noci zdálo. Je osm hodin ráno, čas vstávat; hokejistova zanícená, porudlá tvář taje, jeho proslovy jsou čím dál nejasnější, čím dál méně srozumitelné; Hokejista leží ve spacáku, už mlčí a honí si péro. Když je hotov, vstane a jde vyvětrat. Hokejistův spacák je strašně špinavý, ale jemu to nevadí; směje se tomu, když vycházíme ven a zamykáme za sebou dveře.

    Jak říkám, tady na ubytovně ubíhá čas velice pomalu.

    Flákač, ten malý brýlatý skrček s neposlušnými hnědými vlasy, si dává záležet, aby ho nikdo neměl rád. Co se mě týče, nevadí mi, ale rád ho opravdu nemám. Flákač má tendenci posílat ostatní do prdele za každou maličkost. Má za úkol starat se o společnou kasu a nosit klíče; klíče každou chvíli ztrácí a za společné peníze, které dostáváme každé ráno v obálkách pode dveřmi, kupuje děvky. Chodí s Hokejistou, Fašounem a Krabicí do města; každý to ví a nikdo se proti tomu neohrazuje. Musí to být strašný život pro ty čtyři: osamělí jako poslední šachové figury, daleko od konejšivých doteků všedního světa si vaří nudle s vajíčkem, hltavě polykají doušky čaje a bryndají přitom na podlahu, usínají ve spacácích mezi zbytky jídla, o čem asi sní? Hokejista nám o tom ráno pravidelně referuje, ale už se začíná opakovat. Říká, že se mu poslední dobou čím dál častěji zdává, že mu odebrali obě ledviny a on nemůže popadnout dech. Abych pravdu řekl, Hokejistu taky nemá rád nikdo; smrdí, mluví o nesmyslech a utrácí společné peníze v kurvincích. Dokonce i Fašoun, ten starý blázen, o něm mluvívá s despektem; říká, že Hokejista je uhrovitý kripl.

    My se tu vlastně nemáme rádi tak nějak obecně.

    Každé úterý máme s Hlídačem spisovatelský seminář; tak tomu říkáme. O Hlídačovi je známo, že by rád napsal knihu. Bylo to v té době, kdy se po celé zemi rozmohly „kurzy tvůrčího psaní“, tehdy dostal stejný nápad jako tisíce dalších; koupil si deset kilo parádního papíru a psací stroj.

    Naposledy říkal, že už čtyři kila vyhodil.

    Říkal, že to je několik tisíc prvních stránek.

    Že prý nemůže přijít s ničím, co by dokázal rozvést alespoň na dvě stránky.

    Hlídač je totiž ten typ spisovatele, který neumí vyprávět příběhy; jeho povídky mají pointu, to ano, ale nic víc. Proto napíše třeba třicet řádků a neví, jak dál; že by prý potřeboval radu, jak na to.

    Hlídač si totiž, stejně jako ostatní, myslí, že jsem spisovatel. Je to tím, že tu každý máme svoji vlastní identitu; už ani nevím, jak jsem na to přišel, že budu zrovna Spisovatel. Mám za to, že ani Hokejista neví, proč je Hokejista.

    Občas se stává, že se někdo v zajetí šachovnicových polí splete a přijde Samota. V takových chvílích je vzduch kolem nás hustý jako kaše; pižmo špinavých hadrů a zaschlého spermatu a pach Hokejistovy vyrážky, nestoudné, hnusné, mazlavé ovzduší znásilňované metronomem nástěnných hodin a naše vyděšené obličeje, jako by z toho vzduchu kolem nás měla povstat nějaká biblická nestvůra; v takových chvílích je každý radši sám s hlavou mezi koleny, daleko od chladivého, svobodného vesmíru.

    „Bylo nás tam čtyřicet, ani jeden Žid,

    pak zabili Piráta a byl zase klid.“

    Hlídač pošle Kapitána pryč a tváří se, jako by náš seminář byl něco přísně tajného. Jedno obočí má pozvedlé nahoru; očekává nějakou odpověď.

    „Jak to teda mám udělat?“

    „A o čem píšeš?“

    Hlídač je schopen pamatovat si všech x tisíc příběhů, které v průběhu těch několika měsíců naházel do kamen.

     „Hlavně o mrdu. O mrdání a o šukání.“

     „Hm, tak piš dál.“

     „Dám ti to přečíst.“

     Vytáhnu z kapsy tisícovku a podávám ji Hlídačovi; ten na mě kouká, jako bych byl nějaký nebezpečný šílenec. „He?“, udělá a skrčí se na své židli.

     „Jdi si zašukat s Flákačem,“ říkám mu. „Jdi a zašukej si konečně. Já to nebudu číst.“

     Po několika dnech tady na ubytovně se Krabice zhroutil. Nikdo z nás nevěděl, co s ním máme dělat; Fašoun navrhoval jet do města, ale s tím zase nesouhlasil Kapitán; říkal, abychom ho uvařili a snědli. Prý radši hned, protože maso je ještě čerstvé.

     Flákač odpověděl, že na tom něco bude.

     Asi to je všechno tím, že jsme ještě nebyli povoláni do akce; někteří, hlavně Hlídač, to nesou velice těžko. Hokejista tvrdí, že jsme pokusní králíci. Myslí si, že tohle je nějaká realitní soutěž.

    „Bylo nás tam čtyřicet, ani jeden Žid,

    pak zabili Piráta a byl zase klid.“

    Kapitán si nic nemyslí.

    Co se mě týče, mám za to, že tu musíme být už strašně dlouho. Myslím, že nikdo z nás neví, jak to tam venku vlastně vypadá.

    Myslím, že město, do kterého jezdíme, není opravdové město.

    Flákačovi je to jedno.

    Hokejista si honí péro.

    Jsem si téměř jistý, že jde o nějaký experiment, který se nepovedl. To byl taky námět Hlídačovy první knihy.

    „Vítám tě na Spisovatelském semináři,“ říká a tajemně se uculuje, bůh ví, co má za lubem. Hlídač je přesně ten typ člověka, kterého nedokážete nikdy odhadnout.

    To bylo poprvé. Byli jsme tu asi čtrnáct dní.

     „Chtěl bych napsat knihu,“ zvážní.

     „No tak si sedni a napiš ji. Máš papír? Máš stroj?“ Hlídač kýve.

     „Ještě tam venku,“ řekne a napije se vody.

     Tohle je tabuizované téma. Ani Hlídač sám mi nevěří, že to skutečně řekl, ale já jsem si naprosto jistý. Mluvil o něčem, co bylo tam venku, poznal svůj psací stroj a svých deset kilo papíru.

      „Odkud máš vlastně ten stroj?“ ptám se ho na jednom z pozdějších seminářů. Hlídač srká kafe a neví. Zapomněl.

      Tady na ubytovně neplatí žádné zákony. Prostor je krychle, čas neexistuje, a pokud ano, jde o kružnici, která má střed ve středu krychle a takto uvnitř rotuje; vytváří kruh, přičemž do rohů krychle nemůže nikdy dosáhnout. Tam sedíme my, srkáme kafe, koukáme před sebe, honíme si péra, kouříme cigarety, bušíme do stěn v bláznivé touze dostat se tam, kam se už z principu dostat nemůžeme; oslepli bychom a ohluchli, byli bychom rozprášeni na atomy, stlačeni do malých kuliček a vystřeleni napříč vesmírem. Pokus, který se nevyvedl? Už takhle jsme slepí a hluší dost.

      „Jde o to,“ říká Hlídač a tváří se smrtelně vážně, „že nikdo z nás neví, co tady dělá, jak se sem dostal, jaký je smysl toho, že je tady.“

     „A o tom chceš psát?“

     „A o tom chci psát.“

     „Kafka?“

     Hlídač nikdy nic nečetl. Neví.

     „Jde o to,“ opakuje, „zachytit tu atmosféru tady. Představoval jsem si to asi takhle:

     Jednoho slunečného úterý přišel hlavní hrdina k bráně podivného domu. Říkal, si, že tady musí být něco ůžasného co by se mu líbilo a byl tím natšený a otevřel bránu a ubvnitř nebylo, nic ale, shola NIC.“

     Vynesli jsme Krabici ven a počkali, až pro něj přijede auto. Navečer se vrátil a byl už v pořádku.

     Mrtví vstávají z hrobů v šest hodin odpoledne.

     Fašoun říká, že to cítí. Říká, že jsou to Židi, kteří se nám jdou pomstít za všechno, co jsme kdy udělali. Říká, že takové věci mají Židi ve zvyku, a nabádá nás, abychom si opatřili nože a sekery a střídali se u dveří.

     Kapitán s ním souhlasí. Chce zpívat, ale Fašoun ho zarazí; vypadá jako pavouk, který splétá sítě. Rozmisťuje hlídky s precizností sobě vlastní; sám přitom pochoduje pokojem jako generál a říká nám „vojáci.“ „Vojáku Hokejisto, hlídejte u tamtoho okna.“ „Vojáku Hlídači, nabijte zbraň.“

     Hlídač žádnou zbraň nemá, takže si vezme klacek. Fašoun je spokojený a zasalutuje.

     Třeba je to virtuální realita, říkáme si občas.

     „Jdeme do města,“ houkne Hokejista a vyleze ze svého spacáku. Je celý zpocený, ulepený a špinavý. Jeho vyrážka pronikavě páchne.

     „Tebe žádná nebude chtít!“ houkne Flákač a propukne v hurónský smích. „Ty obludo! Jdi do prdele,“ nezapomene dodat. Je to jeho mantra.

     „Je mi blbě,“ říká Krabice a drží se za žaludek. „To to světlo všude tady. Spaluje mi sítnice.“

     „Hovno, prdel,“ zakráká Flákač a směje se čím dál víc. Krabice se schoulí na židli a nic neříká.

     „Je mu fakt zle,“ namítne Hlídač. Hokejista je nervózní, pohrává si s gumou u pyžamových kalhot.

     Krabice je zvláštní člověk; je vysoký, opravdu vysoký a hranatý (proto se mu taky říká Krabice), má světlé vlasy a úsměv dobráckého hromotluka. Vypadá, jako by se tu ocitl úplnou náhodou, vyzařuje z něj podivná, důstojná, rybí mlčenlivost; jeho kůže je slizká a mokrá, vlasy a oči se mu lesknou, přesto se nedá říct, že by nebyl pohledný; ve tmě vypadá jako světélkující princ ze zapomenutého království.

     Hlídač, pionýr literárního minimalismu, o něm v jedné ze svých knih napsal:

     „Krabice je hodný. Pučujem mu na děfky a on nám zato vaří šlychtu.“

     Když jede Krabice s Flákačem do bordelu, tak nikdy nemluví, nesměje se, skoro ani nedýchá. Je mu trapné být v takové společnosti, což naprosto chápu.

     „Já tam nechci,“ řekl mi jednou.

     „Proč?“

     „Protože to nejsou lidi, ale zvířata.“

     „Tak si ho běž vyhonit,“ nabádám ho, ale Krabice rezolutně zavrtí hlavou. „To ne!“ Je mi jasné, že myslí na Hokejistu a jeho spacák.

     „Jak vypadají?“

     „Kdo?“

     „No ty holky.“

     „Člověče,“ řekne mi Krabice a nakloní se ke mně, aby nás nikdo neslyšel, takže zřetelně cítím jeho psí dech, vidím mu do šmolkově modrých očí, vidím, jak má popraskané rty; „člověče, tam žádný holky nejsou.“

     Nechápu to, ale Krabice už nechce mluvit. Nechám ho být; připadá mi, že se každou chvíli zhroutí. Krabice je slabý na srdce, to všichni víme.

     My všichni jsme tu na něco slabí. Při nekonečném hledání společného jmenovatele jsme došli k závěru, že musíme být slabí na hlavu.

     „Je mu fakt zle,“ říká Hlídač. Hokejista je čím dál nervóznější.

     „Odvezeme ho?“

     Kapitán vykřikne a zmizí; vrátí se za několik vteřin, v jedné ruce vidličku, ve druhé velký porcovací nůž na maso.

     „Maso je čerstvé,“ poučuje nás stejně jako tehdy, kdy to s Krabicí seklo poprvé, „takže je třeba ho zpracovat, dokud neoschne.“ Fašoun mu vlepí pořádnou ránu pěstí.

     „Je to Árijec!“ řve. Kapitán se drží za tvář a pláče, jako by chtěl ukázat, že to taky umí.

     „Odvezeme ho,“ říká Hlídač.

     „Jdi do prdele.“

     „Musíme ho odvézt.“

     „Hovno, prdel, sračky. Jdi do prdele, sračko.“ Flákač se směje od ucha k uchu jako dítě, které vidí poprvé v životě klauna. Je to bezelstná, dětská, upřímná radost.

      „Prdel sere hovno!“

      „Odvezeme ho, pojďte,“ říká Hlídač, ale nikdo nejde.

      „Co bysme ho vezli,“ odvětí Fašoun. „Vždyť je tuhej. Už pěkně dlouho.

      Vždyť je úplně studenej.“, dodá, klekne si ke Krabici a pokloní se mu, ruce mu položí na prsa, rty se mu třesou, když šeptá: „Sbohem, bojovníku.“

      Pak si stoupne doprostřed pokoje a rozmáchlým gestem na sebe upoutá pozornost; pohřební řečník v pyžamu, světlo mu padá na holou hlavu, v očích má hrdý, bojovný výraz. Jeho proslov je velmi krátký.

      „Sieg Heil!“ řekne. „Sieg Heil!“

      Je úterý.

      Hlídač má v ruce papír; psací stroj rozbil už dávno. Dávám mu tužku, on poděkuje a do pravého horního rohu napíše:

      „15484151351468415116394156“

      Neptám se ho, co to má znamenat.

      „Tak,“ říká Hlídač a má vyplazený jazyk, jak se soustředí, aby nadpis správně podtrhl; „tak,“ zopakuje, odloží tužku a luskne prsty.

      „Co to bude dneska?“

      „Dneska mám nápad,“ usmívá se. „Speciální nápad. Proto jsem tě taky zavedl sem.“

      Seděli jsme za ubytovnou, na sluncem vyprahlé zemi; pokud to tedy bylo slunce, to nikdo z nás nedokáže s určitostí říct. Každopádně jsme seděli dost daleko na to, aby nás někdo mohl spatřit.

      „Jsem zvědavej,“ říkám.

      „No,“ začne Hlídač a tváří se jako věděc, který přišel na stopu geniálnímu objevu, „bude to o klukovi, kterej všem říkal, že půjdou do pekla, ale nakonec tam skončí sám. Bude tam Satan a – “

       „Hlídači,“ přeruším ho a on sebou trhne; pozdě si uvědomím, že nemá rád, když se mu říká Hlídači, ale rozhodnu se k tomu nevracet; „podívej, ty meleš hovna. Stejně jako všichni ti cvoci tam uvnitř. Všichni tady válíme jednu velkou, obrovskou hromadu sraček.“

     Hlídač na mě kouká psíma očima a já mám pocit, že jsem zašel příliš daleko, ale pak si znovu všechno uvědomím a provinilý pocit zmizí. Satan a peklo!

     „Všechno jsou to hovna,“ zařvu na něj, ale on neposlouchá.

     „Siréna,“ šeptne.

     Siréna do akce.

     Rozřízne vzduch jediným ostrým tónem trhajícím bubínky, způsobí nefalšované zemětřesení; Hlídač běží na ubytovnu a dělá obrovské kroky, skáče přes mrtvé nánosy písku a funí a heká a doufá, že to stihne; akce! Jeho papír se válí na zemi; Hlídačova poslední povídka je jeho doposud nejkratší.

      15484151351468415116394156.

      Jdu za ním, pomalu, obezřetně, rozhlížím se kolem sebe, ale je to zbytečné; siréna dozněla a vzduch v obrovské kopuli jako by se vyprázdnil, je teď bezbarvý a neutrální, stojí nade mnou a drtí mi plíce.

     Hlídač vběhne dovnitř na poslední chvíli; akce! – má možnost dozvědět se, proč jsme tady, proč jsme tak dlouho čekali – dveře za ním jen tak tak zaklapnou, a písek kolem se začíná zvedat a vířit; zakrývám si oči, poletující zrnka mě oslepují, ale ne natolik, abych si nevšiml, že v místě, kde stojí ubytovna, se vzduch jakoby zastavil; nekonečná vteřina naplněná čekáním, mlhavá přítomnost, která má co nejdříve skončit; v jedné chvíli se všechno dalo do pohybu, zvláštní cirkulace, jenom chviličku, a potom se obloha roztrhla a ve zdech ubytovny vykvetl oranžový plamen.

     A je ticho; prach sedá na nekonečnou pláň kolem, mísí se s pískem a poletuje nad zemí jako vážky nad jezerem, tak modře a neslyšně; tak strašně, strašně pomalu.