Schody do země

Gazda byl jedním z těch, kteří nejraději trávili svoje večery v hospodě u šenku. Kolikrát vypil víc než kdokoliv za celý týden. Když se potom vracel domů, nebylo divu, že na obloze viděl dva měsíčky namísto jednoho.

,,To věstí užitek‘‘ pomyslel si gazda a liboval si, jaký to užitek to pro něj asi přinese.

V tom se ozvala rána, že Gazda až nadskočil. Jedno kolo na jeho voze se zlomilo o velký kámen na cestě a všechen náklad se vysypal na cestu. Pěkný to užitek mu přinesl ten druhý měsíček!

Najednou vítr ustal. Z křovin nedaleko od cesty se ozval sametově hebký hlas.

,,Chceš snad….pomoct?‘‘

Gazda se otočil. Byl to čert. Zíral na něj z temnoty noci a zlomyslně se poškleboval.

,,Můžeš mi pomoct?‘‘ zeptal se Gazda, stále v duchu nadávajíc na druhý měsíček.

,,Všechno jde. Jen mi dej to, o čem ani nevíš že doma máš, a já ti kola, fůru i náklad vrátím zpátky.‘‘

Gazda chvíli přemýšlel. To, o čem neví že doma má, to jistě nemůže být nic, co potřebuje.

,,Dobře tedy.‘‘souhlasil po chvíli.

Všechno se vrátilo na původní místa. Pytle s obilím samy od sebe naskákaly na povoz, kolo se zpravilo a koně se opět zahákly.

,,Rádo se stalo.‘‘řekl čert a zmizel.

Gazda si liboval, jak na hloupého čerta vyzrál. Nebude mu přece doma chybět to, o čem ani neví že tam má.

Když přijel domů, všude bylo plno křiku, plno breku. To se jim totiž zrovna děcko narodilo. A jak se narodilo, hned zmizelo.

Gazda byl nešťastný, když zjistil, že dal vlastní děcko čertovi!

Gazda jel zpátky na cestu, kde se mu tuhle kolo zlomilo.

,,Čerte! Čerte!‘‘ volal do tmy noci.

Jak čekal, čert vystoupil znovu z křovin.

,,Chceš zase pomoct?‘‘zeptal se s viditelným pobavením.

,,Svoje děcko chci zpátky!‘‘zařval gazda. Vztek s ním cloumal.

,,Co je dané, je dané. Peklo věci, které jsou jeho, nenavrací. Dostal si snad svůj povoz i s nákladem zpátky, ne?‘‘

,,Dostal..‘‘připustil neochotně Gazda s velkým knedlíkem v krku.

,,Víš ty co?‘‘promluvil po chvíli čert. ,,Možná bych ti děcko mohl vrátit zpátky. Ale chci, abys mi zjistil, kdy se skončí svět, abych mohl zavčas zalarmovat peklo.Víš co? Prostě choď a ptej se, kdy se skončí svět. Až to budeš vědět, naše smlouva se zruší a já ti děcko vrátím.‘‘ s těmito slovy zmizel. Gazda zůstal stát uprostřed cesty a zíral na dým, který zbil po pekelném stvoření.

A tak šel. Šel a ptal se. Ptal se všech lidí, které na své pouti potkal. Chudých i bohatých. Krásných i ošklivých. Mladých i starých.

Nikdo nevěděl, jak mu na takovou otázku odpovědět. Lidé ho litovali. Myslili si, že se ze své chudoby zbláznil a z lítosti mu podávali kousky chleba a vodu, aby chlady a žízní nepošel.

Když už dostal nějakou odpověď bylo to, že se svět skončí, až nebude. Ale to by jistě čertovi jako odpověď nestačilo. A tak chodil dál. Někteří lidé dlouho nad jeho otázkou přemýšleli.

,,Kdy se skončí svět?Ten se skončí..no, kdy vlastně?‘‘

Došel až do dalekých krajin. Došel až k chaloupce v lese. Bydlela tam stará bába kořenářka. Lidé se jí báli.

Nabídla mu přístřeší a krajíc chleba.

,,Řekni dodulko‘‘zeptal se jí jednoho dne. ,,Kdy se skončí svět?‘‘

,,Víš drahý,‘‘řekla. ,,Lidé o mě říkají, že jsem čarodějnice, protože suším rosu na všelijaké léky. Ale kdy se skončí svět, chlapče, to ti ani já nepovím.‘‘

Gazda byl s rozumem v koncích.

,,Ale myslím že vím, kde bys to mohl zjistit. Stačí jen, kdy mi zítra pomůžeš včasně z rána posbírat rosu.‘‘

Gazda plný naděje souhlasil. Hned z rána se vydali společně posbírat rosu na nedaleký palouk. Přejížděli provazem po trávě a pak ho celý smotali do kýble.

,,Když někde přestane dojit kráva, dám jí ten kýbl vylízat. Krávy by se potom udojily.‘‘

Potom mu konečně pověděla, kde se doví, kdy se skončí svět. Má prý jít do nedalekých hor. Tu nejvyšší z nich musí najít a tam prý nalezne schody do země. Tam se doví, kdy se skončí svět.

A tak se tam Gazda vydal. Nalezl tu nejvyšší horu a tam skutečně nalezl schody do země. Neváhal a sešel po nich. Šel dlouho. Čím byl blíž, tím bylo horko nepříjemnější a vytrvalejší a tím víc se ozývaly podivné dunivé rány.

Když došel konečně na konec, zhrozil se.

Stál tam chlap. Obrovský železný chlap veliký jako hora. Chodil okolo železného sloupu, který se točil a mlátil do něj železnou tyčí. Odtud byly ty hrozivé rány.

Chlap se zastavil, když spatřil gazdu.

,,Ještě pořád lidé na světě dávají pocestným chleba?‘‘zeptal se dunivým hrozivým hlasem, až se Gazda přikrčil.

Gazda si vzpomněl na všechny lidi, kteří mu cestou dali skývečku chleba.

,,Ano, pořád je tomu tak.‘‘řekl.

,,Aha.‘‘zaburácel chlap. ,,Takže zase nic!‘‘ a počal znovu mlátit železnou tyčí do železného sloupu.

,,Svět se totiž skončí, až se na něm nenajde ani jeden člověk, který by pocestnýmu chleba podal.'' zaburácel.

V tom Gazdovi došlo, že chlap tu nejspíš roztáčí celičký svět.

Neváhal ale ani vteřinu. Schody zpátky na zem doslova vyběhl a vrátil se co nejdřív na cestu, kde tenkrát tak hloupě prodal své děcko.

,,Čerte!‘‘zvolal.

,,Máš, na čem jsme se dohodli?‘‘ozvalo se za ním.

,,Vím..ale vrátíš mi děcko?‘‘

,,Já jsem sice čert, ale sliby plním. Děcko už máš doma, teď hlavně mluv!‘‘

Gazda mu řekl, co se dozvěděl od železného muže.

Čert s křikem a nadávkami zmizel.

Znamená to totiž, že peklo nikdy nebude mít moc nad světem, dokud lidé budou držet spolu.

Gazda se vrátil domů.Všude plno veselý, smíchu. Vítal ho dětský hlásek.

Od té doby gazda vždycky dbal na to, aby na jejich stole byl chleba pro každého, kdo půjde okolo. Nechceme přeci, aby peklo získalo moc nad světem.