Bojujeme proti lhostejnosti

Když jsem počtvrté opakovala zkušební jízdy v autoškole, ze všech stran na mě létaly poučky jako „Dodržuj předpisy!“ „Jeď pomalu!“ a vždycky to bylo završeno nějakým učeným poznamenáním typu „To přežiješ, v reálu se takhle stejně nejezdí“. Jako by si mysleli, že kořenem mého neúspěchu je naprostá ignorace všeho, co jsem písemnou formou zvládla na jedničku.

Po dlouhém přesvědčování poroty a ještě delším čekání na průkaz jsem se ale nakonec vydala na silnice doopravdy. Za sebe. Pěkně za volantem a s žádnou záchrannou brzdou pod nohama spolujezdce. Dokážu všem, že mi pravidla nejsou lhostejná a že se ve mně pletli.

Drandila jsem si to rozpálenou silnicí směrem na západ a vychutnávala si pohled na červánky. Moje vycházková sedmdesátikilometrová rychlost nikoho neurážela a když náhodou, stáhla jsem se ke krajnici a nechala ty hodné kolegy řidiče předjet. Slunce pomalu zapadlo, na střední Čechy padla tma a já se rozhodla vrátit se domů po největší tepně spojující okresní město se zbytkem světa. Vjela jsem na hlavní s rozvahou a kontrolovala ručičku tachometru, která se mihotala těsně pod hodnotou nejvyšší povolené rychlosti. „Vidíte?“ říkala jsem si, „já pravidla neporušuji. Ve mně chyba nebyla“. Spolujezdec ještě s trochou nervozity v hlase poznamenal: „Tady budou serpentiny, vyhazuje to, zpomal si.“ Ale kdeže zpomalovat. Vesele jsem se k serpentinám blížila vleklou „nejvyšší povolenou“. Z dálky se mi na zadku auta odrazila dvě světelná kola a postupně se zmenšovala, jak se můj noční pronásledovatel blížil.

Ve chvíli, kdy jsem projížděla první ostrou zatáčkou, mi došlo, že se na mě lepí kamion. A evidentně ho pravidla nijak zvlášť nezajímala. Když pochopil, že ode mě nemůže chtít překračování povolené rychlosti, začal to na mě zkoušet s dálkovými světly. Blesk! Oslněna. Blesk podruhé! Hmm, vidím docela pěknou bílou mlhu. Přetočila jsem zpětné zrcátko a pokračovala ve vjíždění do ostré zatáčky. Pana kamioňáka to nerozhodilo víc, než už rozhozený byl – jal se troubit na celý okres. To, co se mi odehrávalo za zády, až nápadně připomínalo příjezd vánočního kamionu Coca-Coly. Ruce na volantu se mi začaly třást jako epileptický ratlík – více než nervozita mě pohltila naprostá agresivita. Hlava mi začala osnovat plán pomsty. První nápad byl na to šlápnout a ujet a následně se šílenému řidiči kamionu vysmát. Mnohem víc se mi ale líbil nápad prudce zabrzdit, počkat, až mi řidič přijde vynadat a pak ujet ve chvíli, kdy dojde k mému okýnku. A třeba mu cestou přejet nohu. Tuhle možnost jsem bohužel musela zavrhnout z technických důvodů – auto, ve kterém sedím by mi ve snaze náhle rozjet z nuly na sto pod mýma nohama nejspíš chcíplo a co je ještě pravděpodobnější, pokud bych zabrzdila, kamion by přes mou skořápku bez obtíží projel a moji hlavu rozlouskl snáz než piniový ořech.

Přede mnou byla ještě poslední ostrá zatáčka. Bylo mi už jedno, jestli náhodou nepřekračuji rychlost. To, jak pevně jsem zarývala nehty do volantu mi dávalo pocit, že kdyby mě zatáčka náhodou opravdu vyhodila, já auto udržím na silnici jen svýma rukama. Kamion dále blikal a troubil jak pouťová atrakce. Takže tohle je ten reál? V hlavě mi vyvstal obličej komisaře se srostlým obočím, opakující mantru „de-fen-ziv-ní-jíz-da“, kterou jsem údajně nedodržovala a tím taky ohrožovala provoz na pozemních komunikacích. Jeho definice defenzivy byla asi taková, že pokud vjíždím na hlavní, po které nic nejede, měla bych počkat, než něco pojede, abych tomu mohla dát přednost. K čertu s tím! Trhla jsem volantem, šlápla na plyn a vyjela ze serpentin na rovinku.

S mohutným závanem větru a hlasitým troubením kolem mě projela reklama na neonovou show v Las Vegas. Bez ohledu na povolenou rychlost, bez ohledu na plnou čáru pod koly. Cítila jsem, jak ego řidiče kamionu nabývá na tolik, kolik jeho dvoutunová náprava ještě mohla unést. Potlačila jsem prehistorický agresivní křik, jelikož by mě stejně neslyšel. A jela jsem domů.

Pokud jsem kdy měla nějaké ideály o řízení, byly usmrceny blikajícím kamionem. Pravidla jsou sice fajn, ale každému jsou lhostejná. A mně budou brzo taky. V reálu se tak stejně nejezdí.