Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKontrapoetika II. - Kdo, kdy, kde, kolik, konec aneb 5 K pro K
Výběr: Pišta_Hufnágl
12. 01. 2010
19
27
1305
Autor
Krytyk
Minule jsem slíbil napsat něco o přátelích básníka a poezie vůbec. Básník bez přátel respektive bez úhlavního přítele - obdivovatele nemá šanci na přežití prostřednictvím svých veršů. Jsou dvě hlavní kategorie autorů: jedni své přátele hledají a upravují svoje verše podle toho, jak jejich okolí reaguje, tzn. že respektují především názor běžného společensky univerzálního K(onzumenta) – říkejme jim konzumentalisté; a potom ti nemnozí zbylí, kteří se nechávají hledat a podle toho jejich verše také vypadají. Tady blahoslavený velký K. nemá šanci, že by se dočkal vstřícného kroku od autora, naopak musí se sám pozdvihovat na stále aktuálnější úrovně myšlení – proto jim budeme říkat mentalisté, neboť tito se v soustředěné samotě myšlení vyžívají a strhávají k němu i svoje okolí. Nejhoršími z nich jsou tzv. ornamentalisté - jim se ovšem pověnujeme v kritice jejich manifestu někdy příště.
Když se sejdou dva básníci je hned příležitost k dvojnásobnému zpoetizování skutečnosti. Jejich debatě nikdo třetí, není-li alespoň dvojnásobný básník, normálně nemůže rozumět. Bohužel se často stává, že se sejdou dva básníci, které nikdo nepředstaví a oni k sobě navzájem najdou spíše předsudky, než uznání. Takoví básníci se bohužel odečítají od sebe navzájem. Rád bych věřil, že tady na internetu se to stát nemůže, protože zde se může bez omezení představit každý. Často ovšem vidím mnoho neporozumění i tady. Pod díly, která údajně nedosahují na výšiny po nichž si pohopsává Pegas, lze najít řadu výsměšných invektiv, jež více svědčí o citové vyprahlosti invektiváře, než o neschopnosti invektivce.
Na počátku své kariéry básník bere za vděk každým vzruchem, který jen mohou jeho slova způsobit. Za pár dní už by chtěl vědět podrobnosti, která nakladatelství vydávají básnické sbírky s nejvyššími honoráři, aby zjistil, že na honorář pro nakladatele si musí několik let našetřit, aby vůbec začal, natož aby viditelně pokračoval. Naopak již věhlasný autor básní Karel Šiktanc má zřejmě doživotní vydavatelský monopol v nakladatelství Karolinum. Všechno je možné…
Ale k věci. Aby básník kolem sebe sdružil hejno dravců, kteří budou silně klovat a pokřikovat: „Vydejte ho! Vydejte ho!“, měl by správně volit prostředky a způsoby svého vyjadřování, aby se s ním okolí všeobecně mohlo identifikovat. Jde o srozumitelnost a to ne ledajakou, ale o srozumitelnost prokazatelnou. Srozumitelnost je prokazatelná zejména tam, kde vystupuje přímo osoba autora namísto vědecky stanoveného lyrického subjektu, který je jen vykonstruovaným argumentem pro alibi autorů, kteří chtějí básněním zakrýt cosi nekalého v jejich svědomí. Básní je naopak třeba ukázat, že zcela normálně a jasně žiji svými životními potížemi, jež všelidsky a tedy konformně sdílím se všemi ostatními. K čemu je čtenáři sdělovaná zkušenost z podivných náhledů na lásku, co by nadčasový přesahující artefakt, když je láska o dotyku, slzách a rozchodu. Žádoucí je též oslovovat asertivně nějaké blízké ty a zahrnovat jej výčitkami za to, co všechno do lásky dotyčný nedodal. Logistika je ovšem vycucaná z prstu když popisujete nějaké individuum typu on, ona ono, oni, ony, ona, se... Tady se jedná o čistou fikci, která ruší čtenáře pochybami, o co vlastně jde. Je tím onem de fakto autorské já, které se manipuluje na odosobněný pozorovaný předmět? Nejhorší je ovšem intrika, kdy autor píše o já - lyrickém subjektu, který je však ve skutečnosti oním onem, a to aniž by nám to předem jasně oznámil. To pak ve své čtenářské reflexi nemůžeme znevažovat životní styl neexistující dané postavy a o to jde přeci především. Jedině když vidím za lyrickým subjektem přímo autora, mohu se pověnovat tomu, jak hloupé je životní pojetí jeho postavy. Pokud by nešlo ovšem o já, ale šlo by o ona ona, není možné zpochybňovat životní platnost předstíraných prožitků. Pak, jak snadno můžete vidět, nejde o nic.
Dalším aspektem básní jsou náznaky prostoročasu, v němž se základní emoce mohou odehrávat. Každého normálního člověka popisy krajinek nebo interiérů nudí. Navíc v dramatickém vzepjetí vznikajících či zanikajících citů jsou místa a časy zanedbatelné údaje. Důležité je, že se odehrálo něco v mé biochemicky autentické soustavě a ne cosi abstraktního v nějakém de jure nedefinovatelném mezisvětě. S určitou úlevou je možno děj umístit mezi hospodu a domov, třeba na cestu (on the road) mezi nimi. Tam nejčastěji dochází k sešroubování či demontáži vztahů. Stačí zmínit aspekty dne a noci (měsíc a slunce) nebo roční období. Přesný čas a datum by se vám mohly obtížně rýmovat.
Důležité je dále zdůraznit kolik se toho v básni může stát najednou. Tady je třeba říci, že jakékoliv přetěžování textu zvyšováním indexu událovosti je kontraproduktivní. I když nám jde společně o kontrapoetiku neplatí to zajisté pro každé kontra... Běžný člověk s běžným myšlením touží všechno odbýt a identifikovat se jen s náznakem, který se mu úplně jasně podobá; proto není možné hromadit do jedné básně přemnohé jednotlivé dojmy a dělat z nich samostatné události. Jakou souvislost může mít s naším rozchodem vzdálený štěkot psa, jenž nepatří ani mně ani označované lásce jež mi dává výpověď z milostné smlouvy? Mnozí Ornamentalisté si myslí, že když k onomu štěkotu přidají adjektivum vzteklý, vypovídá to víc o nějaké biochemické situaci. To je samozřejmě nesmysl. Mnohost rozbíjí soustředěnost a vyvolává nároky na nějaké luštění, co že ten pes v celé situaci působí. Důležití jsme my a ne nějaké okolnosti.
A nejdůležitější nakonec. Psát o konci na konci je nejdůležitější. Co jsem už viděl básní, kde je konec (tzv. pointa) nejhůře hned v prvním verši. Úplným selháním je když se pointa nachází někde v těle básně nebo dokonce mimo něj. Konec má být na konci: takže je zcela nepřípustné psát o tom, co bylo po tom či onom vyšroubování žárovky, když každý už předem ví, že tma. Popisování nějakých důvěrných nicot jen kalí tůně. Pokud nedodržíte mnou naznačená pravidla stáváte se nevědomky součástí ornamentalistického systému, o němž příště vypíšu všechny závady na mezilidské komunikaci. A nebude to nijak lichotivé ani povzbuzující čtení, bude to syrově drsné až odhalující. Je nutné si definitivně uvědomit, že konec je koncem a není zkrátka žádným nekonečnem, s nímž nemůže mít ni jaký blahoslavený K. ni jakou nadosobní zkušenost. Pokud svému blahoslavenému K. neposkytnete voyeristickou orientaci ve vašem konci, bude to jako byste ho odmítli pochválit za vnímavost a věřte mi, že bez pochvaly čili vlichocení není básníkův. Žádných! To jen neblaze proslulý Vladimír Holan ční jako memento pre-ornamentalistické poezie coby da Moklův meč nad nekonečností bezbřehými básníky, aby již nebylo možné v této individualistické svévoli pokračovat. Všechny nekonečnosti Ornamentalistů totiž snadno najdeme již ve Vladimírově poezii, takže můžeme, vlastně musíme, jednou provždy mnohovýznamovost a bezkonečnost většinohlasně a s konečným srdcem vyloučit a odmítnout.
27 názorů
Trochu mi to připomíná Tři muže ve člunu o psu nemluvě...jen v malinko jiné poloze. *
aleš-novák
13. 01. 2010
Byl jest opuštěn:
Už se bourcovitě choulím
a ven nejdu nikam nikam
jež by vysvobodil červa srdce mého
není nože tolik zubatého
neviditelné dálavy
že nic již Tvoje je to mně cizí
i to mi došlo včetně starobylého čaje
ráno pláču oblačně
okluze rozlitou kávou
vindal drámo
13. 01. 2010
Zlatá slova !!!
Petře Rute: Exempla trahunt. A Holan je zde chválen, nikoli zatracován.
No, ne že by mi to přímo pomohlo v mém tápání, ale s konečným srdcem jsem se praštila do hlavy a mohu rozjímat vsedě...***
Jestli zruší Dělnickou stranu, tak okamžitě zakládám ornamentalistickou..., a výcvik zdarma!
Pišta_Hufnágl
12. 01. 2010
Mně osobně trochu vadí, že se vyjadřuješ jaksi hodně jednostranně. Je asi úplně jedno, jestli se někdo, kdo kupříkladu zastává názor, že ano, opravdu vzdálený štěkot psa nemá s nitrem postavy nic společného, směje někomu, kdo zastává opačný názor, nebo naopak. Tahle úvaha je ať tak či onak ryze subjektivní, čili je de facto jedno, jestli paroduje, protože tak jako tak nic neříká. Je to klasický případ názoru. Fakta nebo kontrafuckta aby člověk pohledal. Chci tím říct, že mi tak trochu uniká sdělení.
perfektní, cele mě to pobavilo, i když občas se ta všechna přikázání a desatera trochu pletla dohromady..
Marcela.K.
12. 01. 2010
Tak díky, beru to ornamentalisticky vážně a snažím se podle toho chovat.