Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSuperstar
16. 02. 2009
18
52
9419
Autor
reka
Inspirováno "Svobodným Holandskem", holandskou kapelou Roosbeef, a minulostí Doktora Benwaye.
Dneska večer nás čeká první velký koncert v Praze. Je to klub, s dlouhým černým pódiem, které se táhne dost dozadu, protože snad původně sloužilo k divadelním představením. Metr a půl pod ním je plac na tancování, dvojité dveře s polstrováním a kulatým okýnkem, který jako by vypadly z vesnického kina anebo z ponorky, a vzadu můžou sedět lidi na dřevěných stupních obalených černým kobercem. Docela velký klub. Sice na kraji Prahy, a sice jen předělaný kulturní dům čtvrti Na Dědinách, ale pořád přece jen klub. A proto je to první velký koncert.
Když dorážíme, je asi šest. Ukazuju ostatním, kde co je. Kluci jsou docela nadšený. Nikola se prochází po stupních vzadu v hledišti. Má dlouhý černý kabát a v přítmí sálu mu kolem obličeje září sytě modré vlasy, jako by byl světec, z doby krátce po Kristu, z té doby, než malíři přešli na zlatou. Všude je cítit zatuchlina piva. Na některých místech jsou v koberci tmavé fleky. Jdeme k baru a objednáváme si pivo, respektive ho objednává Rost, když je nejstarší. Je mu šestnáct.
„Hovězí!“
Otočíme se. Kousek od nás stojí Ondra. Mačká v ruce plastový kelímek, a v boku plastu je vidět krátká svislá prasklina. S někým se bavil, ale teď ho ignoruje a dívá se na nás.
„To je dobře, že jste tady, Hovězí. Potřebuju s vámi mluvit.“
Ptáme se ho, o co jde.
„Můžete hrát až po nás? Náš bubeník má noční směnu a musí zmizet dřív.“
„Bubeníci jsou nejhorší.“
„Kdyby už si Sony konečně dalo pořádnou práci a vymyslelo solidního automata.“
„Kdo by ale potom prokopával bedny a lámal paličky a zvracel ve zkušebně?“
„Hm.“ Ondra se zamýšlí.
„To je jedno. Šlo by to?“
Podíváme se jeden na druhého.
„Budete hlavní hvězdou večera, volové.“
„Jde o to,“ kouskuju pomalu, „že jsme rodičům slíbili, že dorazíme před půlnocí. Když budem hrát až po vás...“
„No a co, tak dorazíte o něco pozdějc. Rodiče si musej začít zvykat.“
„Tak pozdě nám už nejede vlak.“
„Hm.“ Ondra se znovu zamýšlí. Pak ho někdo volá.
„Heleďte, to ještě nějak dořešíme. V nejhorším vás domu hodíme autem. Hrajete poslední, teda?“
Nikola řekne, že jo, a ostatní kývnou hlavami.
„Super,“ řekne Ondra, „super, Hovězí. Co máte za nové hity?“
„Máme jednu... Je to docela chaos, teda, je to chaos, když ji člověk nezná. Míchaj se tam bicí, kytara a zpěv a vypadá to jako bordel, ale v podstatě je to kry-sta-lic-ky čistý.“
„Hm. Víc neřikej, to uslyším. Jak se jmenuje?“
„Všichni hladěj tvýho psa, ale nikdo se s tebou nechce bavit.“
„To je co, proboha? Název? Kam na ně chodíte? Hovězí. Teď tohle.“
„Vymyslela ho Klára,“ řekne Nikola.
„To je,“ začnu. Ondru ale znovu někdo volá.
„Mi to musíš povědět pozdějc.“ A je pryč.
Člověk, který mluví s Ondrou, za chvíli přijde k nám. Pozdraví se s náma.
„Slyšel jsem od Ondry, že budete hrát jako poslední. Chtěl jsem vám říct, že tohle je sice soutěž, ale žádná superstar. Nejde o to být miláček publika. Stačí, když se budete líbit nám. A potom až publiku.“
Uchechtne se.
„Ale říkám to proto, že i když nezáleží tolik na publiku, je to třeba brát v úvahu. Publikum dělá atmosféru, a může se vám hrát mnohem líp, když vystoupíte v hlavním čase, než když budete hrát jako poslední.“
„V pohodě,“ řekne Nikola.
„Jsme to už slíbili,“ řeknu já.
„Jen to říkám kvůli tomu, abyste si nemysleli, že je to úplně jedno, kdy budete hrát. Čas, který máte, je váš, můžete si ho samozřejmě s někým prohodit, ale nikdo vás nesmí nutit.“
„Nás nikdo nenutil.“
„V pohodě,“ zopakuje Nikola.
Chlapík kývne. Pak odejde a nechá nás s pivy o samotě.
Krátce nato začíná zvučení. Stojím na pódiu a do očí mi svítí ostré bílé světlo. Mluvím do mikrofonu.
„Ten mikrofon si nemusíš cpát až do krku,“ slyším z odposlechů. Cloním si oči a křením se směrem k zvukaři, teda aspoň tím směrem, kde tuším, že by za bílým světlem mohl být. Pak trochu poodstoupím a opakuju to, co předtím. Karel za mnou mlátí do přechodů.
„Mohli byste někdo z vás utnout aspoň na chvíli toho vašeho bubeníka?“
Nikola přejde k bicím a něco Karlovi říká. Karel kroutí hlavou a na něco ukazuje.
„Zkus zpěv s kytarou,“ říká zvukař.
Natahuju si kožený pás přes záda a zapínám ho do cvoku na kytaře. Drhnu trsátkem přes struny a zpívám.
„Mohli byste někdo prosim vás fakt utnout toho vašeho bubeníka?“
Uvědomuju si, že za mnou znovu začal dusot přechodů. Nikola jde ke Karlovi a znovu mu domlouvá. Ten pokládá paličky a tváří se sklesle. Zvukař oznamuje, že se může přidat další kytara a basa. Kluci začínají hrát. Odehrajeme pár akordů, ale zvukař nás zastavuje.
„Můžete ho fakt někdo zastavit? Ten je jak robot. Nebo magor.“
Nikola jde dozadu a sebere Karlovi paličky. Teď se Karel tváří opravdu hodně sklesle.
„Konečně,“ je slyšet z odposlechů.
„Hovězí!“ křičí pod námi Ondra a další kluci z kapely.
„Hovězí, jedem.“
„Teď, teprve teď,“ řekne zvukař, „můžete vrátit bubeníkovi paličky, má dovoleno hrát.“
Odehrajeme půlku písničky a zvukař nás zastavuje. Poděkujeme za nazvučení a odcházíme k baru na další pivo.
„Cos to proboha dělal?“ ptám se Karla.
„Ty bicí sou pěkně debilní. Se vůbec nemůžu trefit do přechodů. Sou tak na člověka, kterej má rozpětí tři metry.“
„Tak přechody nehraj,“ radí Nikola. „Stejně ti nejdou.“
Jenomže všichni víme, dokonce i Nikola, že „ Všichni hladěj tvýho psa, ale nikdo se s tebou nechce bavit“ se bez přechodů hrát nedá.
„Všimli jste si toho světla na jevišti? Je pěkně debilní.“
„Jasně. Přesně do očí. Nevim, jak s takovym světlem budu moct reagovat na publikum,“ řeknu, ještě dřív, než si uvědomim, jak debilní věta to je.
Karel se ušklíbne.
„Ty máš starosti. Já nevim, jak budu vůbec reagovat. Tečka.“
Kolem půl deváté začíná první kapela. Je to dost popík, a kdyby neměli v obsazení trubku, tak bych si myslela, že na pódium vlezli omylem. Když otevřu ponorkové dveře a vyjdu ze sálu do hospody, srazim se s Ondrou a jeho kapelou. Křeněj se na mě.
„To je dost strašný, co?“
Pokrčím rameny.
„Aspoň o to větší šance pro nás, že vyhrajeme,“ řeknu.
Vzadu u baru se baví Nikola s nějakou blondýnou. Vypadá to, že se cejtí. Má ironický úsměv a pohazuje hlavou, jak něco říká, a blondýna se směje. Ale vpodstatě je to scéna jak ze základní školky. Nikola je asi o hlavu menší než blondýna, a když mluví, neustále jí fixuje očima prsa. Koneckonců, není divu, protože ty jsou zhruba tak v úrovni jeho očí. Co jí tak může vyprávět? Příhody ze školy v přírodě? Jaký jiný příhody Nikola asi tak zná?
Blondýna se najednou otočí a jde k nám. Nikola ji sleduje. Ondra nás představí.
„Moje ségra,“ řekne.
Pak bubeník z Ondrovy kapely vytáhne brko a zeptá se, kdo má chuť. Zavrtím hlavou. Jsem jediná. Všichni ostatní kývaj. A protože kývá i blondýna, musí samozřejmě kývat i Nikola. Ze sálu je slyšet potlesk těch několika diváků, co ten popík můžou vydržet, a Nikola s ostatními odcházejí ven.
Pak je přestávka a jako druhá kapela vystupují Ondra a kluci. Ondras band, jim říkáme. Dávám si čtvrté pivo a tančím. Nejsem sama. Klukům se docela daří, i když, jak tancuju, nesoustředím se na chyby. Možná je dělají. Je mi to jedno. Nad hlavou mi proudí proudy barevných světel a ozařují pódium. Dva kluci vedle mě mají roztrhané džíny, číro, a pogují. Sedmdesátá léta. Není mi jasný, jestli to myslí vážně, anebo si z téhle hudby dělají legraci. Ignoruju je, stejně jako je ignorují ostatní.
V přestávce sedím na dřevěné bedně v hospodě a dopíjím čtvrté pivo. Nervozita se začíná ozývat. Někde mezi plícemi a žaludkem mi začínají poletovat motýlci. Najednou se u mě objeví nějaký kluk. Docela pěkný. Má krátké černé vlasy, a hezký oči, i když ty jsou schované za brýlemi. Proč si schovává oči za brýle? napadne mě. To mu nikdo nikdy neřekl, že je to škoda?
„Máš tu volno?“ zeptá se mě.
Trochu se uhýbám na stranu. Je taky asi tak o hlavu větší než já, a asi o deset let starší, tipuju, takže jsme Nikola a blondýna v obráceným gardu. Ale v tomhle případě to přece nevadí.
„Cos řikala na ty věcičky?“
Podívám se na něho.
„Jako co hráli?“
Přikývne. Řeknu, že to bylo dobrý. Přikývne. Řekne, že ho takový věci vždycky nakopnou. Nebo spíš řekne věcičky. Přikývnu.
„Docela pohodička, ne, tady?“ ozve se.
„Docela pohodička,“ zaintonuju po něm.
Pak je ticho. A mně dojde, jaký je můj černovlasý společník zoufalec, když nedokáže udržet konverzaci ani půl minuty. Řeknu, že budu muset jít.
„Počkej,“ zastaví mě.
Dívám se mu do brýlí. Vidím, jak horečně dumá, s čím přijít. Nakonec ho něco napadne.
„Co si myslíš o životě?“
„Já na tohle fakt teď nemám čas. Strašně potřebuju na záchod.“
Cestou potkám Ondru a další, jak právě vycházejí z šatny. Gratuluju jim. Vypadají spokojeně. Nikola je s nimi a pořád se ještě snaží o blondýnku.
„Tak teď si s náma dáš, ne? Jedno? Pro štěstí?“
Ondra vytahuje další brko. Chvíli váhám, ale když jsou všichni tak nadšení, souhlasím.
Venku je zima. Stojíme na malém betonovém plácku a díváme se do slepých oken v boku protějšího paneláku. Některým jde od pusy kouř, ostatním pára. O kus dál přijíždí autobus na zastávku, brzdí a plošina se trochu zhoupne dolu, a na opačné straně je pískoviště, kde po sobě kluci metají písek. V dalším paneláku stojí nějaký otěcko opřený o parapet, je plešatý a má bříško, dívá se dolu na nás a kouří. Sleduju ho a přemýšlím. Přemýšlím, jaké to je. Žít v Praze. A pak, žít v Praze a nechodit do klubů. Není to jako jít do cukrárny a objednat si slaný tyčky? Sleduju ho a je mi ho trochu líto, že nejspíš žije ve městě, a nikdy ani nebude vědět, proč v něm žije.
Dokoluje ke mně brko. Dvakrát natáhnu a předám to dál. Musím spolknout kašel, abych nevypadala blbě. Točí se mi hlava, ale jen chvíli, pak je to pryč.
„Všichni hladěj tvýho psa, ale nikdo se s tebou nechce bavit,“ řekne Ondra.
„Jasně,“ řeknu já. Pak je chvíli ticho. Přijde mi, že by Nikola nejradši políbil svoji blondýnu, ale nedosáhne jí na ústa, a prsa se mu zatím líbat nechce. Možná by ji měl zatahat za rukáv, napadne mě. Zatahat za rukáv a říct, ať se shejbne.
„Ta písnička je o jedný mojí tetě,“ řeknu. „Přišla o manžela, už dost dlouho zpátky, a pak se zbláznila, to mi aspoň tvrdili naši. Občas nám volá a brečí do telefonu, nebo vyhrožuje sebevraždou. Někdy ji vidíme ve městě, jak se prochází jen v županu. Snažíme se ji ignorovat, stejně jako ostatní příbuzní. Je to trochu ostuda, když tě s ní někdo uvidí. Tahle teta si před pár lety pořídila psa. Strašně pěknýho psa. Zlatý labrador. Má velké smutné oči, a jakmile ho vidíš, ti nedá, hned se k němu musíš začít tulit a hladit ho a tak. Je všude s ní, na různých rodinných večírcích, oslavách, a vždycky je pak středem pozornosti. Všichni ho maj rádi. Zato tetu každej ignoruje. I já. Máme rádi jejího psa, ale ona... byli bychom asi radši, kdyby neexistovala.“
Kluci na pískovišti to zabalí, jdou k nám a z oblečení si vytřepávájí písek. Jednoho z nich poznám, až když je docela blízko. Rost.
„Vidělas Karla?“ zeptá se mě.
Zavrtím hlavou.
„Myslim, že je na tom docela blbě. Je strašně nervózní.“
„Jakto?“
„Kvůli těm bicím. Bojí se, že mu to na nich nepude. Že to celý posere. Když jsem ho viděl naposled, tak mi hlásil, že sedá na autobus a jede domu.“
„A?“
„A co a?“
„A tys mu nic neřek?“
Rost se podrbe na hlavě.
„Myslel sem, že kecá. Něco takovýho by přece neudělal, ne?“
„Já nevim. Nezapomeň, že je to Karel.“
Běžím na zastávku. Ale ta je prázdná. Pak se vrátím do klubu. V hospodě není. Na tancujícím place není. Už chci jít pryč ze sálu, ale pak ho uvidím. Sedí úplně vzadu, na posledním stupni v hledišti, až za zvukařem. Přijde mi, že jeho obličej září do tmy. Je bledý.
„Co je?“
„To bude průser,“ zamumlá Karel.
Kapela, co je teď na řadě, spustí první písničku. Jsou překvapivě dobří. Vypadá to jako takový mix Doors, Waitse, a jazzu, a aspoň první věc jim jde výborně. Nervozita z Karla se najednou přenáší na mě. Napadne mě, že má možná pravdu. Bude to průser.
„Proč jsme sem vlastně lezli?“ zeptá se mě. Dobrá otázka. To samé bych se ráda někoho zeptala já. Přemýšlím, co říct, aby to znělo jako povzbuzení, a zároveň ne jako prázdná slova. Nakonec se rozhodnu pro tohle:
„Když jsme zvládli zahrát naši poslední písničku, tak už zvládnem všechno.“
„My sme tu písničku někdy zvládli? Přijde mi, že jsme se nikdy nedostali dál než za půlku. Jak vlastně končí?“
„To bude v pohodě,“ stopnu ho a rychle se zvednu, než mě znervózní ještě víc.
Koncert třetí kapely uteče dřív, než se naděju. Celý ho strávím na baru, pitím minerálky. Pak ještě jeden přídavek, a je konec. Kdosi jde ke mně, že jsme na řadě. Zvednu se a jdu za ním. Pak se vrátím, protože jsem zapomněla nedopitou minerálku.
Chvíli sedíme v šatně. Karel buší nervózně paličkami do sedačky. Nikola vytahuje z obalu kytaru, a je bílej. Jediný, kdo vypadá v pohodě, je Rost. Aby ne, je starší a už má za sebou pár koncertů s předchozí kapelou. Pak jdeme na jeviště. Zase to otravné světlo. Nic nevidím. Cloním si oči. Překvapuje mě, kolik lidí je pod námi. Vidím kluky z Ondrovy kapely a chci zamávat, ale pak mě napadne, že je to hloupý. Zvukař nás pobídne, ať si před začátkem ještě odzkoušíme zvuk. Spustíme kus jedné písničky, ale po pár taktech zapomene bubeník na změnu rytmu, rozsypeme se a jeden po druhém přestaneme hrát. Naštěstí to byla jen zkouška, a tak to třeba může vypadat, že jsme něco takového udělali schválně, uklidňuju se. Přejdu k mikrofonu a řeknu, že nám to stačilo a že je to dobrý. V sále se ozve pískot, ale je to jen mikrofon, co chytil zpětnou vazbu.
„Zpívej víc na mikrofon,“ říká mi zvukař. „Seš od něj strašně daleko, a já ho víc vytáhnout nemůžu.“
Přikývnu. Pak jdu ke klukům.
„Můžem začít? Jste v pohodě?“
„Jasně,“ řekne Rost.
Karel jen mlčky kývne. Chce elegantně protočit paličku v prstech, ale ta mu vyklouzne a spadne. Sleze pod bicí, pak vyleze a znovu kývne.
Nikola ani nekývne. Je neuvěřitelně bledý.
„Jsi v pohodě?“ zeptám se ho.
„Jo. Jasně,“ řekne nepřítomně. „V pohodě. Heleď, myslíš, že by nevadilo, kdybych během koncertu seděl?“
„Jak seděl?“
„Myslel jsem, že byste mohli začít, a já bych si mezitím z hospody přinesl židli. Trochu se mi točí hlava.“
Rost ho utne:
„Tohle není dýchánek pro důchodce, vole.“
„Moh bych se posadit i nějak jinak,“ navrhne zoufalý Nikola. Rozhlídne se. „Třeba na odposlech.“
„Tyvole, nechceš si rovnou sednout do hlediště? Že bys třeba hrál odtamtud?“
Nikola našpulí rty, a přikývne, že ani to by mu nevadilo.
„Přestaň plácat píčoviny. Jedem,“ stopne to Rost.
A tak jedem. Přejdu k mikrofonu a řeknu:
„Dobrý večer. My jsme kapela Hovězí.“
Rost začne rif na basu. Nikola se přidá. Přidá se o něco pozdějc, než má, ale vlastně to nevadí. Pak začnou bicí a já. Zavřu oči. Na moment mě napadne, že se to neudrží. Jsme provazochodci na strašně úzkém laně, tolik věcí musí být v pořádku, a my je neudržíme v rovnováze, nejde to. Jenomže pak oči otevřu a uvědomím si, že to jde. Skrz bílé světlo vidím, že v jevišti sem tam někdo začal tancovat. Přejdeme do refrénu a já najednou ucítím to, co cítí někdy asi každý hudebník. Není důležitý, jak vypadáte, kolik vám je, jestli jste chytrý nebo ne, máte dobrou paměť nebo ne, před vámi je výborná životní perspektiva nebo ne, jediný, co je důležitý, je, že jste tady a můžete hrát to, co se vám líbí.
Když skončí písnička, je slyšet potlesk. Poděkuju a někdo vzadu zakřičí:
„Jedem, Hovězí!“
Neznám ten hlas. Někdo cizí. Možná první fanoušek.
Naše čtvrtá píseň je naše poslední. Poslední píseň není složitá. Teda, chci říct, není složitá, když ji člověk zná. Nováčka čekají dvě překvapení. První přichází po čtvrtém taktu, kdy se ke zpěvu a kytaře přidají bicí. Předtím je to tam-ta-dam-ta-dam, a každý čeká, že bicí pudou stejně. Jenomže bicí nezačnou tak, ale začnou hrát ta-dam-tam-ta-dam. Vypadá to jako zmatek, ale Karel to chytí výborně a já jsem si naprosto jistá, že to vyjde. Lidé si po chvíli zvykají na souboj dvou rytmů a začínají tancovat.
V polovině písně je druhé překvapení. Přichází po druhém refrénu. Po druhém refrénu o zlatém labradoru a bláznivé tetě.
Je to překvapení, které diváci klubu ve čtvrti Na Dědinách asi nikdy nepoznají. Těsně před refrénem se podívám na Nikolu. Kývnu na něj, že všechno běží perfektně. Nikola kývne zpátky. Otočím se a začnu zpívat refrén.
A pak kytara přestane hrát. Je to v polovině refrénu. Najednou je místo ní jen ticho.
Chvíli nato stopne basa. Jen bicí jedou pořád dál.
Otočím se. Napravo ode mě stojí Nikola a rytmicky blije na tričko, struny, kalhoty, a podlahu. Kytara mu visí na krku jako oběšené dítě, houpe se a plácá ho do břicha.
Karla se nám podaří stopnout asi po minutě. Diví se, co se děje.
„Hráls perfektně,“ uklidním ho.
„Já sem vás neslyšel,“ oznámí mi, napřáhne se, a než zase spustí svůj rytmus na přechody, já a Rost ho zastavíme a Rost mu sebere paličky.
Pak odvedeme Nikolu na záchod. Když po něm později vytíráme podlahu na pódiu, pár lidí pod námi nepřestává skandovat:
„Hovězí!“
O něco později nás v šatně odchytne člověk, který se s námi bavil před koncertem.
„Škoda, že to takhle vybouchlo,“ hlásí nám. „Do té doby jste hráli docela slušně.“
Rost a Karel přikyvujou.
„Jaký máte další plány?“ zeptá se najednou. Přijde mi, že tu otázku myslí vážně. Pokrčím rameny.
„Za čas máme hrát jednomu kamarádovi na narozeninovém večírku.“
„Jo,“ ozve se Rost, „a na konec školního roku jsme si chtěli pronajmout tělocvičnu u nás a udělat koncert pro naše spolužáky.“
„U vás... to je?“ zeptá se.
Rost zamumlá název našeho města natolik nesrozumitelně, že bych ho ani já nepoznala, ale chlapík vypadá spokojeně. Přikývne.
„Nic si z toho nedělejte,“ dodá. „Máte talent a příště to určitě vyjde. Nám přeci o tolik nejde. Nejsme žádný superstar.“
Nejsme žádný superstar. Nikdo z nás nehraje pro to, aby si vydělal na bazén nebo vilu. Hrajeme jen tak. A z takového pohledu je vlastně docela jedno, že nám první koncert nevyšel. Když vyjdeme ze šatny, odchytne nás Ondra.
„Kde je vaše hvězda?“ zeptá se mě.
„Nevim. Asi ještě blije na záchodě.“ Ale když se podívám k baru, zjistím, že jsem neměla pravdu. Nikola sedí na stoličce, snaží se polykat doušky vody a je sám.
„Kde je tvoje blondýna, vole?“ zeptá se ho Rost a jeho ruka se vznese do vzduchu, jako by chtěl Nikolu kamarádsky praštit do zad, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.
„Co?“ zamumlá Nikola.
„Myslíš, že zvládneš hodinovou cestu autem?“ zeptá se ho Ondra.
Nikola chvíli váhá, nakonec přikývne.
„V nejhorším se při cestě vybleju,“ dodá filozoficky.
Když odjíždíme, je asi jedna ráno. Auto tiše vrní po malé okrskové silnici a za okny s námrazou nás ve světle reflektorů obestupují zmrzlé pahýly švestek a jabloní.
52 názorů
..jo, jinak musím pochválit, že píšeš za ženské hrdinky...tady ta slečna zjevně i je cosi jako lídr, což je gut... za to máš lehké plus...
Do toho se metonymie nehodí. Muselo by tam toho být víc, aby bylo patrné, že se jedná o úmysl. Takhle to působí prostě jako blbost.... tedy abych byla intelektuálně na úrovni a nemusel mě Zdeněček zas o něčem poučovat, tak nonsens.
Dík, careful. V podstatě s tebou souhlasím. I mně, když čtu kus dneska, to přijde docela rozvláčný. A s tím, že je to nuda a že není jasné, že hlavní postava je hrdinka, mělo problémy víc lidí. (Ta nejasnost pohlaví nebyla záměrná, ale to, že si lidé do postavy projektují kluka a pak je to holka mě těší.)
Proškrtat by se to asi dalo, tohle bylo postované jen s minimem oprav, když opravuju, tak škrtám. Na druhou stranu, s tím, že to je nuda, asi nic neudělám. Tohle je prostě takový typ povídky, kde nejde o nic jiného než o atmosféru, k tomu holt patří nulový děj. K smrti nudný realismus, jo, tak by se to dalo popsat. "tancující plac" je metonymie, ta holka je evidentně intelektuálka, jen si to nechce přiznat.
..až po dlouhé době zjišťuji, že hrdina je hrdinka...což nevadí, jen mě zarazilo, že se o jménu tamté skupiny zmiňuje až po tak dlouhé době, proč to nezmíní, hned po prvním setkání s tím Ondrou, nebo nenechá být?
..tancující plac je na mě trochu moc... to by snad nevypustila ani zhulená:D
..no, je to poměrně uvěřitelné, ale zas moc nechápu smysl textu, protože je to poměrně nuda...prostě jako koukat na film o začátečnické kapela na prvním vystoupení, kde se jeden pobleje a jinak nic... ani ty postavy a jejich vztahy nejsou zajímavé... pár mikrovtípků se najde, ale z nudy to jako celek nevytrhnou
...technicky imho gut, jen bych místy trochu škrtala, protože je to na ten "nulový děj" děsně dlouhý...téma bláznivé ženské po smrti kohosi máš koukám asi oblíbené...že by se to zakládalo na skutečnosti?
No, tip tomu ještě dám...žánr má být asi k smrti nudný realizmus bez přesahů, nebo tak něco... no, už aspoň vím, co má Zdenda za geniální
Uf..zatím jsem v půlce. Líbí se mi, že to působí celkem věrohodně, jako kdyby to skutečně sepsal-odvyprávěl někdo, kdo na poučky moc nehledí (míchání časů...opakování slov má v tomhle imho význam a proto mi nevadí)...ale ten pokec s tím chlápkem i tím klukem se mi zdá zbytečně rozvláčný... málo informací na moc keců...dočtu a napíšu další koment...
Většinou tady delší texty nečtu pro svou vrozenou lenost, ale u tebe jsem s potěšením udělal vyjímku. *t
hvezdoletec
06. 11. 2010
Diky moc. My jsme Na Dedine s kapelou nikdy nehrali, ale pamatuju se, ze tam mivali takove festivaly, kam se mohli prihlasit nezname kapely, Mala alternativa se to myslim jmenovalo, a z nich se pak vyhlasoval vitez, ktery dostal sanci hrat na vcelku velkem koncerte, jako predkapela. Tak tim to bylo trochu inspirovany.
výborný. Připomíná mi to i moje koncerty, spoustu z těch situací jsem zažil... Btw, sídliště Na Dědině? Tam jsem taky hrál svůj první koncert :-)) tip
přesně tak, moje mládí a vesnický kapely - úžasný. A vůbec nevadí délka, čte se to samo od začátku až do konce. *
Jsem rád, žes zavzpomínala. Vyvolat vzpomínky, o to jsem se hlavně snažil. Máš pravdu, že ten rozjezd povídky je docela pomalý.
boha...já se snad i bavila. Musela jsem si teda na ta místa počkat, ale název největší pecky, nebo i samotný kapely mě rozesmály. Navíc jsem si zavzpomínala na léta u babičky, kde hrávaly místní kapely a to byl teprve rokec. Takže ač jsem občas ztrácela pozornost, pořád mi stálo za to číst dál.
s tímhle:
"Chtěl jsem zachytit jen náladu jednoho jediného večera, tak, jak si tu náladu dodneška pamatuju, se vším, co k tomu patří: nervozita, dospívání, amatérismus na jedné straně, ale nadšení do hudby na straně druhé. Nic víc."
- protože přesně tohle u "koncertu z mládí" a přesně tímhle způsobem zachycuje víc lidí: nejedná se ani o unikátní zážitek, ani o zajímavý pohled, takže nevidí (coby čtenář) smysl. V triologii už bych asi viděl, přestože tahle část by mě nudila, pokud bys ji teda výrazně nezkrátil.
Jinak jsem rád, že jsem u tebe neskončil na tomhle, přišel bych o ty ostatní texty, který mě bavily.
Dík za kritiku. Myslim, že s tou otřelostí máš pravdu - skoro každej takhle nějak popíše koncert, nic originálního v tom není. Je to takový typ textu, u kterého se baví asi víc autor než čtenáři. Nerozuměl jsem tomuhle: "četl jsem tvé vysvětlení Marvinovi, ale nesoulasím s ním, aspoň ne v tomhle případě" - pokud si ještě pamatuješ, s čím konkrétně nesouhlasíš, kdyžtak napiš. Mimochodem, původně jsem měl v plánu udělat tohle součástí trilogie povídek o hudbě - další měla být o vážné hudbě, poslední o neurologické poruše, kdy lidé slyší imaginární hudbu - ty další dvě měly být víc povídky, ale teď na to vůbec nemám čas, stejně jako na písmák, snad po létě.
Autentický to je, nicméně mi to připadá dlouhý (chápu proč, četl jsem tvé vysvětlení Marvinovi, ale nesoulasím s ním, aspoň ne v tomhle případě) a otřelý téma, který někdy - a často podobně - zpracovával skoro každej, kdo někde hrál.
Jinak - když už jsem tu - oceňuju tvý kritiky.
Květoň Zahájský
04. 05. 2009
Napsáno rozhodně dobře a přestože na tyto typy textů nejsem zrovna vysazený, i v tomto směru docela chytlavé. A párkrát jsem dokonce zasmál.
já-já asi i pochopil, že je to dle skutečný kapely inspirovaný. Ale jedna je i věc něco vymyslet, ale někdy může býti lepčí něčím se inspirovat a umět to dobře použít si myslim teda.
Dík. Víš co, a aby tě neštvalo, že se mi ten text tak poved, tak se ti přiznám, že ten název písničky jsem nevymyslel, je to název písničky kapely Roosbeef - proto v úvodu, že je to jimi inspirovaný. Čet jsem o nich a dalších poloprofesionálních kapelách článek, ve kterém stálo něco v tom smyslu, že se skoro nechce věřit, že v době superstar takoví lidé ještě existují - kteří hrají a zpívají jen proto, že je to baví, a aniž by si tím chtěli vydělat na auto a chatu s tenisovým kurtem. Zbytek byla fabulace na základě vzpomínek, která tohle měla zachytit - ten bezdůvodný pocit radosti z hraní.
chmm, hej mě to bavilo. To mě dycky naštve, když mě něčí dílo baví, páč jsem sobec a myslím jen nas vý díla. Chmm. Mě skorem nenapadá žádná výtka, možná jen první odstabvec, kterej pak trochu spuvisí s tím, začíst se do textu. Neříkám že musí bejt kratší nebo akčnější, ale mohl by v něm bejt nějakej vtípek nebo zpestření, který pak tak září v dalšíchčástech povídky. Ale pak dyž to vezmu jak celek, tak bych nesouhlasil s tím asi že je to moc dlouhý, páč aspoń mě to u čtení dobře drželo, už proto že se mi líbil prostě ten atmosférickej náhled do dění v kapele, i dyž vím o kapelách hovno, ale prostě takovýhle procítěný a znalý náhledy se mi líbí a´t je to cokoliv. A tenhle je opravdu povedenej. No a potom ty pocity okolo, drobný klidný úvahy jak otřeba ta o tlustým chlápkovi co kouká z okna. No a samosebou vtip, zvláš´t v diaozích, který jsou výjimečněš zvládnutý. Hm, i to hraní si se slovama, jako název kapely nebo tý písničky. Co mě trochu trklo, že by mě zajmala tapísnička, že by kosuek toho textu moch bejt zařazenej, ale tak to by bylo asi nadbytečný dyž atmosféra tý písničky byla odvyprávěna. No fakt chmm... dobrý no. Lepčí než moje věc v Povídce měsíce. Ach jo, to mě umí naštvat.
hmmm, dřív bych asi s tebou nesouhlasil. Chtěl jsem po povídce ostrou pointu, a koncentraci na jedno jediné téma. Jakmile povídka byla moc rozvolněná, a nedej bože obsáhla například dlouhý časový úsek, tak mi to vadilo. To, co píšeš, jsem chtěl po románu, ale ne po povídce.
Dneska mám docela rád naopak ty rozvolněné povídky, které se nikam neženou, a nebojí se mluvit o více tématech najednou, a klidně skončit otevřeně (ve zkratce, dřív byl pro mě hrdina povídek Dahl, dneska je to spíš někdo jako Murakami). I ted, asi kvůli tomu, co jsem četl dřív, beru tyhle texty spíš jako variaci na žánr, než opravdové povídky. Pravou definici termínu "povídka" neznám (i když jsem studoval bohemistiku:), takže je to jen čistě subjektivní.
To, co píše StvN, je možná črta (alespoň ten Otužilec), ale tvoje dílo je povídka v pravém slova smyslu. Myslím, že od povídky nemůžeme chtít, aby měla výrazný děj a vyřešení zápletky v závěru. Pokud povídka směřuje jen ke svému závěru, tak tím trpí celý zbytek povídky. Jako by ani nebyl, protože se všechno smrsklo na pointu. Naopak, když je závěr volnější nebo když povídka sleduje více dílčích témat a podává je bez zjednudošování a zachycuje realitu, jaká je, tak potom může čtenáře opravdu oslovit celý text.
Marvine, myslím, že ses minul s tím, o co mi v povídce šlo. To není výtka... kdyžtak si přečti moji reakci výš, na jamoyce, kde to rozvádím víc (poslal bych ti hromadné avízo z té reakce, ale umím to jen tehdy, když jména stojí vedle sebe).
jamoyci, díky za kritiku, potěšila mě obzvlášť proto, že přesně vystihuješ to, o co jsem se snažil. Nešlo mi o pointu, myšlenku, nebo napínavé vyprávění. Chtěl jsem zachytit jen náladu jednoho jediného večera, tak, jak si tu náladu dodneška pamatuju, se vším, co k tomu patří: nervozita, dospívání, amatérismus na jedné straně, ale nadšení do hudby na straně druhé. Nic víc. Těší mě, že tebe (a pár dalších) povídka bavila. Na druhou stranu se nedivím těm, které povídka nudila, protože skutečně nejde moc o povídku v pravém slova smyslu, spíš jen o črtu. Něco takového, co na písmáku velmi dobře ovládají třeba Narvah nebo StvN.
Myslím, že naopak díky tomu, že se povídka neomezuje na jednu konkrétní myšlenku, ale přesvědčivě zachycuje jeden večer v celé své spletitosti a nebojí se rozvinout i zdánlivě bezvýznamné scény, tak se podařilo, že z toho opravdu vyčuhuje to, co autor asi chtěl. Povídka vyniká svojí literárností, je to souvislý, čtivý a autentický text. Navíc musím říct, že mi způsobila dvě "vypravěčská" překvapení. Úvod je psaný jakoby z pohledu celé skupiny, takže potom naráz zpozorním, když se do popředí dostává ich-forma. No a až v půlce povídky pochopím, že hlavní postava je žena, i když jsem si celou dobu myslel, že to je kluk. Celkově je povídka hodně zdařilá.
melancholická dívka
02. 03. 2009
Ksakru, taková hloupá chyba, ale samozřejmě, teď, jaks to napsal, tak mě to trklo... Byla to i zastávka u klubu, Na Dědině, ne?
Nevěděl jsem, že Deltu zavřeli. Škoda. Byl to v Praze můj nejoblíbenější klub. Ale vlastně by mě asi spíš překvapilo, kdyby pořád ještě existovala. Rockový klub v Praze, to už je vyhynulý živočich, nebo není?
Na Dědině, ne Na Dědinách. Ten klub nedávno zavřeli. A hrávalo se tam fakt výborně :-)
Dík. Jasně, nevadilo, klidně ji dej do PM. Jinak co se týče PM, sorry, byl jsem tenhle měsíc docela mimo písmák, nečetl jsem skoro žádnou povídku. Zkusim aspoň projít nominace a hlasovat, a příští měsíc se polepšit.
Mně se docela líbí, jak to je jakoby nudný, ale spíš je to jen trochu flegmatický. Dal bych tě ještě do PM, pokud by ti to nevadilo.
To byl náš running gag v kapele. Teď, když jsem to psal, tak mi došlo, jak to vůbec neni vtipný. To taky docela dobře vystihuje tu dobu.
To byl náš running gag v kapele. Teď, když jsem to psal, tak mi došlo, jak to vůbec neni vtipný. To taky docela dobře vystihuje tu dobu.
Fanynky šílely tak, že jsme po koncertě museli koštětem shrabovat poštěváčky, co nám naházely na pódium.
a fanynky šílely? chodily za vama a automaticky se vyslíkaly a podobný legrace? to bych chtěl jako zažít.. ;)
Problém dostat se do textu, to je jasný, asi jde o to, že to neni moc povídka. Psal jsem to jen tak, jako vzpomínku na to, kdy jsem byl rocker, lezl s klukama na podium, falešně zpíval, bubeník jel mimo, my jsme jeli mimo, a všichni jsme byli dost šťastný, když se nám aspoň podařilo skončit jakž takž v podobném momentě.
Dík.
měl jsem problém se do textu dostat. asi proto, že popis vystoupení kapely mě moc tématicky nelákal. ale pak se kluci z hovězí rozjeli, to jo.. ;)