.train.

Ležel v obýváku na gauči. Sledoval fotbalový zápas na plazmové televizi. Fullham proti Chelsea. Byl natočen tak, aby přehlédl kuchyni, která tvořila meziprostor mezi předsíní a pokojem.

Kuchyní co chvíli prošla pohledná mladá žena, v náruči krabici, oblečení či napěchovanou igelitovou tašku.

"Chceš pomoct?" zeptal se.

"Ne," odpověděla a bez toho, aby na něj pohlédla, zmizela v předsíni. Měla dlouhé, pěkně tvarované nohy, které těsně obepínaly vybledlé rifle. Symetrickému obličeji dominovaly plné tváře, které poněkud zatlačily oči do pozadí, takže se zdálo, jako by žena byla permanentně smutná. Určitou živost jí dodávaly světle obarvené, zezadu nakrátko ostříhané vlasy. Na horní polovině těla měla bílé triko s Eiffelovkou a nápisem Paris je t´aime.

"Vzpomínáš, jak jsem chtěl, abys mě vyfotila u toho hrobu na Père Lachaise?" zeptal se, když vyšla z předsíně.

"Nevím. Asi jo. Proč?" hlesla a zmizela v pokoji.

"Tehdy mě to napadlo," řekl a prstem levé ruky trochu ztlumil televizi.

Z pokoje se nic neozvalo. Asi po minutě z něj opět vyšla. V náruči nesla monitor.

"Napadlo tě co?" zastavila se a pohlédla na něj.

"Řekla jsi, že ten hrob je o ničem. Vzpomínáš? Wildův se ti líbil. Dokonce sis nanesla rtěnku a políbila ho."

"Nechápu," odsekla a zmizela v předsíni.

"Proustův hrob je prostej. Leží na zašitým místě. Ničím se neliší od ostatních hrobů ne celým hřbitově. Proto ti přišel o ničem," řekl.

"Na to jsi přišel?" ozvalo se z pokoje.

"Jo. Na to jsem přišel. Ty budeš vždycky hledat něco víc." Poněkud roztržitě si porovnal polštář pod krkem.

"Víš, co mi udělá největší radost?" zaznělo z pokoje.

"Co?"

"Až tohle nebudu muset poslouchat," řekla a z pokoje vynesla asi půlmetrové zrcadlo.

Fotbalový zápas ještě nebyl u konce, když se mladá žena zastavila na pomezí pokoje a předsíně a klidným hlasem oznámila, že si pro zbytek věcí přijede za několik dní. Nijak na to nereagoval. Sledoval poslední minuty zápasu.

Když za ní zaklaply dveře, vstal a přešel k oknu. Mezi žaluziemi viděl, jak nasedla do auta, vycouvala a vydala se po silnici vzhůru.

Vstoupil do pokoje napravo. Vedle několika módních časopisů, kalendáře na stěně, nábytku a pár krabic nebylo v pokoji skoro nic. Na konci stolu ležel rámeček. Otočil jej. Byla v něm fotografie, kterou pořídil, když si před pěti lety měnil pas. Několik sekund se na sebe díval, pak rámeček položil zpět.

V obýváku ulehl na gauč, vzal do ruky telefon a přiložil jej k uchu.
"Večer se mnou nepočítej, musím na nádraží," řekl, když se z reproduktoru ozval hlas.
S klidným výrazem naslouchal.
"Ne. Nikam nepojedu," řekl, když hlas na chvíli ustal. Vzápětí telefon vypnul.

Než zavřel oči, všiml si, že se pokoj začal plnit sluncem.