Sypu si popel...

Maminka občas říkávala: „Člověk se celý život učí, aby nakonec blbej zemřel“...

Dodnes nevím, jak to vlastně myslela (výkladů pro ten citát jsem našla několik), ale často si ta slova připomínám.

Když jsem před téměř třemi lety přišla na písmáka, byla jsem ohromena množstvím autorů a spoustou čtiva a téměř jsem nestíhala dělat nic jiného, jen jsem četla a četla... 

Postupně jsem si začala všímat různých detailů, vybírat si své oblíbené a odvážila jsem se občas pochvalně komentovat nebo dokonce kritizovat některá díla.

Už nevím, jak se jmenoval autor, natož jeho povídka, ale vzpomínám si, že v tom vcelku čtivém dílku byla hrubice, mně bylo líto, že by taková školácká chyba měla to dílo kazit a tak jsem na ni autora upozornila. Nebylo mým úmyslem, jakkoli se autora dotknout...

Odpověděl mi do zpráv, no, za klobouček bych si to nedala, ale musela jsem uznat, že má pravdu, když řekl, že dát takové upozornění do veřejných komentářů, to je jako přes celý sál na někoho hulákat, že má rozepnutý poklopec... to se ve slušné společnosti nedělá... i omluvit jsem se pokusila, ale přesto jsem při další návštěvě jeho stránky zjistila, že mi ten pán zablokoval kritiky a bylo mi to fakt líto...

Stále se domnívám, že literární tvorba by měla být i oslavou mateřského jazyka. Ale jsem celkem učenlivá a tak jsem dalšího „hříšníka“ upozornila na jeho odklon od platných pravidel „soukromě, do zpráv, bez avíz“ - tak to jsem si taky dala. Seřval mne jak sirotka, o co jde, chyba sem, chyba tam, jemu nevadí, on se jen chce vypovídat ze svých pocitů...

Nevedu si deník svých připomínek, ale byla by to dobrá škola života. Na pravopisné chyby mám oko dost vytrénované, kontroluji vnučce domácí úkoly, než je napíše „načisto“ a dost ji občas sekýruji, za což se jí teď omlouvám, protože ona je dosud žákyní základní školy a nemá ambice stát se básnířkou... Chybička se vloudí, to chápu, ale nepochopím, když si v nich někdo libuje. 

Opět jsem změnila taktiku. Většina autorů hrdě prohlašuje, že nepíše pro tipy, ale mít hodně tipů je otázkou prestiže a každý tip se počítá... Tak jsem dál trpělivě upozorňovala na překlepy i chyby z neznalosti gramatiky a slibovala tipový bonbónek – až to opravíš, dej avi, přiběhnu s tipem, slibovala jsem s úsměvem :-) a své sliby plním. Časem jsem nabyla dojem, že někteří mí oblíbení autoři mi ve svých dílech nastražují pastičky a čekají, zda si všimnu nebo ne... taková milá hra to byla.

Kromě překlepů, které mohou vzniknout kdykoli a kdekoli, na písmáku se poměrně často chybuje v přechodnících (ačkoli poslední dobou už dost vycházejí z módy) a neuvěřitelně i ve shodě podmětu s přísudkem a vyjmenovaných slovech, ale nejčastěji ve skloňování zájmen.

Zkušenost ze včerejšího dne mne přivedla k dalšímu hlubokému zamyšlení. Přečetla jsem si celkem milou, čtivou básničku, dala jí zasloužený tip a soukromě do zpráv poslala upozornění na (dle mého názoru) nesprávně použitý tvar zájmena. Autor mi odpověděl, že je to správně, asi jsem to měla odmávnout... Jenže já šťoura jsem si nedala pokoj, ono to pro mne nějak ztrácelo logiku, první sloka se dostávala do konfliktu se slokou následující. Ale jsem povahy mírné, téměř holubičí.... tak jsem prohodila své oblíbené: „No co, ty jsi autor a já si to klidně budu číst po svém“. Když autor vypustí své dílo do světa, ono začne žít svým vlastním životem a čtenář nemusí pitvat „co tím chtěl básník říci“, ale naplňuje čtený text vlastním smyslem... Pokládala jsem svá slova za smířlivá, konečně tím svým tipem jsem snad dala najevo, že se mi báseň líbí... jenže korespondence pokračovala:

ON: „nenesu odpovědnost za to, že to čtenář čte jinak, než je psáno... a vůbec, proč to píšeš do zprávy? od čeho jsou komenty?“

JÁ: „tak promiň, na chyby upozorňuji jen autora, nevykřikuji je na celého písmáka. Jsi mne přesvědčil, že to není chyba ale autorský záměr, tak už mlčím.
Zprávu můžeš smazat, koment ne, tak asi proto, víc už jich nebude, klídek...“ Omluvila jsem se, odpověděla pravdivě na položenou otázku a myslela jsem, že tím to skončilo.

ON: „no, přijde mi to alibistické a co víc, unáhlené - sama vidíš, že zde žádná chyba není... nestačí říct klídek, když uděláš chybu, je na místě se omluvit“

JÁ: „moje zpráva začínala ´tak promiň´ a vysvětlením, to ti nestačí? Jakou omluvu by sis představoval?“

A dostala jsem odpověď, kterou jsem v rozběhu smazala, neboť jsem neměla v úmyslu už na ni odpovídat, takže cituji jen volně: „Skončeme to, nemám čas... srovnej si to sama“

Nedokáži si to srovnat sama, tak se obracím na laskavé čtenáře – poraďte prosím!

A současně si sypu popel na svou, už tak dost šedivou hlavu a omlouvám se všem, kteří se kdy cítili dotčeni mými přípodotky veřejnými i soukromými a činím předsevzetí, že už nikdy nikomu neřeknu, aby za čárkou ve větě nebo tečkou (otazníkem, vykřičníkem) na konci věty dělal mezeru, nebo naopak, že před dvojtečkou se mezera nedělá a že některá díla na mne působí, jako kdyby je autor psal jen proto, aby mohl beztrestně použít přehršel vulgárních výrazů a taky že je u nás sucho, když u vás zrovna prší...

To předsevzetí neberte zas tak doslovně, já to dlouho nevydržím, ono mi to nedá... Ale stále se učím.