Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seParťák z ostrova Premuda
Autor
Oldjerry
Parťák z ostrova Premuda
Tu starou tavernu jsme zahlédli hned při příjezdu do přístavu. Trochu připomínala žudro u nás doma, ale nesla zřetelně románské prvky. To jsme ještě nevěděli, že budeme třináct dní bydlet téměř v sousedství. Tenhle ostrov je trochu mimo hlavní turistickou a rekreační zónu a tak je tu poměrně lacino a kuny (říkali jsme jim žertem i trochu jinak) se nekutálely tak rychle jako na pevnině. I víno v taverně bylo při stejné (a výborné ) kvalitě za polovic či dokonce za třetinu ve srovnání se Splitem.
K moři se scházelo a pochopitelně od něj odcházelo po úzkých, ale celkem bezpečných skalních schodech. Ty měly nádhernou vlastnost: spodní schod končil na pláži - horní u taverny. Zatímco na západní straně ostrova ještě slunce pálilo, u taverny už byl stín, dubové stoly (černé a to jsme ještě netušili, proč černé) a lavice, což nebylo divné - dubů tu bylo okolo několik dost tisíc. Konkurovaly jim počtem jen různé druhy cypřišů.
Vyzkoušeli jsme to všechno hned po prvním návratu z plážičky pod skalou uzounké jako pruh toaletního papíru. Dopíjeli jsme první džbánek, když najednou odkudsi shora zazněl hukot vzbuzující představu motoru helikoptéry. Koukáme tam a koukáme onde... a najednou rána do stolu a převržená sklínka ve které bylo po dně vína. V nastávajícím šeru jsme si nevšimli maličkosti : že obojí způsobil veliký, dobře třináct centimetrů velký brouk - Roháč. Ne roháč, ale opravdu Roháč. Bez rozpaků a pozdravu se vrhnul na loužičku červeného vína z převržené sklenice a ta podivuhodně rychle mizela před očima. Pochopitelně jsme z toho měli vánoce a vtipným řečem nebylo konce. Když Roháč dopil, začal pochodovat po stole pečlivě se ale vyhýbaje krajům. Asi tu nebyl poprvé... Hledal... Tak jsem mu nalil ještě jednou - tedy ucmrndnul - a brouk se pustil do druhé louže. Dopil a snažil se odstartovat někam do koruny blízkého dubu. Ale ouvej : po krátkém letu zapadl do křoví a my jsme skoro unisono řekli : Ten ji má jak z praku ! Toho už neuvidíme...
Druhý den už trochu přežraní sluncem jsme zase zasedli pod dubem a se soumrakem se ozval povědomý hukot. Uviděli jsme brouka znova a pak ještě jedenáctkrát... a popili jsme spolu. Živijó !
V den odjezdu jsme museli vstávat brzo - na první loď a tak jsme večer skončili u taverny ještě za světla. Když jsme se začali chystat do postelí, povídá brácha : sakra ! já nemám brejle... asi jsem je vyhodil z kapsy, když jsem platil.
Ale co, povídám, krčmář ti je ráno dá.
Jenže - co kdyby nebyl tak brzy vzhůru, brácha na to, nic ho ráno nehoní... já tam skočím.
Vrátil se za dvacet minut a ještě ve dveřích se chechtal, až mu tekly slzy. Hodil brýle na stůl...
Co je, povídám ...
Představ si, uchechtl se sourozenec : přijdu tam a brouk courá po suchým stole. Tak jdu dovnitř a poprosím o trochu vína. Krčmář oči jak tenisáky, jak to, že chci jen decinku. Když jsem se otočil ze dveří, zvědavě za mnou vyšel. Jenže brouk už byl pryč - co taky v hospodě, ve který vám nenalejou, žejo ? Už zvedám skleničku, že ji do sebe hodím, když mi hostinskej s dvěma slovy vzal sklenku z ruky a nalil z ní trochu vína na stůl. Vrátil mi skleničku a víno k dopití a rozhodil rukama jako - teď koukej.
Hele co ti budu povídat, ještě ani nepřipažil a brouk už přistával.... loužičku vína obešel, obešel celý stůl, na víno se vykvajznul, najednou roztáhl krovky a bezpečně odletěl vzhůru do koruny stromu.
Urazil se... Neunesl fakt, že jsme se s ním nerozloučili...