Pro svou práci bych udělala všechno

 Už skoro půl roku vstávám každý den v deset. Vyčistím si zuby, něco sním a uvařím si kávu. Hned potom zasednu k počítači a zkontroluji svoje maily. Většinou se v mé schránce nic nenachází. A když už, tak jen zamítavé odpovědi a vrácené životopisy. Pak zkontroluji jobs.cz, Spráci, monster.cz a job iDnes, zpravidla zaskočím i na web Syndikátu novinářů, tam se také občas vyskytují nabídky práce. Pokud objevím nějaký inzerát, pošlu životopis spolu s dostatečně nabuzeným motivačním dopisem a doufám, že teď už by to konečně mohlo vyjít. Ale vždycky tak nějak tuším, že to neklapne. Média dnes spíše propouští, než aby nabíraly. A pokud už někoho hledají, rozhodně nemají zájem o čerstvého absolventa. Už jsem slevila ze svých nároků, klidně bych brala bulvár nebo nějaký stupidní časopis pro ženy. Hlavně aby to byla práce.

Potom si čtu noviny a přemýšlím nad možnými způsoby sebevraždy. Všechno šlo jako na drátku, maturita, bakalář, magistr, ale pak se něco šeredně zaseklo. Nevím, jestli je to touhle pitomou dobou, nebo jestli jsem na vině já sama. Asi jsem hloupá, neschopná, nepoužitelná.

Když ze sebe setřepu depku, zaskočím nakoupit a pomalu začínám vařit. Ve dvanáct dofrčí na oběd můj Honza. Na rozdíl ode mě má práci, vystudoval medicínu a teď dělá v nedaleké nemocnici. Nají se a opět odejde za povinnostmi. Vrací se až navečer.

Tak to jde den za dnem. Nekonečné hledání, začarovaný kruh. Je na čase ho konečně prolomit.

Ten den začal jako každý jiný. Snídaně, kafe, inzeráty. Zase nic. Najednou se ve mně něco zlomilo, začala jsem brečet jako malé dítě. Můj život mi v tu chvíli přišel úplně zbytečný, poslední kousek sebeúcty byl ten tam.

Ve dvanáct přišel Honza, bylo mu divné, že na sporáku nevoní horká polévka. Přišel za mnou do ložnice.

-„ Nemá to smysl, nic nemá smysl. Už to zkouším půl roku a pořád nic. Fakt nevím, co mám dělat,“ vypravila jsem ze sebe.

Pohladil mě po vlasech.

-„ Určitě to nějak půjde. Časem se něco uvolní.“

-„ To sotva. Všechny místa jsou už plné. To by musel někdo zemřít.“

Zasmál se.

-„To jsou ale morbidní vtípky.“

Pokrčila jsem rameny.

-„ Pavlínko, budu muset jít. Víš co? Uděláme si dnes hezký večer.“

Usmála jsem se.

-„Budu se moc těšit.“

-„Já taky. Zatím ahoj.“

Dívala jsem se za ním, jak odchází. Do práce.

Večer přišel o něco dřív a přinesl s sebou láhev sektu. Ukuchtil špagety, bylo to přesně jako kdysi na koleji. Než jsme šli spát, obrátil se na mě.

-„ Vzpomínáš si, jak jsi odpoledne říkala, že musí někdo umřít, abys dostala místo?“

-„ No ? Co s tím? “

-„ Jak bych to řekl…Že bychom zařídili, aby se ten flek uvolnil.“

-„ Jak to myslíš? Jako že bych někoho zabila?“

-„ To jsem já neřekl. To‘s řekla ty.“

-„ Ty jsi hrozný. Vrahoune.“

-„ Já nejsem vrahoun.“

Obrátil se na druhý bok a usnul.

Druhé ráno, po skončení obvyklých rituálů, jsem se začetla do Respektu. Zaujal mě článek Kamila Holubičky. Nebyl špatný, ale já bych zvládla napsat lepší, mnohem lepší. Vytáhla jsem ze skříně stará čísla Respektu. Všechny Holubičkovy články byly stejné. Co tam ten chlap sakra dělá? Jenom mi zabírá místo. Vzpomněla jsem si na to, co mi říkal Honza. Ano, uvolnit flek. Být redaktorkou Respektu by se mi zatraceně líbilo. Podívala jsem se do zrcadla. Mé oči se po dlouhé době znovu zatřpytily. To je ono.

Honza přišel kolem dvanácté a hned si všiml změny, která nastala.

-„ Co je?“

-„ Víš, vždycky jsem chtěla psát do Respektu. Vzpomněla jsem si na to, cos mi říkal včera před spaním. “

Ukázala jsem prstem do otevřeného časopisu.

-„ Kamil Holubička.“

-„ Co je to zač?“

-„ Zatím nevím, ale chci být na jeho místě.“

-„ Ty to myslíš vážně, že?“

-„ Momentálně jsem v situaci, kdy je mi to vážně jedno. Je mi fuk, jestli začnu kariéru novinářky nebo vražedkyně. Jsem naprosto zoufalá. Tohle je jediná cesta. Jdeš do toho se mnou?“

- „ Jsi si jistá?“

-„ Naprosto. Je to poslední možnost.“

-„ Pak asi nemám na výběr. Přece jsem ti řekl, že bych kvůli tobě i zabíjel.“

Usmála jsem se.

-„ Teď máš příležitost.“

-„ Ale není to jen tak. Musíme všechno pečlivě promyslet.“

-„ Neboj, na to mám teď spoustu času,“ mrkla jsem na něj.

Konečně jsem měla čím naplnit prázdné dny. Snažila jsem o Holubičkovi zjistit, co se dalo. Byl to poměrně nevzhledný chlapík, chodil v ošoupaném saku, měl dlouhé mastné vlasy, na tváři jizvy po beďarech a na nose brýle lennonky. Bylo mu třicet, žil sám, neměl partnerku. Když skončil v práci, občas chodíval s kolegy do kavárny nedaleko redakce, každý pátek zašel sám na skleničku do baru na nábřeží. Nejspíš tam chtěl ulovit nějakou kočičku. Právě na tom jsme založili náš plán.

Po několika týdnech byl plán kompletní a měli jsme všechno, co k němu bylo potřeba. Provazy, sedativa, pořádné kladivo, blonďatou paruku, kyselinu a chajdu v lesích za městem.

Konečně přišel den D.

Snažila jsem se vypadat co nejlíp. Sexy, ale ne lacině. Obula jsem si boty na podpatku, oblékla přiléhavé šaty, které jsem doplnila rukavičkami. Částečně proto, že vypadají hezky, ale hlavně kvůli otiskům. Všechno korunovala blonďatá paruka.

Než jsem odešla, rozloučila jsem se s Honzou.

-„ Jdu na to.“

-„ Budu ti držet pěsti. Neboj se, nenech se znejistit, všechno je perfektně promyšlené. Zvládneme to.“

-„ Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale každopádně buď připravený.“

-„ Jasně. I když…jak se tak na tebe dívám, myslím, že to nebude dlouho trvat.“

Objal mě a přitáhl k sobě.

-„ Vypadáš nádherně.“ Políbil mě na krk. „ Nemyslíš, že by mohl Holubička počkat?“

-„ Bohužel ne.“ Vyprostila jsem se z jeho objetí. „ Na to budeme mít dost času potom.“

-„ Drž se. A vem si něco teplého na sebe. Je pěkná kosa, jako by mělo sněžit.“

Vypadla jsem ze dveří a rázovala si to temnými uličkami směrem k řece. Byla opravdu zima, hádala bych něco okolo nuly. Typické počasí pro konec listopadu.

V baru Hnusný nálezy bylo naopak příjemné teplo. Přestože byl pátek, nebylo tam moc lidí, Holubička už byl na své pozici. Upíjel pivo a něco ťukal na notebooku. Posadila jsem se k protějšímu stolu a objednala si sklenici vína. Okamžitě si mě všiml. Zíral na mě nepřetržitě asi dvě minuty, vsadila bych se, že jsem viděla z jeho pravého koutku odkapávat slinu. Rozverně jsem se na něj usmála.

Hra začala. Cítila jsem, jak mě svléká pohledem, jeho oči neustále mířily střídavě na mé nohy, prsa a zadek. Jen se pořád k ničemu neměl. Nakonec jsem se ujala iniciativy sama. Zvedla jsem se a přišla k jeho stolu.

- „ Dobrý večer, mohla bych si přisednout? Jste tady tak sám…“

Málem se zalkl pivem.

-„ Ale jistě, jen pojďte.“

Zaklapl notebook.

-„ Co to píšete?“ zeptala jsem se s předstíraným zájmem.

-„ Jeden komentář, jsem totiž redaktor Respektu,“ dmulo se pýchou.

Už dlouho nebudeš, chlapče.

-„ Opravdu? To musí být hrozně zajímavé. Povězte mi o tom něco,“ naklonila jsem se k němu.

- „ Je to úžasná práce. Mimochodem, já jsem Kamil.“ Podal mi ruku.

Pak už to šlo ráz na ráz. Kamil se chvástal, já flirtovala. Rybička, teda spíše holubička, se chytla na háček. Chlapácky objednával pití, byl čím dál tím víc rozjetý. Dokonce položil ruku na moje stehno.

Když se nedíval, vysypala jsem do jeho skleničky sáček se sedativy a rozmíchala ho brčkem. Kopl ho do sebe na ex, pak se naklonil ke mně a zašeptal:

-„ Kotě, nechceš jít ke mně?“

Jeho ruka se po mém stehnu posunula výš.

Zlehka jsem se rty dotkla jeho ucha.

-„ Pojď raději ke mně. Je to jen kousek.“

-„ Tak dobře.“ Významně na mě zamrkal.

Za chvíli jsme vylezli z baru. Kráčeli jsme spolu zešeřelými uličkami, raději jsem přidala do kroku, potřebovala jsem, aby sedativa začala působit až doma.

Konečně jsme vystoupali po schodech až nahoru, pustila jsem ho dál.

-„ Co si dáš k pití?“

Odešla jsem do kuchyně pro nějaký alkohol.

Připlížil se ke mně zezadu.

-„ Dal bych si radši tebe…“

Přitiskl mě k sobě, přes šaty jsem ucítila jeho tvrdý penis. Sakra, ty léky už by měly začít působit!

-„ Posaď se, hned přijdu.“

-„ Ne, pojď se mnou, chci tě hned teď.“

-„ Posaď se,“ odkázala jsem ho důrazně do příslušných mezí.

Pokrčil rameny a zabořil se do sedačky.

Když jsem se vrátila, spal už Holubička jako špalek.

-„ Honzo, pojď, už usnul.“

Honza se vyplížil z ložnice.

-„ Svaž ho. Ty léky by měly působit dlouho, snad to bude stačit.“

-„ Hlídej na chodbě, já ho snesu dolů,“ dával mi instrukce.

Zaujala jsem strategickou pozici a začala sledovat okolí.

Na  schodech jsem potkala jenom starou paní Horáčkovou, vracela se z procházky se svým opelichaným pejskem. Jinak byl vzduch čistý.

Naložili jsme Holubičku do kufru, Honza si sedl za volant. Mířili jsme do hlubokých lesů za městem.

Asi za půl hodiny jsme byli na místě. U odrbané chajdy uprostřed lesa, daleko od civilizace. Honza posadil Holubičku na rozvrzanou židli a pro jistotu ho pevně přivázal. Potěžkal v ruce kladivo.

-„ Asi nejlepší by bylo, kdybych ho praštil do temene. Bude to mít rychle za sebou a nebude ho to bolet.“

Přikývla jsem.

-„ Pak ho dáme do toho sudu. Vzali jsme kyselinu, že jo?“

-„ Jo. Všechno bude v pohodě. S mrtvolou se vypořádám. Uklízet jsem uměla vždycky dobře.“

-„ Tak dobře. Neprotahujme to.“

Honza se rozmáchl.

V poslední chvíli se ale zarazil.

-„ Podívej se na něj. Jak spinká. Já to nemůžu udělat.“

-„ Jo, vypadá docela roztomile. Ale co s ním budeme teď dělat?“

-„ Co by. Zavezeme ho zpátky do města a někde ho vyklopíme. Zítra si stejně nebude nic pamatovat.“

„To nebude. Ale já nedostanu tu práci,“ začala jsem nabírat.

Zatímco jsme dumali nad Holubičkovým osudem, nevšimli jsme, si že se začíná probouzet. Upřímně, zaregistrovali jsme to až ve chvíli, kdy začal příšerně ječet.

-„ Kde to jsem?! Kde to sakra jsem?“

Přiskočila jsem k němu, abych mu ucpala ústa.

-„ To jsi ty, ty jedna mrcho! Pusťte mě!

-„ Šš...Nechceme ti nic udělat. Teď už ne.“

-„ Pusťte mě, pusťte mě,“ křičel hystericky dál, „ kdo vás poslal? Někdo z vlády! Nebo ze statistického úřadu, kvůli té korupci! Já jsem věděl, že jste pěkní gangstři! Napíšu o tom a půjdete do vězení až zčernáte!“

Rozpačitě jsme se na sebe s Honzou podívali.

-„ Ale to vůbec není pravda....“

-„ Dopadnete jako Srba,“ křičel dál vzteky rudý Holubička.

Začal poskakovat na židličce. I přes vážnost situace jsme se museli pousmát, vypadalo to totiž docela komicky.

Pak se ale překotil na bok, už tak dost vetchá židlička se rozpadla na třísky. Než jsme se stačili vzpamatovat, sundal ze sebe provazy a vyskočil oknem ven.

Obrátila jsem se na Honzu.

-„ Viděl´s to? To byl skok jak z akčního filmu.“

-„ Nekecej a pojď. Musíme ho chytit.“

Vyběhli jsme ven do černočerné tmy a instinktivně se pustili směrem, kam jsme předpokládali, že běžel Holubička.

Za chvíli jsme zjistili, že jdeme správným směrem. Hrozně totiž funěl a vydával i jiné, pro les docela nezvyklé zvuky.

Honza sprintoval v jeho stopách, já se držela trochu vzadu, protože se mi co chvíli zamotala nějaká haluz pod nohy.

Za chvíli jsme mu byli na dohled, vypadal jako malá černá postavička na horizontu.

-„ Stůj,“ zařval na něj Honza.

-„Ani náhodou!“

Pokračovali jsme ve zběsilé honičce. Dvakrát jsem zakopla o kořen stromu a řízla sebou.

Protože měl krátké tlusté nožičky, začali jsme ho rychle dohánět. Asi také nebýval šampionem v přespolním běhu, zakopl a jeho brýle odletěly kdovíkam.

I když byla tma, zaregistrovali jsme, že několik desítek metrů od nás je prudký sráz.

Ovšem Holubička byl bez brýlí docela slepý, proto si ho nevšiml.

-„ Stůj vole,“ zaječela jsem.

-„ Naser si, krávo,“ zafuněl a běžel dál.

Zastavili jsme se.

-„ Stůj, nechoď tam!“

Neposlouchal. Za několik vteřin se zatratil, vypadalo to, jako by se černá postavička najednou ztratila v pekle.

-„ Spadl z toho srázu.“

-„ Jdu se podívat.“

-„Opatrně, je to nebezpečné.“

Nahlédli jsme dolů a naskytl se nám nepříjemný pohled. Pod srázem protékal úzký potok a Holubička ležel bez hnutí v něm. Zaraženě jsme se na sebe podívali.

-„ Co teď?“ obrátila jsem se na Honzu.

-„Slezu dolů a mrknu se na něj. Bude asi v bezvědomí. Musíme zavolat záchranku.“

Honza opatrně slezl dolů a chytil za ruku bezvládného Holubičku.

Podíval se směrem nahoru a ve známém gestu zakroutil hlavou.

-„ Co je?“

Honza se vyškrábal nahoru.

-„ Pojď, vypadnem.“

-„ Co je?“ opakovala jsem.

-„ Praštil se do hlavy o šutr v potoce. Nenahmatal jsem puls.“

-„ A víš to jistě?“

-„ Jsem snad doktor, ne?“

-„ To ho tu jen tak necháme?“

-„ A co chceš dělat? Musíme se ztratit.“

Vrátili jsme se do chajdy a pečlivě uklidili. Kyselinu a kladivu jsme zavřeli zpět do kufru auta. Když jsme odjížděli, začal padat sníh. První letošní vločky, velké a těžké, se pomalu snášely na zem a milosrdně zakrývaly všechny stopy.

Doma jsem nemohla usnout.

-„ Neměla bych se přiznat na policii?“

-„ Klid. Byla to nešťastná náhoda, viděla jsi to sama. Teď raději mysli na to, co bude.“

Asi za dva týdny našli Holubičkovo tělo v ledovém potoce za městem. Policejní vyšetřování nikam nevedlo, nakonec bylo pro nedostatek důkazů uzavřeno. Barmanka z Hnusných nálezů, která jej viděla naposledy, sice prohlásila, že odešel v doprovodu nějaké blondýny, ale nikoho takového se nepodařilo najít. Novináři ovšem spekulovali o tom, že v jeho smrti mají prsty lidé z Českého statistického úřadu, o jehož podezřelých zakázkách Holubička psal.

Zanedlouho vyšel v Respektu nekrolog a zároveň se objevil inzerát, že shání nového komentátora. Neváhala jsem a poslala svůj životopis.

O několik dnů později jsem přišla do redakce na pohovor.

Šéfredaktor Erik hleděl do mých papírů.

-„ Líbí se mi, že jste mladá a nejste deformovaná stereotypy, které se v profesi objevují.“

-„ Opravdu? Všude jinde mě odmítali kvůli nedostatku praxe.“

-„ Já si osobně myslím, že nedostatek zkušeností můžete vykompenzovat ochotou učit se novým věcem. Naše redakce je celkově velmi dynamická.“

-„ To je také jeden z důvodů, proč se o místo ucházím.“

-„ Udělala jste na mě dojem, zatím to není oficiální, ale rád bych vás viděl příští týden při přípravě nového čísla.“

-„ To jsem velmi ráda.“

-„ Počkejte, mám ještě jednu otázku. Myslíte, že se své práci budete moct věnovat s maximálním nasazením?“

-„ Jistě, pro svou práci bych udělala všechno.“

Mrazivě jsem se usmála a doufala, že si toho Erik nevšiml.