Dlažební kostka

Ležím tu, již asi pět let. Jsem ta sedmá vlevo, v padesáté osmé řadě. Okraje mám mírně omšelé, a zhruba dva centimetry od levého kraje mám přilepenou žvýkačku. Ta gumová potvůrka je na mě nalepená už dva roky. Ať dělám,co dělám,nemůžu se jí zbavit. Mezi mnou a mými sousedkami roste tráva, je to spíše něco jako plevel.  Barvu mám načervenalou. Každý den po mně projde spousta lidí. Správně. Jsem dlažební kostka. Ležím u Hlavního nádraží v Praze. Každý den tu pozoruji srdceryvné scény. Každý den se na mě a na mých kamarádkách-také dlažebních kostkách, loučí stovky lidí. Každodenně tu vidíme hádky, smíření, polibky, pláč a mnoho dalších,nepopsatelných emocí. Jednou na mně a Julče (ta nalevo ode mne) stál mladík. Měl v ruce malou kytičku fialek, zabalenou v novinovém papíru. Stál na nás dlouho. Ten den byla zima a on měl na sobě jen lehký kabát. Třásl se chladem, ale neodešel. Až když se začalo stmívat, položil kytičku na mě a pomalu, váhavým krokem se vzdálil. Ten večer, asi tak po půl hodině po jeho odchodu, přiběhla dívka. Nesla si v ruce těžký kufr. Zastavila se kousek ode mne a prohlížela si kytičku fialek. Pak jí zkřehlými prsty zvedla a přivoněla si. Jak jí zvedla, vypadl na mě malý lísteček. Nevšimla si ho. Chvíli čekala, ale pak odešla. Asi tak po týdnu jsem je viděla,jak se spolu procházejí po protějším chodníku. V tu chvíli jsem prožívala štěstí. Takové štěstí, jaké může zažít jen dlažební kostka.

Kdybych si měla vybrat, jestli chci být něčím jiným než dlažební kostkou, myslím, že bych neměnila. Tenhle život mi vyhovuje.