Harmonie - Polní cesty, část 1.

II.

Polní cesty

            Láska se přebije jedině láskou. A ty jsi stál někde na druhém konci lávky, na té lávce, která sahala přes všechna pole naší republiky. Balancoval sis svoje prohry stejně jako já. Stala jsem se ti kůží a ty mě záplatou. Pozvolna. Odešlo od tebe tvoje děvče a moje Jířa byla v tahu. Začal jsi znovu kouřit, vidím tě, stojíš na mostě s tou malou hutnou mlhou kolem úst. Oba jsme padli na dno řeky, my - malý matný oblázky. Zavírals často oči a snil o poli vlčích máků, i já je zavírala a snila o vůni borovic a pojídání bílých svíček. Můj život by se do tebe natřikrát vešel. Milovals rotundy, brnkání kytary, blues, jemné ženské hlasy a sálající vlasy.

Já propadala zcela jiné vášni. Chtěla jsem si vytvořit vzpomínky, poskládat třicetiletou mozaiku do dvou dnů. Chtěla jsem všechno hned – tebe (však z děr v srdci stále tisíc zvonečků řvalo totéž jméno - Jiřina). Má láska byla téměř vždy zastíněný obdiv. Ten červ v jablku. Nebylo čisté, city vůbec nejsou čisté. Psali jsme si, střídali jsme se v obracení přesýpacích hodin, ano ta slova proudila úzkou uličkou z mých rozbolavělých rtů do tvých dlaní a drsných prstů. Učarovals mně svou z části ženskou duší. Když tě nikdo neviděl, potají jsi doma nosil sukně, které sis často sám šil.

            Letní měsíce se vlekly nasládlým parnem. Šla jsem si něco koupit do supermarketu, srdce, od dob Jíři jsem netušila, že ho ještě vůbec mám, se probouzelo. Vyhlížela jsem za sklem, až vypluješ mezi davy. To bílý starý auto a tvou žlutou košili nikdy nezapomenu. Byl jsi tak sladkej, skoro třtinově bílej. Otevřel si dveře. Představil ses, jen tu ruku jsi mi nepolíbil. Cupitala jsem kolem tvého boku lehce panenkovsky. Zvláštní dvojka. Ten rozdíl čtyřiceti centimetrů. Žmoulala jsem si ruce v klíně. Vyjel si, ne však po mně. Naváděla jsem tě: „A na tom kruháku pojedeme doprava,“ usmála jsem se mile. „Jasně.“ „Říkala jsem ti doprava.“ Oprava. „Promiň,“ nebo jsi snad řek: „omlouvám se, jsem z tebe děsně nervózní. To se mi ještě nestalo.“ A pak začalo: „máš krásný hnědý oči, čokoládový.“ „Za tím kopcem to bude. Zajeď tam k lesu, zahni na polní cestu.“ Vytahuješ z auta mou kytaru a malý batoh.

            Cítím tvou vůni a nervózní smích. Vyprávíš, jo, rozumíš si mnohem víc s mladými lidmi. Nebaví tě povídat si s ostatními postaršími o nemocech a prdění na gauči. Jsi frajer nebo smutný snílek nebo jen ten, co promeškal svůj čas, co nepřehodil výhybku a nedal se na další kolej. „A jednou takhle v hospodě jsme seděli, zábava začala nabírat na decibelech, přišel ten týpek, co tam má všechno na starosti, ať si ty dětičky zklidním. Cha cha. Žóva!“ Jsi fajn, běží mi hlavou. Line se z tebe smutná něha. Jdeme kolem potoku. Napadlo tě, že bys mě přes něj přenesl, ale bál ses, styděl to říct. „To je moře chudých,“ povídám. „Nádhera, co? Moře sedmi barev.“ Modrá barva se z nebe vrývá mezi vlny. Svlékám se na bílou kůži. Váháš, líbí se mi tvá nesmělost. Hraná?! „Miluji, jak mě omývá „tvoje“ voda.“ Směju se. Ukazuju ti jedno z nejkrásnějších míst, krom koutů ženského těla, zátoku přehrady, kam policejní člun míří jen zřídka. I tak o adrenalin nemáme nouzi. Slunce se opírá do sypkých skal. „Můžu na tebe něco nakreslit? To miluju. Je něco, co nás spojí. Můj malý velmi intimní rituál. Rozhodně nekreslím na každého.“ Je to způsob, jak se dotýkat, proniknout, aniž bych druhému způsobovala nějaké nepříjemné pocity, když v mém nitru víří vějíř erotických snů. „Jasně. A co to bude?“ Mlčím. „Otoč se.“ Aby nebylo cítit vzrušení. Beru si červenou fixu a maluju ti oči na záda. Vyplním zelenou. Pulzuje tebou mužná síla. „Naladíš mi kytaru? Zazpíváš?“ Máš hudební sluch, nepotřebuješ žádné ladítko, nebo jak se tomu říká. Vychutnávám si každou vteřinu s tebou. Do těla se mi vlévá teplá medovina – tvá hluboce, žoviálně vyslovená slova. V té chvíli netuším, že už tě uvidím jen dvakrát. Romantika. Hledím ti do vlhkých očí. Rozpouštíme se v sobě čokoládově. Zpíváš trampský písničky. Nervozita z tebe dávno spadla. Vyprávíš fórky a životní moudra.

            Slunce už nedočkavě srká z vodní hladiny jak malé děcko pomerančového džusu. Jsi pro mě nedosažitelný, přemýšlím pro sebe. Ležíš, pozoruju tvé vrásky, veškerá životní úskalí. V údolích ukrýváš pády. S láskami se zásadně nebavíš o svých prohrách. Jsi muzikant, klaun, nehodíš se do praktickýho života. Tvé hodné oči…broukám si: „Skončili jsme jasná zpráva…“ Miluju songy tvýho mládí. Chce se mi křičet: „Tak kurva, když tu sedíš se mnou, NEMYSLI NA NI!!!“ Proto tu přeci jsme. Chceme zapomenout, smýt ze sebe jejich vůni…jenže ty ji aspoň máš. Nepereš povlečení, protože v té posteli jste se spolu tisíckrát milovali. Já mohla jen na lavičce cítit její vlasy, co hladí moji tvář. Mohla jsem se k ní tisknout v dešti pod jedním deštníkem. Mohla jsem v hlavě vzdychat, svíjet se v křečích, jen koutkem oka zahlédnout její siluetu. Jednou jsem jí nakreslila mezi prsy nejvěrnější srdce, které při koupeli smyla. To srdce, které pro ni zůstane navždy…ten osamělý vlk v horách. „Musíme jet,“ zašeptám. Balíme věci. Se sluncem v zádech projíždíme mým městečkem. Stavíš mi prve u hřbitovní cesty. Zpíváš mi o tom koni a jeho loudavosti, když Shakespeare míří od své lásky. Ano, odpouští svému koni tu jeho loudavost…“Můžu tě políbit?“ ptáš se. Přikývnu. Zatočí se mi hlava. První polibek z lásky.