O dívce, která slyšela hlasy 2

O dívce, která slyšela hlasy 2

   Zdá se mi o Renátě. Opírá se na záchodě o umyvadlo a dlouhé vlasy jí spadají přes obličej. Na nahém těle má pracovní montérky, ze kterých jí vypadávají těžké prsy, jejichž hroty při kontaktu se studeným umyvadlem nebezpečně tuhnou. Zapálí si cigaretu a dráždivě vyfukuje kouř, kterým mlží zrcadlo. Dvěma rudě nalakovanými prsty s nakrátko ostříhanými nehty pomalými tahy stírá mlžný opar na zrcadle a vzápětí spatřím její tvář. Tvář v zrcadle. Probouzím se do chladného, mlhavého a deštivého rána, ve kterém by ani psa ven nevyhnal.

   Neopovažuj se mě vyhnat do toho nečasu! Pes má dnes špatnou náladu. Sedí na posteli a tváří se velmi nesmlouvavě. „ Oskare, neštvi mě! Potřebuješ se snad vyvenčit, ne? Naštvaně odhazuji peřinu a vstávám. Dnes opět levou nohou. Tak to teda ne! Dneska přece musím vstát pravou! Znovu uléhám do postele a znovu vstávám. Pečlivě dbám na to, aby jako první došlápla na tentokrát zcela suchý koberec moje pravá noha a spokojeně se ušklíbnu. Oskarovi nic neunikne. Opovržlivě si mě měří. „Oskare, vypadni z mojí postele! Potřebuji si ustlat!“

   Cha! Nikdy nesteleš! „ Dnes ano! Dnes budu stlát! Můžu si stlát kdykoliv se mi zachce a tobě do toho nic není!“ Surově shazuji psa z postele a pokouším se ho vystrčit ven za dveře. Oskar vrčí.

    „Tak tohle ty na mě budeš zkoušet?! Za všechnu moji dobrotu?! Mazej ven, ať už tě nevidím!“ Zmokne mi kožich a nadělám ti tady blátivé šlápoty. Nikam nejdu. Na důkaz, že to myslí vážně, vběhne znovu do ložnice a popadne z mého nočního stolku Pratchetta. Drží ho v zubech jako rukojmí.    „Tak kdepak mi dnes uděláš louži, co?!“ vztekám se. Pes klidně položí knihu zpět na své místo, dokonce ji posune čumákem přesně do polohy, v jaké ležela a omluvně sklopí oči.

   Já věděl, že jsi rozumná. Čekám, co bude následovat a docela se toho bojím. Sleduji psa, jak s elegantně vztyčeným ohonem kráčí chodbou, důležitě doráží na kliku od dveří koupelny, a plavným  skokem přistává ve vaně, kde pozvedne nožku a vzápětí už proud zlatavé tekutiny stéká po mramorové bělosti včera vydrhnuté vany a míří přímo do odpadu. „ Oskare!“ Pes vykoná potřebu, vyskočí z vany a otře si packy do koupelnové předložky.  To jsem ale šikovný, viď?

   Jdu se uklidnit do kuchyně, kde z papírové krabice do sebe sypu hroznový cukr. Dnes je sobota a nemusím do práce. Toto zjištění je v tuto chvíli to jediné, co mi dokáže spravit náladu. Se psem se nebavím.

   Chystám si kukuřičné lupínky s medem a mátový čaj. Nahlas pouštím rádio. Obvykle snídám pečivo, ale v chlebníku nacházím jen tři na kost suché rohlíky a chleba, který byl ještě včera jedlý, najednou dostává lehce nazelenalý nádech. Budu muset na nákup.

   Nakupování miluju stejně jako koupání psa. Je to velmi nepříjemná, nevděčná a zbytečná činnost. Nač koupat psa, když se znovu zašpiní.

   Popadnu starý pokřivený deštník, děravou igelitku, a sbíhám ze schodů. Za Oskarem hrozím vztyčeným ukazovákem. „ Budeš tady hodný, jinak si mě nepřej!“

    Na rohu ve zverimexu kupuji slunečnicová semínka pro ptáky a vedle v samoobsluze rohlíky, plátkový sýr, jahodovou marmeládu, sáček mandlí, mražený hrášek, párky a tři lahváče. Namísto deště se z nebe snáší mokrý sníh. Chytám vločky jazykem se zakloněnou hlavou, nevidím na cestu a šlápnu do obrovské kaluže, která mě zmáčí až po kolena. Směju se jako praštěná. Vzpomenu si na Oskara a vracím se do zverimexu pro vitaminovou tyčinku a kus buvolí kůže na žvýkání.

   „Nechcete ještě tyhle chlorofylové tyčinky na čištění zubů?“ usmívá se na mě slečna. „ Máme je ve slevě.“ Pro tvoje krásné oči, všechno, kotě, ale nemusíš při rozhovoru se mnou zrovna myslet na to, že sis dala na facebook blbou fotku, zapomněla vynést odpadky a bojíš se, že ti šéf přijde na to, že sis půjčila z pokladny pět stovek. „Tak dobře, vezmu si ještě ty…chlo…chlorovodíkové tyčinky.“ Slečna vysloví konečnou sumu nákupu a mě se protočí panenky.

   Vracím se jako zmoklá slepice. Přemýšlím nad tím, kde jsem tentokrát nechala deštník. To byl už za poslední rok sedmý. Doma mě vítá Oskar a žadoní, ať ho pustím ven. Ve vaně máš překvápko!  Vyřítí se ze dveří jako splašený a pádí dolů ze schodů. „ Oskare! Počkej! Já tě přerazím!“ Tentokrát to nestačí jen spláchnout. Nasazuji si gumové rukavice a otevírám okna dokořán. Zatracený pes!

   Dávám si vařit bramboračku a vyhlížím ze dveří Oskara. Je mi jasné, že přede mnou zdrhnul a má strach, že to pěkně schytá. Kouknu z okna na teploměr, začíná pěkně přituhovat, dlouho tam nevydrží. Než jsem vyluxovala a dovařila polévku, pes byl zpět. Stojím za dveřmi už dvě hodiny, copak jsi mě neslyšela? Jsem celý zmrzlý a mám hlad! „ Ale ty chudáčku!“ Přetáhnu psa utěrkou a odmítám komentovat překvapení ve vaně. Pes oklepává veškerý sníh ze svého kožichu na čerstvě vyluxovaný koberec, poté si vyskočí na gauč a udělá si pohodlí. Povzdechnu si. „Tak co Asta, užili jste si to?“ Jasně, byli jsme si zabruslit. „Koupila jsem ti chlorofylové tyčinky na čištění zubů.“

   Po obědě psovi nabízím slíbenou dobrotu a jdu si dělat manikúru. U svatého Gora, co to je za zelený hnus?!

   Oblékám si modré tričko se žlutým sluníčkem, džíny a temně modrý propínací svetřík, neposlušné vlasy odfoukávám z čela a maluju si řasy. Ve starém batohu nacházím zlomenou pomádu na rty, ze skříně vytahují nádherný barevný šátek, který jsem dostala od kamarádky k loňským Vánocům, v rychlosti šněruji pohorky a ztrácím se v kabátu po dědovi. „ Měj se tady hezky, Oskare. Jdu do knihovny a pak na rande. Možná se večer nevrátím sama!“ Jenom si to moc nemaluj. „ A jestli mi připravíš ještě jedno překvapení ve vaně nebo kdekoliv jinde, tak tě prodám do guláše!“

   Vracím Bukowského básně, Světové dějiny sexuality, Povídky z jedné a druhé kapsy, Doktorku Quinnovou a Hovory se psem. Půjčuju si Ženy, které běhaly s vlky, Ovoce a zeleninu v kuchyni, Zaklínače a Tantrický sex. Mrkám na lehce prošedivělou knihovnici v brýlích a poroučím se. Konečně někdo, kdo nemyslí na sex. Paní řešila životopis Virginie Wolfové a statečně odolávala chuti na rakvičku se šlehačkou.

   Do smluveného podniku přicházím příliš brzy na to, abych zůstala a příliš pozdě na to, abych odešla. Objednávám si čaj a naslouchám myšlenkám od vedlejších stolů. Upocená servírka středního věku si stírá z čela pot i únavu a neochotně přináší šálek kouřícího moku. Vím, na co myslí a stejně tak i vím, na co myslí všichni hosté restaurace včetně tlustého kuchaře a celého regimentu krys ve skladu. V hlavě mi opět bzučí jako ve včelím úlu a nenápadně si zacpávám uši dlaněmi ve snaze utlumit ten nesnesitelný rámus. Dlouho tady nevydržím. Modlím se, aby Renáta brzy přišla.

   Konečně vchází do dveří. Sluší jí to. Koňský ohon nahrazují dva zapletené copy, na zubech má zbytky korálové rtěnky a červený kabátek zapnutý až ke krku. Její myšlenky neslyším. Konečně chvíli ticho. Jakoby se zastavil čas. Mávám na ni od stolu a rozpačitě se usmívám. „ Mluv!“ vykřiknu s nadějí, že překřičím všechny hlasy ve své hlavě. Všichni se na mě opovržlivě podívají. Obě se smějeme. Mluví a mluví. Umí hrát šachy, poslouchá Hendrixe, hraje na kytaru, jezdí na koni, čte historické romány, nikdy neletěla v letadle, nesnáší párky v rohlíku a banány, protože jí připomínají penis, ráda by se odstěhovala na venkov a chovala koně.

   „Teď mluv ty!“ křikne na mě stejným způsobem. Řeknu jí to. Musím jí to říct. Nemůžete člověku, který se vám líbí a o kterého máte zájem tajit tak důležitou věc, jako je to, že umíte číst lidem myšlenky. Že slyšíte hlasy ve své hlavě.

   „Cože? Chceš mi tvrdit, že víš, na co tady všichni myslí? Sklopí oči a pozvedne levý koutek úst. „A na co myslím já?“ zeptá se vyzývavě. Koukám jí do očí a potí se mi dlaně.

   „To nevím,“ odpovídám po pravdě. Napije se jahodového džusu a olízne si rty. Neptá se proč. Jakoby ten důvod znala. „Myslím na to, že jsme zmeškaly to kino,“ řekne tiše. Přiznávám se, že mi to nevadí a zvu jí k sobě domů. Co bych asi dělala v kině plném myšlenek lidí v sále i na plátně?! Co bych asi dělala v kině plném vlastních myšlenek?! Vlastních nemravných myšlenek na ni?! Renáta si podepírá bradu a upřeně mi hledí do očí. „ Chtěla bych taky umět číst myšlenky.“ Zamračím se.

   „ Nechtěj to umět,“ řeknu tvrdě.

   „Co kdybychom utekly bez placení?“ šeptá mi Renáta a uličnicky hází jiskry očima. Nechávám na stole bankovku a zvedám se ze židle. Je mi líto uštvané servírky. Vím, že i myšlenky umí plakat. Ty její pláčou celou dobu při pohledu na šťastně vyhlížející mladý pár s dítětem v jídelní židličce. Chlapeček má celou pusinku od kečupu a špagety mu z ní trčí jako žížaly. Jenomže ona neví, že tohle je vymodlené dítě po předchozích sedmi potratech. Při odchodu z restaurace pokládám soucitně dlaň na její rameno: „Nedělejte to.“

   Venku sněží. Schovávám si hlavu mezi ramena a beru Renátu za ruku. Cítím teplo z jejích dlaní a uvnitř se chvěju jako osikový list. „Co jsi jí říkala?“ ptá se zvědavě. „Zítra jde na potrat. Doufala, jsem, že si to rozmyslí. Ve skutečnosti to nechce udělat. Jen se bojí, že to sama nezvládne.“ Renáta chápavě přikývne. Pak se mě zeptá, jestli chci mít děti. Nikdy jsem o tom neuvažovala. Nevím, co jí mám odpovědět. „Nemám ráda dětský křik. Trhá mi to vnitřnosti. Cítím se tak strašně bezbranná. Jako bych chtěla to dítě chránit a zároveň byla sama dítětem. Jakoby to byl můj vlastní křik.“ Ticho.

Poslouchám ticho a sleduji, zdali jsem ji svými nahlas vyslovenými myšlenkami nevyděsila. Objímá mne.

   Milujeme se tiše s nevyslovenou naléhavostí. Jako když plamínek stravuje mokrou kůru plnou pryskyřice, která pomalu doutná a voní tak, že mámí smysly. Její rty chutnají po skořici a vlasy voní po stájích. Poutá mne svými copy jako provazy a krotí jako neposlušného hřebce. V tu chvíli už vím, že bych pro ni udělala cokoliv na světě.

   Stojím nahá u ledničky a otevírám si pivo. Pomalu bude půlnoc. Oskar se líně povaluje u televize. Užila sis? „Oskare, neviděl jsi ty párky, které jsem dneska kupovala?“

   Nemůžu spát, když ona je tady. Přikrývám ji a pozoruji, jak spí. Vnímám její blízkost. Stačí mi jen být vedle ní. Lehám si k ní do postele, opatrně jako by byla z toho nejkřehčího skla a mám strach, aby se neroztříštila na tisíc kousků, které bych nikdy nedokázala posbírat. Ještě před chvíli jsem do ní bušila jako do kovadliny a svírala ji jako podkovu pro štěstí právě vytaženou z ohně. Jakoby vůbec nebyla křehká. Nechápu to. Asi jsem šťastná nebo co.