Vánoce...a hůř

Na Vánoce bývá záhodno podarovat své nejbližší nějakým tím dárkem. Někteří z nás (jako moje maminka) kupují tyto věci v průběhu celého roku, aby pak byla šance nalezení na dně skříně co nejvyšší, někteří to nechávají na poslední chvíli, aby pak koupili nemrznoucí směs do ostřikovačů na poslední benzince 24. odpoledne a ta poslední skupina se tomuto sportu věnuje přiližně týden předem.

Patřím k posledním zmíněným, takže jsem se 22. prosince odpoledne hrdinně vypravil do džungle Brna, doufajíc, že si rozvášněné davy nevšimnou zapadlé knížky pod regálem - poslední v obchodě a tak se mi podaří sehnat alespoň něco. V šalině se vše zdálo býti v pořádku, jen občas se objevila osoba ověšená taškami a batohy (a v jednom z nich byl nepochybně stan, ve kterém kempovala předešlou noc před obchodem s oděvy). Peklo začalo hned po vystoupení. Sotva jsem sešel schůdky, už se mě chopil dravý dav - kdo se někdy pokoušel pádlovat na kajaku proti proudu Amazonky, ví o čem mluvím a tak nezbylo, než se nechat unášet. Pochodující chumel mě vyplivl až na náměstí, kde se tříštil na několik menších říčních ramen a tak jsem nepozorovaně vystoupil. Vzápětí mi kdosi polil svařákem boty a když jsem se shýbl abych je aspoň trošku očistil od toho lepivého humusu, jakýsi šikula mi duchapřítomně klepal popel z cigarety za krk.

Procházeje uličkami kolem náměstí, pozoroval jsem zvláštní jev - většina (ne-li všechny) obchody hlásily "výprojede - slevy minimálně 50%!, neodolatelné nabídky" a podobná lákadla. (Když se podíváte pozorně, pod cenovkou "akční slevy 50%" je často vidět cena původní - většinou o 20% nižší než stávající "akce"). Nebudu vás zatěžovat frontami v knihkupectvích (netušil jsem, že tolik lidí v ČR umí číst) ani v hračkářství (většinou z těch hraček pro děti bych se bál vybavit profesionální vojáky) a vynechám tuto veskrze nudnou (i když nejdelší) část dobrodružství.

Po těchto strastech se náš hrdina (v hlavní roli JÁ) pokusil o návrat zpět na domů. Veden pudem sebezáchovy, snažil jsem se vyhýbat individuím se svařáky, klobáskami, cigaretami, či velmi nebezpečnými párky v rohlíku (nevěřili byste jak daleko dokáže majitel takové ďábelské zbraně dostřelit kečupem) a dařilo se mi to až do poloviny náměstí. Tady jsem, zmožen fyzickou námahou pádlování proti proudu klesl na kolena a do úrovně očí se mi dostala obrovská cedule "Moravské bramboráky jako od maminky - 19 Kč!". Moje maminka vaří dost mizerně, ale zrovna bramboráky jí jdou. U stánku kupodivu nikdo nebyl a tak jsem využil příležitosti si jeden objednat. 19 korun jsem ještě nepovažoval (s přihlédnutím k předcházejícím výdajům) za tak nehoráznou sumu. Postarší ženština vylovila z nádrže s olejem jednu placku, hodila ji na váhu (?) a pronesla se zcela vážným výrazem sumu. Šel jsem do kolen. Neměl jsem pocit, že mi chce prodat bramborák, dokonce ani celý stánek, ale rovnou polovinu náměstí! Zde si dovolím malou odbočku: Tito "Vánoční prodavači" spoléhají na dvě strategie: Buďto zákazník považuje cenu za povedený vtip a čeká, že mu budou peníze po transakci vráceny s omluvou a přáním hezkých svátků; nebo spoléhají na to, že se nebohá oběť nezmůže na slovo, mlčky odevzdá své celoživotní úspory za dvě deci horkého oleje a šlupek z brambor a otřesena tímto traumatem se vrátí domů k ostatním truchlícím.  - Patřím ke druhé skupině. Zaplatil jsem neuvěřitelných 68 korun, protože nevelký bramborák podle váhy vážil asi 10 kilo a cena prý byla za 100 gramů. Odkapávájícím olejem jsem si okamžitě pokapal mé sváteční kalhoty a spálil prsty i když kupodivu celá placka byla chladná. Mám pocit, že se někdo zmýlil v surovinách - nejsem nijak zdatný fyzik, ale na základě objemu a hmotnosti mi je jasné, že místo brambor bylo použito minimálně olovo. Věnoval jsem ho žebrákovi, čímž jsem zdesetinásobil jeho jmění v čepici na zemi a smutně odkráčel hladový, naštvaný a chudý zpět domů.

A poučení pro příště? Nekupujte bramboráky na Vánočních trzích - a když, tak jen bezolovnaté.