Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePlastové hlavy čekají na překrásný den
Autor
Finch
Plastové hlavy čekají na překrásný den
Far away 1
// Cítíš jezero? Slyšíš ho? Je nádherné, přestože stále nedokončené. Na vřesovištích okolo stojí spousta nerozbalených bílých krabic s umělými ovcemi. Abych ušetřil energii, vypnul jsem labutě. Vody je v jezeře zatím málo, hladina ještě stoupne asi o pět metrů. Pozoruješ dno – u břehů pískové, pak se objevuje šedý beton – několik metrů vpravo od tebe z něj vystupuje skleněná lávka; vede k jednom ze dvou ostrovů. Sejdeš ze zpevněného břehu, opatrně našlapuješ, aby se ti písek nedostal do bot. Vstoupíš na lávku, díváš se na vodu pod ní. Víš, že až bude jezero napuštěné, lávka zmizí – a ostrov až do konce neopustíš.
// Když vstoupíš do domu, nejdřív si poslechneš několik nepodstatných údajů: rozloha 9,156 km2, průměrná hloubka 146 metrů. Snadno si spočítáš objem vody; přibližně 17202krát menší než u Bajkalu – prohlásíš výpočet za zajímavý. Pochybuji, že to myslíš vážně, ale stejně pokračuji: pouhý jeden přítok (po něm k jezeru připluje Emma), dva ostrovy – jeden vznikl z kopce, na kterém jsem si před lety postavil dům, druhý je umělý (z něj odstartuje kosmická loď). Provedu tě po několika místnostech, ukazuji ti obrazovky a svoji sbírku desek, ty se mezitím ptáš na podrobnosti. Jaký je režim, za jak dlouho se Emma objeví, a také – když si vzpomeneš na stav jezera – co všechno se musí ještě postavit. – „O jezero se nestarej,“ odpovím ti. „konstrukce běží podle plánu.“ – Přikývneš, a dál se zajímáš pouze o vzpomínky: kolik jich bude třeba vytvořit, kolik změnit, kolik zničit. – Usměji se: „Exkurze tedy skončila.“ Přišel čas vrátit se k obrazovkám.
Starlight
// Bílé krabice už dávno zmizely z vřesovišť a lávka je pod vodou. Čas trávíš každý den stejně – nejdřív práce u obrazovek: prohledávání knihovny, vytváření a sestavování fragmentů nových vzpomínek, nekonečné simulace a testování. Někdy odpoledne, když probíhá pravidelná kontrola systémů jezera, chodíš krmit labutě. Z kuchyně bereš starý chleba. Pak hodinu, někdy i dvě, sedíš na betonových lavičkách u břehu a házíš drobky na hladinu. Žádná labuť nikdy nepřipluje. Samozřejmě bych to mohl změnit, ale raději přemýšlím nad tvojí motivací – jestli doufáš, že labutě překonají svoje naprogramování, vstřebáváš znalosti o Emmě a pokoušíš se v klidu pochopit, proč se rozhodla připlout, nebo se jen odreagováváš.
// Ve čtvrtek se nad jezerem vznáší mlha a obrazovkám trvá příliš dlouho, než se rozsvítí. Přijdeš za mnou a řekneš mi o tom. – „Vím, systém je přetížený. “ – Zeptáš se proč. – „Emma odplouvá. Musíme zajistit situaci.“
// Nasadím Emmě červenou vlněnou čepici a přes ni velká sluchátka. Až nastoupí do člunu, pustím jí do těch sluchátek hudbu. Výběr nechám na tobě; přemýšlíš, vzpomínáš na svoje oblíbené písně. Předpokládám, že jsou jiné než ty moje – já bych k této scéně nejradši poslouchal: Plan A nebo One Day Like This, rozhodně ne nic od Muse. Když konečně něco vybereš a zmáčkneš tlačítko pod obrazovkou, nic neslyším – Emma si nastavila příliš nízkou hlasitost. Mrzí mě to, ale nechci Emmu trápit, a tak její nastavení nezměním.
// Scéně pořád něco chybí. Přidám na hladinu okvětní lístky růží a odraz hvězd.
Hold 1
// Ještě ten samý den, kdy v záznamech narazíš na zmínku o Michalovi, jdeš za mnou a ptáš se mě na něj. – „Co chceš vědět?“ – Začátek, samozřejmě; jak se Emma a Michal seznámili.
\\ Plastové hlavy visí na velké skleněné přepážce v 17 sloupcích, celkem jich je 102; každá má jiný účes, jinou barvu vlasů, očí a rtů. Emma je začala prohlížet vpravo nahoře, a právě je u 53., když ji spatří Michal. Pozoruje ji tak, jako všechny hezké dívky, kterých si všimne; nejdřív si najde ideální úhel – obejde místnost a stoupne si tak, aby vypadal, že ho zaujal jiný exponát, a zároveň vystavené hlavy byly mezi ním Emmou. Prohlédne si její tělo, pak obličej. Snaží se sledovat oči – kdykoliv se mu zdá, že se na něj Emma může podívat, uhne pohledem. Emma si každou hlavu pozoruje v průměru 4,7 sekund; od chvíle, kdy ji Michal spatřil a zaujal svoji pozici, uběhlo již 74 sekund. Emmě zbývá prohlédnout si 33 hlav – dvě a půl minuty. Michalovi stačí jedna k tomu, aby udělal chybu a neodvrátil zrak, když na něj Emma náhodou přes sklo pohlédne. Je to poprvé, co se Michal podíval dívce, kterou pozoruje, do očí. Usměje se. Jde k ní. Baví se s ní, a proti všem jeho očekáváním mu to jde snadno. Konverzuje s lehkostí, kterou by v sobě nikdy nehledal.
\\ Emma si nebyla jistá, z jakého důvodu šla na výstavu. Možná kvůli Danielovi. Proto, že s ním strávila dva měsíce, střídala paruky, kontaktní čočky a rtěnky a poslouchala, jak je krásná. Určitě ne aby se zúčastnila afterparty, nutila se poslouchat pány, kteří se chtějí jen předvést – a přitom byla zcela ignorována. Emma chtěla rozhodně vidět oba exponáty, na kterých spolupracovala. Ale nestačí si prohlédnout 19 hlav a ani jeden tvarů, jak Daniel nazval objekty z černých a žlutých kondomů, použitých a nafouklých. Místo toho si povídá s Michalem. Touží se ho chytit.
// A držet, a nepustit, domyslíš si. – „Přesně tak.“
My life/I will
\\ Emma vždy člení svůj život na dvě části. Po každém novém rozdělení oba časové úseky následující dny a týdny srovnává, hledá zásadní změny. Postupně jich nachází stále méně, a tak dělení zkouší stále znovu. Všechny její pokusy charakterizoval Pavel ještě předtím, než se odehrál první z nich: uchvacující/vzrušující existence – je podnícena plánem a přípravou – aby změna byla nepochybná/evidentní, bylo by třeba – nechat vše zemřít a jen cítit se naživu. (Emma poslechla a opustila Pavla hned jakmile ji, po několika týdnech recitací básní, připravil o panenství.) Proto když se Emma setká s Michalem, je připravená ihned odejít z výstavy, umožnit hlavám, tvarům i Danielovi zemřít; v mysli se jí okamžitě objeví nový projekt, představa změn.
\\ Co všechno se skutečně změnilo si uvědomí, až když se – někdy v průběhu následujících dnů a týdnů – náhodou znovu setká s Danielem. Proti všem svým behaviorálním vzorcům jde do jeho ateliéru. Daniel se tváří, jako by se nic nestalo, a Emma si uvědomí, že konečně našla to správné rozdělení: noci a rána tráví s Danielem, odpoledne a večery s Michalem; Daniela nikdy nenechá znovu zemřít a zmizet, Michala nikdy nepustí. „Co způsobilo, že se takhle chovám?“ ptá se Emma, když porovnává neustále se střídající části svého života. Napadají ji slova, která by nikdy nepoužila; dospěje k závěru – že je to láska.
// Po půl roce Michal zcela náhle, nečekaně, beze stopy zmizí. Emma si uvědomí, jak se mýlila.
Expectations
// Samozřejmě bych ti mohl povolit přístup k příslušnému záznamu – ukázat ti, jak si Emma správnou odpověď uvědomí. Jedná se v podstatě o jedinou situaci, ale stejně jako ty ostatní vzpomínky by bylo třeba ji nejdříve u obrazovek doplnit, její hodnota spočívá v nezachytitelných detailech. Nevím, co předpokládáš, že se stalo, a tudíž ti vlastně v tomto případě nemůžu ukázat nic.
// Emma očekává, že na ostrově najde kosmickou loď. Pověděla Danielovi: „Brzo se něco začne dít, cítím to – je to jen stopa; pach vzduchu, ale pro mě nový.“ – Kdybych mohl a chtěl odpovědět místo Daniela, řekl bych jí: „Samozřejmě. Pro ty, kteří to zvládnou, je tu plán.“ Místo toho jsem ale nechal postavit jezero a vyrobit zvířata.
Far away 2
// Emma se odráží od mola, vyhrnuje si rukávy a ruce ponoří do vody. Snaží se dostat člun doprostřed řeky, aby jej unášel nejsilnější proud. Přitom myslí na to, že okvětní lístky na hladině vypadají zvláštně a ona s tím nemůže nic udělat.
// Protože do příjezdu zbývá několik hodin, nebo několik dní, nevím přesně, kolik času nechat na finální kontrolu. Ty si myslíš, že žádná není potřeba, svoji práci odvádíš dobře. – „Dobře,“ přikývnu, „kontrolu tedy zrušíme.“ Tím se vše zjednoduší, zbývá pouze zapnout všechny neaktivní systémy jezera a připravit je na nepřetržitý provoz. To znamená odstranit obrazovky – potřebují příliš mnoho energie. Ponechám jen jednu, abychom mohli sledovat, jak Emma prožívá svoji plavbu.
// Emma uvažuje: kdyby Michal nezmizel – jak dlouho by trvalo, než by se setkal s Danielem? – byla bych u toho – nahá? Její představivost selhává; raději nechá vytvoření potenciálních situací na někom jiném. Pozoruje řeku. Okvětní lístky zmizely, zůstal jen odraz hvězd. Netuší, za jak dlouho dorazí k ostrovu. Nevadí jí to. Kosmická loď na ni počká, a ona má tak čas vybrat, s kým nepoletí.
Revelations
// Na poslední chvíli si všimnu, že Emma právě obeplula poslední zákrut řeky předtím, než se vlije do jezera. Mám jen několik sekund, abych schoval hvězdy a nechal vycházet slunce. Podaří se mi to přesně – paprsky zasvítí v okamžiku, kdy Emma poprvé spatří ostrov s kosmickou lodí. Nasměruje člun přímo k němu.
// Sedíme na betonových lavičkách; labutě plují kolem druhého ostrova. Emma je pozoruje, ale nás nevidí. Přinesl jsem si s sebou obrazovku, sleduji na ní, jak je na tom Emma se svým rozhodnutím. „Zatím to vypadá, že tu s námi nějakou chvíli zůstane,“ řeknu ti. – Zeptáš se, jestli už se dá poznat, kterou verzi bude třeba připravit k uploadu. – „Nedá.“
// Emma se několik dní potuluje po vřesovištích kolem jezera. Ovce před ní pomalu utíkají. Nakonec se rozhodne vrátit zpět na ostrov, nastoupit do své kosmické lodě, a odletět – sama. Vymažeš složky Michal a Daniel, zbytek dat pošleš na moji obrazovku. Spojím se s lodí – přenos bude trvat několik minut, mezitím proběhne příprava ke startu; jakmile je upload dokončen, zažehnou se motory. Sledujeme, jak se jejich záře odráží na hladině jezera. Zeptáš se, jestli je Emma skutečná. – Odpovím: „Nepochybně existuje. Jsem její představa.“ – Mlčíš. – „Možná je to naopak.“
Hold 2/Black holes
// V době, kdy Emma již dávno cestuje ve své kosmické lodi a vyhýbá se černým dírám, Michal zazvoní u Danielova bytu. Daniel vypne nahrávání kamery a zajistí ji ve stativu. Jde ke dveřím a otevře je. Z místnosti, odkud odešel, se ozve dívčí hlas: „Kdo je to?“ – Daniel chvíli mlčí, a pak odpoví: „Jeden známý.“ Dva stupně odloučení. – „Můžu dál?“ zeptá se Michal. – Daniel přikývne.
// „Neměl by ses tolik spoléhat na transfokaci,“ poradí Danielovi Michal. – „Nejsem si jistý, jestli by divák ocenil absenci detailů,“ odpoví Daniel a usměje se na dívku. – „Možná ano,“ řekne Michal. „Slyšel jsem, že jsi znal Emmu.“ – Daniel neodpoví, upřeně pozoruje obrazovku připojenou ke kameře a drobnými úpravami stativu vylepšuje kompozici záběru. – „Já jsem ji poznal na tvé výstavě,“ pokračuje Michal. – Daniel dál mlčí. – „Vidím, že už máš náhradnici.“ – „Mám.“ – „Báru,“ řekne dívka a zasměje se. – To Daniela probere. Otočí se k Michalovi. „Vlastně ani nevím, proč jsem Emmu tak chtěl.“ – „Možná proto, že to byla Emma,“ řekne dívka. – Daniel jen pokrčí rameny. – Dívka pokračuje: „Ale ve skutečnosti jste ji neměli rádi. Jste bez ní šťastní.“ – Michal přikývne.
// V době, kdy Emma již dávno cestuje ve své kosmické lodi a vyhýbá se černým dírám, rozebírám poslední obrazovku. Nevím, kde jsi ty, ale už mě to ani nezajímá. Vypadá to na překrásný den.