Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

STŘÍPKY - PSÍ

13. 03. 2010

3271

Autor

Marcela.K.

NA VYHNÁLOVĚ přestavěli babiččin dům z kouzelné půdy udělali pracovnu. z komůrky záchod s koupelnou schody zatočili do spirály aby mi zamotali hlavu. v babiččině světničce mají bar tři židle s dlouhýma nohama mohou v noci slyšet z odhalených nakonzervovaných dřevěných trámů hyjé... hyjé...¨ pozor bábinko koníček pije... ani ten schůdek už tam není... odešly všechny děti vyrostly... ten dům býval o prázdninách plný smíchu a her dnes v novém kabátě nemá na výběr v babiččině světničce se sklenkou v ruce sedí vnučka s manželem ticho jim dolévá a čeká až chcípne pes

Bábinka na Moravě měla psa. Jmenoval se Alík. Byl celý černý, jen vpředu měl bílou náprsenku. Když já se ale psů bojím. Alík měl boudu na dvorku a byl u ní přivázaný na řetězu. Někdy ho Vlaďka pustila, ale ne, když jsem tam byla já. Teta Mařa mi dávala kostku cukru, že ji mám Alíkovi dát na dlani! To ale nešlo! Vždyť by mě mohl kousnout, přece!

Radši jsem mu ji vždycky hodila z dálky, kam řetěz nestačil. Vlaďka se psů nebojí. Alíkovi dala ruku klidně až k tlamě! Jenže já teda viděla, jaký měl zuby! Špičatý a kousavý! Vždyť rozkousal i kosti!

Jedno léto se oběsil. Vlaďka seděla na dvorku a štípala dřevo na špalku. Seděla k Alíkovi zády a on chtěl jít asi za ní, jenže jak tam byly naházený ty dřeva, tak on se za jedno zahákl a nějak se na obojku uškrtil! Já ho viděla a bylo mi ho líto, protože mě vlastně nikdy nekousl. Měl chudáček vyplazenej jazyka, takovej modrej a celej byl úplně mrtvej. Vlaďka moc brečela i teta s babičkou byly smutné.

Já jsem teda nebrečela, protože jsem se ho stejně bála i když jsem věděla, že už mě nekousne. Vypadal divně, celej byl jako kdyby byl ušitej z hadru. Teta říkala, že je ještě teplej. Zahrabali jsme ho na zahradě u plotu. Měl opravdickej pohřeb, protože jsme mu natrhali kytky a Vlaďka mu udělala na hrobeček křížek. Jenže to nebyla tak pěkná hra, jako když jsme zahrabávali maličký králíčky, který chcípli. Ty jsme měli v řádce u plotu kolem políčka, nahoře na stráni a na každém hrobečku jsme měli takovou modrou kachličku a do malé skleničky po lécích jsme dali vodu a kytičky. Jenže když jsme dělali průvod a králičí pohřby, tak nikdo nebrečel.

Psa měla i teta Boža ve městě. Byl to foxteriér a vypadal jako Dášenka z té knížky od Karla Čapka. Říkali jí Mikina, jenže byla hrozně kousavá!

Jednou s ním přijela teta a sestřenice Mila k bábince. Mila vymyslela takovou hru, že ona s naší Zuzkou půjdou k lesu a já se schovám na louce pod lesem do vysoké trávy a ony pustí Mikinu a ta mě vyčmuchá a najde! Mně se to od začátku nelíbilo, jenže Mila byla ještě o rok starší než Zuzanka a tak měla pravdu!

Neměla!!! Byla to ta nejhloupější hra, kterou jsem kdy hrála! Když Mikinu pustily, letěla jako splašená rovnou na mě a já se hrozně lekla a tak jsem začala utíkat, co mi běhy stačily! Ta kousavá Mikina na mě zezadu skočila a kousla mě do zadku! Já začala brečet a maminka se tedy doopravdy rozzlobila a řekla tetě, že takovýho kousavýho psa nemá vůbec k babičce vozit! Jenže teta Boža je maminčina starší sestra a myslela si, že když strejda pracuje jako ředitel kulturního domu v okresním městě, tak že ji budou všichni obdivovat a poslouchat, nebo co. Dokonce pak udělala to, že tu kousavou Mikinu doma nechtěla a dala ji k bábince na vesnici jako napořád. Ale to se moje maminka rozzlobila úplně nejvíc a tetě vynadala a řekla jí, že toho kousavýho psa dá od bábinky hned pryč, protože babička má křečový žíly na nohách a kdyby jí ten pes kousl, mohla by vykrvácet! A to teda byla pravda, protože maminka je sestřička - zdravotní a takovým věcem rozumí líp, než teta, která byla vyučená kadeřnice. Já ji teda nikdy neviděla, že by někoho kadeřila! Tak si pak kousavou Mikinu vzal strejda Toncek do Ostravy. Jenže ona tam pokousala pošťačku a to už byl vrchol, protože ta pošťačka už byla asi čtvrtá v pořadí a tak Mikinu dali pryč, ale kam už nikdo neví.

Psů měli u bábinky moc. Po Alíkovi to byl Šarik. Zrovna v té době dávali v televizi seriál Čtyři z tanku a pes a všichni psi se najednou jmenovali Šarikové.

Jenže Šarik na Moravě vůbec nevypadal jako ten z televize! V televizi to byl vlčák a byl chytrej!

Šarik z Moravy byl velikej, bílej a zprsknutej, říkala teta. Ale nevím čím. Já vlastně vůbec nevím, co je zprsknutej.

Taky byl blbej a praštěnej. Blbej byl proto, že když s ním šla teta na stráň na trávu, tak chytal myši a nosil jí je a já jsem ječela, protože myši jsou strašně ošklivý a já se jich strašně, opravdu strašně a úplně nejvíc bojím a štítím!

Praštěnej byl proto, že teta, když jí jednou Šarik zase nesl myš, tak po něm hodila brousek na kosu a udělala mu důlek do hlavy. Maminka říkala, že ten pes je jako Hégr, ale to byl herec. On to teda přežil, ale měl pak pořád na hlavě takovej žlábek.

Po Šarikovi měli Reka. To přijela jednou teta Mařa k nám do Čech a přivezla sebou nááádhernýýý štěňátko v tašce. Vypadalo jako malá lištička a jmenoval se Rek. Já jsem si myslela, že nám ho doma nechá. Ona si to teda myslela i teta Mařa. Jen naše maminka si to nemyslela, ani když jsme jí to radily. Maminka dokonce řekla, že pes je darmožrout a nesnáší vajíčka a že by honil slepice! Mně to bylo moc líto, protože ten Rek byl takovej maličkej a roztomilej a vůbec jsem se ho nebála.

Když trochu povyrostl a já byla u bábinky na Moravě na prázdninách, tak když jsem s ním šla ven, ptali se mě i kluci, jestli to mám lišku. Jenže Rek pak jednou sežral v kůlně jed na krysy a chcípnul.

To jsme byly zrovna u bábinky na jarních prázdninách, když strejda Franta přivezl z Krnova nového pejska. Byl to takovej malej černej jezevčík. Pustil ho u babičky ve světničce na zem a on se asi bál, nebo co. Někdo otevřel dveře, aby jimi prošel dovnitř a ten jezevčík se rozeběhl a utekl ven. Teda ten utíkal jako o závod! A strejda nastartoval Tudora a my do něj naskákali a jeli jsme chytat psa! On utíkal po louce směrem k řece a my za ním! To byla jízda! U řeky jsme museli vystoupit, utíkali jsme podél ní za tím uprchlíkem. Jenže on běžel úplně po kraji břehu a spadl z něho do Moravy. Zalezl mezi kořeny stromu, kterých se zachytil. Nemohl se odtamtud dostat a naše maminka tam pro něj skočila! Chytla ho, vytáhla a zachránila! Jenže pak měla mokrou sukni i punčochy a my jsme měly odpoledne už odjíždět vlakem domů. Tak si sušila tu sukni u babičky fénem na vlasy, protože ji musela celou vyprat, jak se při tom zachraňování ušpinila od hlíny.

A já byla na maminku opravdu moc pyšná, protože jsem měla radost, že to byl pes a ne slepice pro koho do té vody skočila!

30 názorů

8hanka

24. 01. 2012

Československá literární komunita

STŘÍPKY - PSÍ

Autor

30 názorů

Sdílení