Régis Jauffret - BLÁZINEC

Spisovatelku Régis Jauffret dobře znám – potkali jsme se na písmáckém sraze v Písku. Pili jsme růžové víno a docela bychom si rozuměli, kdyby nezačala rozebírat židle a jejich nohy skládat na stůl. Řekl jsem, že je domýšlivá a ona se urazila a odešla. Vlastně neodešla. Řekl jsem to proto, abych vypadal zajímavější. Régis ani není žena.

V tomto a jiných duších je čtenář obelháván průběžně v celé knize, takže nakonec může nabýt dojmu, že buď Régis dopředu nevěděl, co chce psát, nebo se prostě předvádí. Nejspíš obojí.



Možná se někde dočtete, že Régis Jauffret „bere útokem společenskou jednotku zvanou rodina“ a že se „vrhá na rodinu jako elitně vycvičený voják, nacházející se ve stavu zoufalství“. Přeložím slovo útok. (Ostatně bude to asi jeden z toho druhu Francouzkých útoků, kdy dojde k obsazení Paříže nepřátelskými vojsky)

Ačkoliv se, bůhví proč, autor i kritika domnívají, že Blázinec je román, nedočkáme se nejmenšího vývoje ať už v oblasti děje, nebo jen fyzického pohybu postav. Otec jednou vyjde schody, namontuje vodovodní kohoutek, snese skříň, pak si koupí holící strojek a jinak vesměs sedí nebo stojí u telefonu. Matka naproti tomu jde jednou nakoupit (což ani není nákup dějotvorný, nýbrž spíš zbytečný, nakonec nevíme ani, co bylo koupeno) a jednou jde tajně na návštěvu, takže my se dozvíme pouze její interpretaci návštěvy, nikoli však její pravý stav. Jejich vzájemný syn odjede na motorce do práce, po práci navštíví přítele, pak se opije a má halucinace zahrnující výbuch matky a ledničku na stropě. Giséle, jeho přítelkyně, leží v posteli a občas dojde otevřít dveře do bytu. Tolik Román. Ve skutečnosti čteme povídku, popisující stav rozchodu mladého muže, který se není schopen vyrovnat se svou homosexualitou (mezi řádky, výslovně se dočteme pouze to, že po práci v rychlosti souložil s kamarádem), s mladou ženou (samozřejmě hysterkou, to abychom se dočkali vůbec nějakého konfliktu) prostřednictvím jeho rodičů (dobrý nápad, avšak....)

Nejzajímavější situace je hned ta úvodní. Otec Damiena přijde namontovat kouhoutek do kuchyně bytu, v němž Damien spokojeně žije s Giséle, a přitom jí oznámí, že se s ní Damien rozchází, ale protože by byl rozrušen, poslal otce. Otec se chová chladně racionálně – vyklízí Damienovu skříň a žádá dívku, aby mu ji pomohla snést ze schodů. Giséle naopak buď ječí, nebo se tváří nechápavě a tady přichází ke slovu onen pověstný útok, v jehož stylu se odehrává převážná část monologů matky a otce, kteří postupně Giséle vysvětlují, že by se neměla ponižovat neuměřenou reakcí, naopak by se měla chovat dospěle, pomoci se skříní a jestli Damiena miluje, měla by mu přát šťastný život se ženou, která nebude mít tak vysoké čelo, přesto by se měla dát tělesně do pořádku, kdyby se náhodou Damien v následujících letech rozhodl ji navštívit, aby nebyl zklamán jejím vzhledem, protože nikdy nesmí ztratit naději, že si ho jednou bude moci vzít. Monolog střídá monolg, takže každá z postav postupně přijde ke slovu, čímž chce patrně autor vyjádřit jakýsi názor na současné odosobnění vztahů, či snad podivný stav sociální inteligence, která se vyznačuje kapitalistickými zákony převedenými do života lidí, kteří vztah berou jako investici do vlastní budoucnosti.

Bohužel světlé momenty lehce absurdního myšlení otce a matky jsou utopeny v omáčce textu, který kdyby byl stokrát napsán jinak, nic by se nestalo, takže si čtenář připadá jako na lodi blízko pobřeží Chorvatska – jednotvárnost vlnité plochy neumožňuje vnímat každý krok cesty, každou větu. Až za okamžik zjistíte, že stále plujete, ale o nějakých sto metrů dál, nicméně když se ohlédnete zpět, jste ve skutečnosti stále na místě – pobřeží se nemění, brázda za vámi zanikla, hladina je plochá a těch několik plovoucích racků je slabou útěchou výletu.

Grafomanství jistě není čistě Francouzkou záležitostí, avšak mám dojem, že Francouzi jsou v nicneříkání jedni z nejlepších.

Régis Jauffret zvolil k vyjádření názorů poměrně zajímavý způsob střídání vypravěčů. Bohužel všechny postavy hovoří stejným jazykem, tudíž jako bychom viděli z jejich úst vystrkovat samolibou hlavu loutkáře. Místy vulgární jazyk je beúčelný, homosexuální historka nefunkční, halucinační pasáž slabý odvar Trainspottingu, a když se čtenář konečně začte, zahrne ho autor deseti monotónními stranami textu, na nich vyjadřuje cosi, co vzápětí popře jenom proto, aby mohl napsat dalších deset stran v opačném gardu. Ukazuje se tedy, že cena Prix Femina, kterou byla kniha (román!) oceněna a již uděluje porota složená výhradně z žen, byla zasloužená.

Omlouvám se za téměř doslovné převyprávění děje, ale obávám se, že bez něj bych nemohla napsat nic víc, než: Bravo!