Autobus č.21

   Probudil jsem se v malém nemocničním pokoji. Byla to černá kočka. Škrábala po parapetu.

   Veronika mi hladila ruku a usmívala se; všechno bude v pořádku. Prohlížel jsem si její tvář, prázdnou jako palimpsest, její vpadlé oči, vodové a plné slz, a na okamžik jsem zalitoval, že nemám sílu vzít ji kolem ramen. Poplácala mě po bolavé noze.

   „Ještě nemůžeš vstát“, opakovala pořád dokola. „Ještě ne.“

   Měl jsem své křížovky a televizní programy, měl jsem třikrát denně jídlo, měl jsem Veroniku. V první chvíli to vypadalo, že mi nechybí vůbec nic.

   Adam, který ležel se mnou na pokoji, mi celé noci vyprávěl, že až se uzdraví, koupí si motorku. Prožil jsem hezký týden.

   Převazy, pravda, trvaly zpočátku neúměrně dlouho, ale postupem času to bylo pořád lepší a lepší. Cítil jsem se plný síly a připravený vstát; chyběla mi jediná věc: končetiny. Jako bych byl uvězněn v nějakém umělohmotném těle, které nevnímá prostor ani čas; necítil jsem ho, jako bych to nebyl já, jako by můj mozek měl ovládat nějakého obzvlášť složitého robota a neuměl si poradit. Tohle bylo to jediné, co mě nějakým způsobem znepokojovalo.

   Adamovi bylo podle jeho slov kolem padesáti; kdybych mohl otočit hlavou, přesvědčil bych se sám. Být to vysokoškolský student, nepoznám to; mluvil plynule. Ani na chvíli nedal najevo, že by mu snad bylo líto, že si se mnou nemůže popovídat.

   „Až mě odsud pustí – a to bude už brzy – koupím si motorku,“ opakoval. Představoval jsem si, jak mu září oči, jak se jeho mysl opájí představou světlejší budoucnosti – byl to až hmatatelný pocit, zřetelně jsem jej cítil, své lůžko dva metry od jeho, a měl jsem opravdovou radost, že se mému novému příteli tak dobře daří. Sestry nemluvily, jen se kolem nás míhaly jako stíny, jako by náš pokoj byl něčím prokletý; poltergeist krvavých obvazů ve vzduchu je odrazoval, jako by byly přebalovaly hnijící mrtvoly, nemocniční kartičky jako všudypřítomná stigmata nad našimi hlavami visely nehnutě na rámech od postelí a já se nemohl zbavit dojmu, že ve vzduchu visí cosi těžkého, cosi, co musí cítícím bytostem způsobovat nepředstavitelnou fyzickou bolest.

   Nám to bylo jedno.

   Veronika jezdila ze svého bytečku v centru města autobusem č.21. Pamatuji si to dobře: Autobusové nádraží – Vlakové nádraží – Kotlářská – Dominikánská – Buřilovo náměstí – Androv – Poliklinika – Berkova – Masarykovo náměstí – Náměstí Míru – Moravská – Úvaly – Autodrom – Lány – Poličská – Ruská – Tomanova – Náměstí dr.Edvarda Beneše – Lom – Na Hrázi – Říční – Bauerova. Dvacet jedna zastávek, třicet dva minut, cesta až na samý okraj, až do říše nemrtvých – nemocnice na Bauerově ulici. Jednadvacítkou jsme jezdili den co den a drželi se přitom za ruce. Veronika studovala ruštinu a já jí nerozuměl ani slovo. Dodnes nevím, o čem mi to každý den, třicet minut tam a třicet minut zpátky, vyprávěla.

   Od mého probuzení jako by zestárla o třicet let; nosila mi pomeranče, sešity s křížovkami, sáčky s čajem… nemohl jsem sám jíst ani pít a sešity se hromadily pod postelí, ale bylo mi to jedno. Byl jsem jí vděčný za to, že jí stále nejsem lhostejný. Když přijela, nemluvila; jen pořád opakovala, že je ještě příliš brzy, abych vstával. Prý: „klidně lež, ještě není ta chvíle.“

   Adamovi přinesla kávu a cigarety. Děkoval jí a pak nám oběma vyprávěl o své motorce; leželi jsme v trojúhelníku, blízko jeden druhému, místností putoval dým z Adamovy cigarety, poslouchali jsme jeho plány do budoucna, na zemi zapálenou svíčku – táborový oheň pro chudé – než skončily návštěvní hodiny a Veronika musela odejít. Nikdy mě nezapomněla políbit na tvář; bylo to od ní hezké, i když musela vědět, že nic necítím.

   Jednadvacátý den po mém probuzení Adam zemřel.

   Nejvíc lidí pravidelně přistupovalo na náměstí dr.Edvarda Beneše; právě tam totiž stojí základní i střední škola. Studenti se vykláněli z oken a plivali do řeky, jak autobus projížděl Tomanovou ulicí směrem do Lánů, kde se obyčejně zaplnil úplně; nasál masu lidí a vyplivl je na Dominikánské, rušné třídě v centru města, zpocené a pomačkané, jako by právě prošli útrobami obrovského zvířete; zaržál do tmy – Veronika se smála a znělo to, jako když se sypou mince – a vydal se směrem k nádraží, míjeje chuchvalce mladých lidí, pestrobarevných jako andulky, a vyplivnuv je na vlak nebo autobus domů, uložil se spokojeně ke spánku jako červený medvěd po vydatném obědě; Veronika, která bydlela v Erbenově ulici, pět minut pěšky od nádraží, mi obyčejně dala pusu na tvář a odvlála nočním vzduchem jako chiméra z jiného, laskavějšího světa.

   Mám pocit, jako by to bylo už příliš dávno. Jako bych se byl díval na předválečný film; černobílý a němý, voňavou esenci bezstarostného života, elixír naděje na lepší časy – a pak už jen nemocnice, šedivý strop a mouchy křižující vzdušné dráhy za oknem, prázdná Adamova postel a děsivé, tísnivé ticho.

   Dvacátý pátý den, čtyři do po Adamově smrti, mě přišla z chrámu ticha vysvobodit zdravotní sestra. Nakláněla se nade mě a páchla prázdnými nemocničními chodbami.

   Usadili mě do kolečkového křesla.

   Slečna Mlčenlivá jela se mnou.

   Nastoupili jsme do autobusu.

   Před svým odchodem jsem dostal hlasový modulátor; když jsem promluvil, znělo to, jako kdyby skřípaly dveře. Dovezli mě do cizí kanceláře; za stolem seděl postarší muž, ruce sepjaté jako při modlitbě; při pohledu na mě se tvářil účastně, takže jsem si mohl dobře povšimnout jeho obličeje. Vypadal, jako by jej někdo rozřezal žiletkami na kousky a neuměle slepil znova dohromady.

   „Prosím,“ pokynul sestře, aby odsunula židli a přistrčila mě blíž stolu.

   „Děkuji,“ a sestra odešla. Byli jsme sami.

   „Pane Weiss, vzhledem k rozsáhlým poškozením vašeho mozku si nejsme zcela jisti, nakolik jsou vaše kognitivní funkce skutečně funkční.“

   Přikývl jsem.

   „Také jsme vám až doposud nedovolili podívat se do zrcadla, poslouchat rádio nebo číst noviny.“

   Přikývl jsem podruhé. V ústech jsem měl sucho.

   „Pane Weiss, co si pamatujete naposledy? Mimo tuto nemocnici?“

   „Autobus číslo 21,“ řekl jsem sebejistě. „Jezdí z nádraží sem, na Bauerovu. A taky Veroniku.“

   Doktor pokýval hlavou. „Ano, vaše přítelkyně. Jak si ji pamatujete?“

   Byl jsem dočista zmatený. Copak to nebyla ona, kdo za mnou celé ty tři týdny chodil?

   „Vysoká, štíhlá, světlé vlasy.“ Nervozita mě nutila poslouchat svůj vlastní hlas; bylo to nesnesitelné.

   „Paní Gehringerové, bývalé slečně Němečkové, bylo včera padesát jedna let,“ řekl doktor a odmlčel se.

   Zavřel jsem oči.

   Sestra Mlčenlivá držela vozík dlaní zpocenou ze svíravých obav; jel jsem cizím městem a připadal si jako prašivý. Bauerova, Říční, Na Hrázi.

   Rybník pomalu vysychá; okolní skály jsou obehnány plotem. Na té nejvyšší stojí honosný dům.

   Lom, Náměstí dr. Edvarda Beneše. Potom prudce doprava přes Tomanovu na Ruskou.

   Na západě vyrostlo pěkné satelitní městečko. Autobus č.21 minul širokou odbočku na Poličskou ulici a vydal se vstříc umírajícímu slunci.