4. O nenaplněné lásce

Můžete mít svůj vlastní názor a můžete vydávat knihy a psát do časopisů a vůbec mě nemusíte poslouchat. Tohle všechno můžete.

(Všimněte si, že slovo názor používají nejvíce ti, kteří toho vědí nejméně. Když jejich názor na váš názor říká, že váš názor je jenom názor a tudíž nemá žádnou váhu, říkají tím totéž o svém vlastním názoru, neboť nikde není psáno, že jeden názor je cennější než druhý názor, pokud se ani jeden z nich nezakládá na pravdě, což je ostatně také jen názor. Doufám, že jsem vám slovo názor dostatečně znechutil, takže jím nebudete dále odvádět pozornost od toho, že jste ve skutečnosti nepochopili nic z toho, co se vám druzí snaží sdělit. Divili byste se, kolikrát se hádají dva, kteří nakonec zjistí, že spolu po celou dobu vlastně souhlasili.)

Někteří čtou druhé proto, aby hledali skulinky v jejich myšlenkách, zatímco pochopení smyslu textu pro ně není důležité. Mnohdy jsme svědky tristní situace, kdy se jako argument snažíme uvést analogický příklad. Druhá strana však tuto analogii nechápe jako analogii, ale chápe ji doslovně a diskuse se stáčí z původního tématu na téma zmíněné v analogii.

Například nedávná diskuse, v níž kdosi označil nepřátelský akt vedoucí ke smazání uživatele (útočník podstrčil oběti klikací odkaz, po jehož kliknutí byl účet oběti smazán), za úkladnou vraždu případně za dopisní bombu a diskutující místo, aby pochopili analogii, tvrdili - ale nikdo přece zabit nebyl. Tito se cítí být velice inteligentní, neboť naprosto přesně odhalili, že oni mají pravdu (ano, skutečně nikdo zabit nebyl), tím pádem se druhá strana mýlí. Diskuse tedy nabírá směr vzájemného urážení, jelikož jsou obě strany přesvědčeny o tom, že jsou v právu, přičemž druhá strana se snaží dohnat první stranu k podání důkazu o úmrtí oběti.

Místní entity se domnívají, že budou nedotknutelné, pokud budou zdůrazňovat, že je to jen jejich názor a na něj prý mají právo. Avšak že se na základě tohoto názoru snaží vyargumentovat protinázor je již trochu zarážející. Kdo z nás je filozof? Kolik z nás má maturitu? Kdo z nás dokončil vysokou školu? A jakou? Kolik jsme přečetli knih? A jakých? Třídíme odpad? Zachránili jsme život? Můžeme se hádat o tom, jakou váhu přikládat vulgárnímu textu, jestli jsou filmové povídky krokem zpět nebo jak moc by měl autor v textu osobně oslovovat čtenáře, či jestli je vhodné text posuzovat v kontextu autorova života, ale máme se hádat i o tom, co které slovo znamená, kdo z nás má pravdu a čí názor má větší váhu? Máme diskuse zakládat na nějakém pro někoho sporném bodě, který s podstatou problému vůbec nesouvisí?

Výsledkem diskuse by mělo být dosažení určitého souhlasu se stavem věcí, případně pochopení rozdílnosti přístupu obou stran. Výsledkem by mělo být obohacení pro obě strany, rozšíření obzorů, vývoj. Je snad cílem ukousnout něco z těla druhé strany, oslabit ji a zneuctít? Kdo z vás považuje za prvořadé říkat druhým, že se mýlí, napište jen: Jsem na Písmáku proto, abych druhým říkal, že jsou to blbci.

Domnívám se, že pro některé lidi je natolik důležité, aby byli slyšet, že se kdykoliv postaví na jakoukoliv stranu jenom proto, aby vůbec mohli s někým diskutovat. Mnohdy se diskutuje o tak jednoznačných věcech, že se tomu musí všichni divit. Asi nejulítlejší téma na literárním serveru je téma literatura. Koho by napadlo, že se tu vyskytnou jedinci, kteří budou zpochybňovat i tu skutečnost, že nás spojuje zájem o literaturu se svým neustálým – proč to berete tak vážně, existují i jiné věci, než literatura.

I ten z nás, kdo to nejvíce popírá, jen těžko obhájí, že tu tráví čas, aby se lépe naučil řídit kamion. Jsme stejní. Jestliže zavedeme základní příslovečnost (rozlišujeme co a jak), pak máme společné co, a lišíme se v jak. A jestli nic jiného, tak byste si z mého desatera mohli odnést ponaučení, že není důležité, co píšete, ale jak to napíšete. Ostatně to je také základní poznávací znamení různých žánrů. Není zase tak důležité místo ani okolnosti, ale způsob vidění a chápání viděného a způsob záznamu. Velcí umělci se liší právě viděním. Jestli se vám zdá, že se nikdo z nich nikdy bezútěšně nezamiloval, tak se mýlíte. Naopak, nenaplněná láska je jedním ze stavebních kamenů umělcovy duše. A stejně jako je rozdíl mezi skladatelem a malířem ve vnímání a vidění světa a v následném zaznamenání, tak i mezi jednotlivými umělci není rozdíl v tom, co vidí, ostatně všichni zažíváme přibližně totéž, ale v tom, jak to vidí a jak o tom píší.

Jak ale poznat, že zrovna já umím napsat supr povídku o nenaplněné lásce? Od toho tu je Písmák a jeho čtenáři, a především kritici, kteří když už nic jiného, tak mají hodně načteno.

Zábavný příklad:

Ano, potkalo vás strašlivé neštěstí, kluk, úplně super, sportovec, slunce září na jeho vypracovaných ramenou, úžasný v posteli, ráno vám udělá snídani, pak odejde bez rozloučení a vy truchlíte.

Nejhorší, nebo dost špatné, je pokrytectví. Myslím si, že umělec si může dovolit téměř cokoliv - může lhát, může si vymýšlet, nemusí psát zrovna o tom, co zažil, ale vždy by měl být poctivý; a nejvíce sám k sobě.

Pokrytectví je dost dobrý důvod nepsat.

V současné době jsme svědky dnes již klasického schématu: Všechno začíná nevinně - Autor stojí o hlubší kritiku. Napíšete, že vám nesedí nějaký výraz? Ráda opravím. Nezdá se vám něco víc? Nechte toho, o nic nejde, jsem tu proto, abych se bavila, nemám žádné ambice. Nestojím o tipy. Tipy nemají žádnou váhu. Ó, děkuji ti Milulinko za típek. Po čase: Já jsem sebekritická, ale nenechám si do psaní kecat. Mám na to svůj názor. Když tomu nerozumíš, tak to nečti. Jé Milulinko, děkuji ti za típek, ty mi tak rozumíš, přesně vím, co chceš tou hvězdičkou vyjádřit, udělala jsi mi radost. – Povídky jsem nikdy nečetla ani nepsala, ale myslím si, že vím, co má povídka mít a v té tvé to nevidím, proto je špatná a nechápu, jak se opovažuješ kritizovat mou povídku, sice je to můj první pokus, ale nevidím na ní žádnou chybu, i Milulinka říkala, že je dobrá a ta to musí vědět, je moc sečtělá. Autor stále stojí o hlubší kritiku. Říkejte si co chcete, letos mi kamarád vydal knížku, tak nemůže být tak špatná a když je to tak, tak si myslím, že to ukazuje, že jsem krásná, chytrá, inteligentní a mohu svůj názor v diskusi podpořit touto vydanou knihou. Já vím, že si dnes může knihu vydat každý, ale já to nechtěla. Dal si s ní vážně práci. A nemyslím si, že bych byla nejlepší, ale zrovna ty jsi idiot, a ty taky, ty taky, a pak ještě ty ty ty a ty, jenom Milulinka je moje zlatíčko, ta si něco prožila a máme na spoustu věcí stejný názor, ne, nemám žádné ambice a nikdy jsem je neměla, ta kniha, to je jen taková legrace, já to ani nechtěla, víš, to jen Láďa si umanul, že mi ji vydá, snesu i kritiku, hlavně když bude pochvalná, tu snáším moc dobře, no jo, ale když se mi nelíbí tvoje věci, tak to musíš být úplný hlupák, to se na mě nezlob, zamysli se nad tím - jak jsem řekl: Nic z toho, co vypustíte do vod internetu, nemá žádnou hodnotu.

Vše je jen klam, který lze libovolně překrucovat. Platí tu zlaté pravidlo, že kdo nejvíc řve, má největší pravdu. Když o někom můžeme říct, že je líný, stejně tak o něm můžeme říci, že je rozvážný, silný může být stejně tak hrubý a jemný naopak slaboch, můžeme být vnímaví pro jedny, ale podlézaví pro druhé, můžeme být zároveň inteligentní stejně jako hlupáci, můžeme být pokorní otloukánci, citliví ubrečenci, arogantní nebo asertivní, nafoukaní nebo sebevědomí, vítězové i poražení. Mnohdy jsme všechno najednou.