Pohádka o tom, jak si písmáčtí autoři stojí za svými názory aneb reklama na Kamilovu novou sbírku.

„Tak to si rozumět nebudeme!“
Nebo něco v tom smyslu klepe do klávesnice rozzuřeně Kamil Sikora – 39 let, Ostrava.
„Každý, kdo píše ty splácaniny bez koncepce (hovoří o dílech ze Zlatého výběru, které měly tu čest být podrobeny jeho tu více, tu méně ironickému rozboru, jímž se snažil tu úspěšněji, tu méně úspěšné vytvořit dojem nadhledu nad tím, jak hluboce jimi opovrhuje) je idiot! Za tím si stojím! (čímž rázem skutečně stojí, ale v přímém kontrastu s prohlášením, s nímž s trochu křečovitým úsměvem vystupoval ve chvílích klidného duševního rozpoložení, způsobeného úspěchem svých rozborů, totiž že proti samotným textům ani jejich autorům rozhodně vůbec nic nemá, a že je to jen taková nevinná legrace)
To je zdůvodnění jeho velmi zajímavého názoru, že báseň musí být „co nejsrozumitelnější“ (což mi připomnělo Picassa a ochladnutí jeho zájmu o komunismus poté, co byl kritizován, že jeho portrét Stalina není dostatečně realistický. Co z dob socialistického realismu mi to připomnělo ještě psát jistě nemusím) Kamil však dál třímá otěž spravedlivého hněvu těch, kteří hodnotí něco, co je jim poněkud vzdálené, a buď ani nechtějí vyvinout iniciativu k poznání, protože je to přece jasná blbost, a smetou to ze stolu se siláckým gestem hned, anebo ji vyvinou bez naplnění a uchýlí se v rámci zachování zdravého sebevědomí například k rozhodnutí celou věc řádně ironizovat.

Jsem již dlouho smířený s tím, že s některými autory na Písmáku si porozumím až časem a s některými nikdy. V tom má Kamil bezpečně pravdu. Ovšem neodolávám pokušení a nabízím Kamilovi k rozboru jistou Divišovu báseň a zároveň mě napadá v souvislosti s Kamilem a jeho splácaninou jedna příhoda, která se mi kdysi stala:

Byl jsem s dcerou dopoledne u zubaře, kde na zdech v čekárně visela ohromná plátna nějakého amatérského malíře, která si hrála na avantgardní tím, že například do krásně oranžového pozadí, vytvořeného nějakou jistě ne zrovna lacinou barvou, byla nahodile rozpatlána štětcem původně asi bledě modrá tempera. Výsledný dojem: tmavě modrá díra do plochého oranžového pozadí. Ten samý den večer jsme někde po cestě viděli několik abstraktních obrazů Oty Janečka. Když jsem se jí pak ptal, který z malířů se jí líbil víc, odpověděla po dlouhém přemýšlení, kdy se snažila vyčíst mi z očí, jaká je správná odpověď, že asi tak voba stejně, což mi jako odpověď desetiletého dítěte, které se zrovna ze všeho nejvíc zajímá o pejsky, připadalo naprosto logické.

Několik minut poté, co jsem stiskl tlačítko „odeslat“, rozbor zmizel. Na písmáku je obecně oblíbená funkce „smazat“, pokud se v reakcích pod dílem objeví nějaká nepohodlnost. Kamil sám zdůvodňuje ve zprávě smazání díla uveřejněného před cca čtyřmi hodinami, asi osmého odshora, ověnčeného deseti tipy a spoustou oslavných výkřiků i od takových hnidopichů jako je Papouch, naprosto logickou odpovědí, že jde za hodinu z práce domů a doma internet nemá a že udělá sbírku, z čehož mi logicky vyplynulo, že dílo musí nejprve smazat. Logické jako orloj.

Sbírka se za hodinu opravdu objevila, ale nic v ní nebylo. Ani v druhé. Moment... Teď sbírka chybí. Ale věřím, že ji má někde pečlivě uloženou a Písmák o tyto klenoty nepřijde. O názory pod nimi však taknějak jakože ano, takže se Kamil opět může situovat do role toho milého vtipného pána, co to myslí opravdu jenom tak ze srandy a jde mu hlavně o to, mile pobavit všechny ty lidičky.