Nálezné

“Problém s příliš rychlým opuštěním obrazu by se snad dal vyřešit pomalejším čtením” – jsem se musela pousmát:) “a v nich” – to já bych si to tam rytmicky vtěstnala, nebo spíš – udělala bych si z toho nádech, ale samozřejmě Ty jsi autor a chápu, čím argumentuješ a k "ark" – záměr, proč jsi to slovo zvolil, jsem pochopila. Ale pravdou zůstává, že osobně bych dávala přednost jazyku, byť s nějakým přídavným jménem, než tomuhle. Ale zase - jsou to pouze mé subjektivní pocity a názory. Já děkuji za odezvu a ozřejmění

Děkuji za podrobný a zajímavý komentář. "a v nich" nemůžu posunout níž, protože tam je asonance "známý / a v nich". Problém s příliš rychlým opuštěním obrazu by se snad dal vyřešit pomalejším čtením. Z hlediska rytmu jsem chtěl postupně zpomalit - zkracující se řádky - a potom to vykompenzovat kontrastem s dlouhým řádkem. Ten je dlouhý a i rytmicky rozvláčný, protože by měl navodit atmosféru opatrného, pomalého pokoušení se povolit něco nebezpečného. K výtce u slova ark bych měl to, že sice nekoresponduje s jazykem, ale koresponduje s obsahem básně: zpřítomnění zašlosti časem. Ark je z tohoto hlediska v podobné roli jako rozpadlý klavír a zarezlá pistole. On je "rozpadlý" a "zarezlý" právě svou jazykovou, ale i architektonickou archaičností. Díky za čtení.

v první sloce bych "a v nich" dala na další řádek, takhle mi přijde, že přespříliš rychle opouštím ony "rozvaliny" a stejně jsem zastavena ve druhé sloce "Bál jsem se ztuhlou spoušť pokusit povolit" "ark" je pro mě slovo, které mi tu báseň rozbíjí, protože mi přijde čistě napsaná, svým způsobem jednoduchá, civilní, bez složitě smotaných vět, archaismů a tak podobně. Bohužel se tady vždy zadrhnu a to i tehdy, když čtu opakovaně a vím, že to přijde. bok klavíru je zvláštní moment, který mě nejdřív rušil, ale myslím, že už chápu, čeho jsi chtěl v tomhle obratu docílit, nebo jsem si to vyložila po svém, nicméně teď musím uznat, že to je vlastně pro mě asi nejcitlivější místo z celé básně obrazotvorná, naléhavá a přesto tichá, pro mě hodně dobrá° a už mlčím

Díky za koment. Pokoušel jsem se natažením verše o jednu stopu vytvořit dojem pomalého opatrného povolování... Zkus to přečíst extra pomalu. K napsání mě inspiroval reálný zážitek... je to v podstatě podle skutečné události.

*t* spousta z nás nezažila váku, ba ani vojnu, buďme rádi.

jednoduše a zdařile vyjádřeno*

Já jsem vojnu nezažil, ale věřím, že to opravdu nic pěkného nebude. Mír 4ewera =)

vojna je strašná vec* zažil som len niekoľko dní na balkáne* neodporúčam nikomu***

Díky za postřeh, s tím "i" máš pravdu, ovšem je to nevědomý prvek, díky, žes mne na to upozornil. Ne že bych s ním na několika místech nepočítal, ale neuvědomil jsem si, že provází prakticky celý text. Jinak tě musím zklamat, ale občas pitomost bohužel napíšu. Je jen štěstí, když ji v poblouznění nepublikuji.

Snažím se tvé básni přijít na kloub, neb jsem si zvykl, že pitomosti nepíšeš. Oceňuji jednu věc, že text je tvořen velmi jednoduchými větami, téměř dětsky formulovanými, ale přitom, neumím to spolehlivě vyjádřit, mají jakýsi až "akordický souzvuk", který je rytmizován a vnitřně rýmován především písmenem "i". Poslední sloka je hezky provokativní.Člověku se nabízí hned asociace se zraněnými koňmi ale o to překvapivější je pointa, vyjádřena především tím ...kopnutím.

rozumím a jsem na to hrdý:-)*

muze byt, nerikam ze ne..

moorgan: To zdvojení má navodit zdráhavou váhavost onoho povolování. jako když se chceš dotknout něčeho horkého a nevíš, jestli to skotečně máš odvahu udělat a proto ruku bázlivě přibližuješ a bez doteku několikrát ucukneš až se potom třeba i dotkneš, a nebo ne

"pokusit povolit" se zda zbytecne zdvojene.. ale celkovy dojem je říznej!../*

do mrtvol se nekope, milý jinovato