Nádražní restaurace Durrës/Drač

Albánie je země protikladů, nastražených jakoby naschvál co nejokatěji proti sobě. Kdybyste ji mohli potkat na ulici jako slečnu, klopýtala by po kočičích hlavách na vysokých podpatcích. Měla by svůdně tvarovanou siluetu pod přiléhavými šaty a v ruce by vláčela způli vypitou láhev rumu. Mrkla by po vás, a vy byste se nemohli rozhodnout, zda ta očka víc zrcadlí tabulky skla do duše nebo dno lahve. Tak se to s ní má. Mirë se erdhët në Shqipëria!

Z této zvláštní rozeklanosti téměř všeho, na co zde natrefíte, se pochopitelně nevyjímá ani železnice. K současnému datu čítá necelých pět set kilometrů kolejí, ovšem její využitelnost je dohromady žádná. Většina souprav má vysklená okna a rozpárané sedačky. Nejvyšší meta komfortu je zhruba na úrovni českého spěšného vlaku, zkrátka nic moc. I samotná cesta k nádraží ve mně vyvolávala předtuchu, že dojdu k takové díře, proti níž bude stará pardubická nádražka vypadat jako Café Louvre.

No schválně: vystoupím z auta v jedné boční uličce, asi deset minut pěšky od cíle své cesty. První Albánec, kterého na ulici spatřím, je asi třicetiletý macho grande, ověšený cetkami a v proužkované hedvábné košili. Na chodníku má postavený stůl, na něm rozložené snad všechny typy těch nejmodernějších mobilních telefonů. Omrkne mě, ale hned správně odhadne můj nákupní potenciál a odvrátí zrak. Ulice je plná chlapíků jako on, kteří jen tak postávají na ulici a na rozklížených stolcích nabízejí nějaké elektronické voloviny.

Střihnu to za roh a ve výloze trafiky vidím paperbackové vydání Goethova Fausta. Pff, říkám si Ty vole, kolik lidí si může na albánským předměstí zajít do trafiky pro dvě stě let starou filosofickou poemu? Asi jich bude víc, než bych čekal… Pod semaforem sedí stará, sluncem zvrásnělá ženská v tygrovaných elasťácích, fouká do žhnoucích uhlíků v obouchaném špinavém kastrolu a přitápí pod zčernalou kukuřicí. Olysalý dědek opodál prodával vejce natvrdo.

Polykám vlastní pot, je asi pětatřicet plus a mandloví škipetáři se na mě soucitně šklebí. Na policajta, řídícího křižovatku, zařve kolemjdoucí něco, co zní jako albánské Jardo, ty vole! Nazdar! Policajt se otočí, zazubí se a ve vteřině vyrazí za starým známým. Rozjetá auta naráz s pískotem zabrzí, načež se proti sobě vyřítí jako rozlícení berani….

… a teď ten šok. Vstoupím do nádražky, jejíž úroveň dalece převyšuje cokoli, co můžou nabídnout i ty nejlepší české podniky při železnici. Na stěnách štukovaná malba, zarámované fotografie starých lokomotiv, kožené sedačky a královský bar s výjevem obří parní mašiny (viz foto). Nabídku nápojů ani jejich ceny jsem nikde nenalezl, je to pravděpodobně vedeno způsobem Co je, to máme. Já jsem zvolil v Albánii populární italskou citronádu Lemon Soda, za kterou jsem vrchnímu nechal 200 LEK – jde tedy (na místní poměry) o velice drahý podnik, neboť v přepočtu tato suma dává asi čtyřicet korun. Druhá, stejně pravděpodobná varianta ale taky je, že se hostinský nerozpakoval mi nevrátit drobnou change, vždyť od pohledu viděl, že pravidelným hostem se tady asi nestanu.

Zdánlivým minusem by mohla být absence teplé i studené kuchyně; ačkoli před nádražím stojí dobře vybavený bufet a taky dědek s vařenými vejci. Hajzlíky byly umístěny v nádražní hale, tak jak to má být… Bez dalších okolků, cesta vlakem touto zemí není dobrý nápad – jedete úmorně dlouhou dobu, venku praskají rtuťové kuličky v teploměru a pod zadkem vám kodrcá vagón jako fašírka. Ale když už, bog dao, dojedete do cíle, projeví se ta dobrá stránka místní natury. Pohostinnost, pohoda, parádní kafe z džezvy a vlaky za zády. Ska problem.