Moje Vršovická světice

Ve Vršovicích poblíž Ďolíčku

je v ulici, na který nedávno umřel starej bernardýn

(lidi ho tam nechali ležet a hnít skoro celej tejden)

klasickej asijskej krámek se zbožím všeho druhu

a v něm pracuje rozkošná a milá Vietnamka tak okolo třiceti

s očima černějšíma než kdejaký svědomí

je malinká postavou, ale velká duší

tvář má jako porcelánová panenka od Ehrenfrieda Tschirnhause

a po každým hází úsměvy rafinovanější než ty od slečny Mony.

Má už tři děti!

Všechy okolo devíti, deseti let

nažloutlý brutálně zrychlený rarachy

co běhaj po krámu a neustále navozujou dojem alá Little Saigon

a jak sem je zatím zažil tak je jejich životní náplní hlavně bourat regály

a teď v zimě před obchodem stavět furt dokola sněhuláka

kterej každýmu kolemjdoucímu nápadně připomíná Vencu Klause.

Lin je moje Vršovická světice

za pultem toho obchodu stává  6 dní v tejdnu

od osmi ráno do půl dvanáctý v noci

je pro mě zosobněním “hrdinky z lid“

co vydělává na svůj každodenní chleba při nekonečnejch šichtách

a v potu se dře aby uživila ty malý nenasytný krky

který jí dalo vychovávat její mladý chlípný libido.

A přesto, že je zapřažená víc, než kdekdo z nás kdy bude

nikdy sem jí ještě neviděl se špatnou náladou

její Dobý den a Nasledanou sou ocelově návykový.

Lin, i když to asi nikdy nebudeš číst

tahle báseň je pro tebe….