Lámání ledů

Lámání ledů

Máš mě vůbec ráda, zeptal jsem se a dál koukal do prázdna před sebou. Po předním skle stékaly kapky deště, pršelo už několik dnů v kuse. Dost patetický to celý bylo. Na začátku prosince se vždycky něco láme, každej rok bylo něco a letos zase. V hlavě mi zní Cobain. Seděl jsem za městem v dešti a ona vedle mě. Dva cizí lidi. Blbost. Občas projelo auto a dole v mlžným oparu prosvítaly obrysy olomouckých věží. Já nevím, promiň, já vážně nevím. Já taky nevím, řekl jsem a nevzpomínal. Thought the sun is gone, i have a light, and hang out on clouds, soothe the burn… Všechno mi bylo jedno, nebylo už co ztratit. A déšť nepřestával bubnovat na střechu auta.