Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLazaret
18. 02. 2010
15
14
2799
Autor
Marcela.K.
Mnoho lidí chce poznat pro poznání samo. To je zvědavost. Jiní chtějí vědět, aby byli vzdělaní. To je ctižádost. Ale jen málo lidí se snaží získat vědomosti, aby mohli sloužit a jiným pomáhat žít. To je láska. (Bernard de Clairvaux)
Když začala roku 1939 druhá světová válka, bylo mojí mamince dvanáct let.
Žila tehdy se svojí matkou a sourozenci v malé severomoravské vesničce nedaleko okresního města.
Němci vtrhli do Čech, zabrali pohraničí a tak se i maminčina rodná vesnice ocitla v Sudetech. Následovalo pozavírání všech českých škol a mladí lidé byli posíláni pracovním úřadem na nucené práce. Mamince nebylo ještě ani šestnáct let, když ji pracovní úřad přidělil na práci do prádelny německé polní nemocnice. Tato nemocnice byla umístěna v okresním městě v několika školních budovách.
„Byl to hrozný dojem, který na mne ta prádelna udělala. První den v práci. Zavedli mě do obyčejného školního sklepa. Osvětlení tam nebylo téměř žádné, větrat se dalo jen malým okénkem u stropu. V koutě u kotle stál starý, boje neschopný Němec a vyvářel špinavé prádlo. Nad neckami se hrbily dvě polské dívky, vysokoškolačky a ručně praly. Ke třetím neckám postavili mě. Tak začalo mé každodenní putování do práce. Ráno jsem odjížděla z domu v pět hodin a vracela se večer v půl osmé. Ten starý Němec měl za úkol nás hlídat, protože my jsme za celých těch dvanáct pracovních hodin nesměly budovu opustit. Ven jsme mohly jen na zvláštní legitimaci. Podmínky k životu tam byly hrozné. Voda, která se neustále vypařovala z kotle a necek, stoupala ke studenému stropu, ochladila se a kapala zase zpátky na nás …dýchat se tam téměř nedalo.“
Přesto mamince mnoho jejích vrstevnic závidělo, protože mohla být alespoň každý den, i když jen na malou chvíli, doma, kdežto ony musely pracovat na německých statcích místo mužů, kteří odešli do války. Musely dělat všechnu těžkou práci.
I maminka však nemohla v tak drsných pracovních podmínkách dlouho vydržet: „Bylo to opravdu nad lidské síly. Jeden den jsem dostala teplotu a omdlela jsem. Položili mě na kabát toho Němce, protože dřív jak večer jsem z práce odjet domů nesměla. Odvezla mě jedna z těch polských děvčat a já dostala těžký zápal plic. Když jsem se uzdravila, nastoupila jsem znovu do práce. Díky lékařskému posudku mě ale přeložili na lehčí práci - na pokoje nemocných.“
Jaký panoval v lazaretě řád?
Vojáci byli přiváženi do nemocnice hned po poskytnutí první pomoci přímo z fronty. Špinaví, zablácení a zavšivení byli dopravováni auty a předáváni k odvšivení do tělocvičny. Zde jim byl desinfikován i oděv. Najednou jich přivezli třeba sto padesát. Často jim chyběly končetiny a zbylé pahýly měli chráněné ohnutými dýhami, aby se jimi nikde příliš nedotýkaly. Mnoho jich zemřelo dříve, než se dostali na pokoje. Těmi byly třídy, kde bylo patnáct až dvacet dvouposchoďových postelí. Bylo –li málo místa, spali na jednom lůžku třeba i po dvou.
U hlavního vchodu hlídal německý, ozbrojený voják, takže se do lazaretu nikdo nepovolaný nedostal.
„O tři sta raněných se starali dva staří, říští Němci a já, protože jako jediná jsem tam trávila celý den.
Mimo nás tam docházelo ještě pár Němek, které pracovaly v kuchyňkách. Dělaly to z dobré vůle, aby prospěly Říši. Pak tam ještě docházely dvě české dívky, které byly půl dne zaměstnané v německých rodinách a půl dne uklízely v lazaretě.“
Němečtí vojáci byli v nemocnici až do února roku 1945. Fronta se rychle blížila.
Během února byli Němci převezeni do Německa a na jejich místa přicházeli zajatci různých národností, hlavně ti, kteří pracovali v dolech na Ostravsku. Před dveře tříd se postavily stráže. Jeden voják u hlavního vchodu nestačil.
„Pamatuji si na první transport zajatců. Byl to smutný pohled. Zbídačení lidé oblečení jen do cárů trestaneckých šatů a zabalení v potrhaných dekách, přišli v jednom z nejmrazivějších zimních měsíců v pantoflích upletených ze slámy! Nohy jsme jim omývali v jakémsi desinfekčním roztoku a rány jsme obvazovali už jen papírovými obvazy. Tím naše lékařská pomoc končila. Léky už žádné nebyly, ty se odvezly spolu s německými vojáky. Často jsme pašovaly kusy chleba v kbelíkách pod hadry na zem i přes přísný zákaz, abychom těm chudákům pomohly alespoň trochu zahnat hlad…“
Maminka strávila v této nemocnici celé dva roky. Když se v květnu 1945 přihrnula fronta tak blízko, že ji bylo vidět a slyšet, odvezli zajatce ze školy pryč a maminka už do práce nešla. Bylo jí tehdy osmnáct let.
Protože měla jen základní vzdělání, rozhodla se po válce odejít z malé vesničky na severu Moravy studovat do Prahy na ošetřovatelskou školu ČsČK, nad kterou si vzala patronát manželka prezidenta Hana Benešová. To rozhodnutí nebylo jednoduché. Byla nejmladší z osmi dětí a otec (můj dědeček) zemřel na začátku války. Do Prahy tehdy přijela jen s jednou sepranou dekou, ale to už by byl jiný příběh.
„Víš, tenkrát jsem viděla, jak bezmocný a nešťastný je nemocný člověk. Z mnoha těch lidí se kterými jsem se v lazaretu setkala, zůstali váleční invalidé, mnoho mi jich umíralo před očima, svíjeli se v bolestech a volali své blízké a já jim nedokázala pomoci. Tehdy jsem cítila, že nezáleží na tom, leží–li přede mnou Němec, Rus, Angličan, nebo Jugoslávec…tehdy jsem si prošla opravdovou školou života a snad i proto pochopila, čím chci být.“
14 názorů
Marcela.K.
09. 01. 2022Není potřeba se omlouvat. Vím jak jsi to myslel a opravdu mě velmi potěšilo, že na zdravotníky nehledíš přes prsty. Ono to je často i o tom chování "druhé strany"... S anděly nemám problém, je jich na zemi spousta, co nemají křídla ;-)
Marcela.K.
08. 01. 2022tady to je...
Reportáž o hrůžach z minula, vyúsťující v pochopení smyslu života. A to 'z minula'? V průběhu čtení si leckdo dělá iluze že tohle bylo a už je líp; jenže ono to přijde znovu a znovu, jen místa a osoby se budou střídat. Kolik ze zůčastněných vyjde s pocitem, že už chápou? A kolik s pocitem, že byli o něco ochuzeni, a že si to teď musí vynahradit?
Marcela.K.
18. 02. 2010
...můžeme číst, slyšet vyprávění nebo i vidět film... sotva ale zcela pochopíme, co prožívali lidé, kteří tam byli...
TTT